Mordechaj Abraham žije přes 40 let v Jeruzalémě, jeho rodina pochází z Evropy a on sám se narodil do země nezemě – na území Palestiny v britské správě. Jeho životní příběh je tedy příběhem Státu Izrael. Jedním z mnoha střípků této neobyčejné historie, kterou by mohl podobně vyprávět i leckdo jiný jeho věku v Izraeli. Ve dnech, kdy Izrael slaví 74. narozeniny a v čase národních izraelských svátků jsme se sešli na Mordechajově zahradě v Jeruzalémě pod starým olivovníkem, abychom si popovídali o jeho vzpomínkách.

Narodil ses roku 1941 co se ti vybaví, když se řekne rok 1948 – co je tvoje první vzpomínka?

Narodil jsem se v místě známém jako Britský mandát Palestina. Když vznikl Stát Izrael, bylo mi 7 let a z pátku 14. května 1948 si pamatuju všechno. Moc dobře si pamatuju taky důležité období před tím, kterému se říkalo „Země na cestě“.

Bydleli jsme v přímořském městě na severu Izraele v Nahariji, kterou moji rodiče spoluzakládali v roce 1934 a pamatuju si lodě s ilegálními přistěhovalci, které Hagana přivážela do země proti vůli a zákonům Britů. Jednoho dne rodiče přivedli stařičký pár promáčený až na kost a nakázali mi, že dnes budu spát s nimi, a pokud je přijdou ráno hledat Britové, mám říct, že jsou to moji prarodiče a bydlí tady. Ráno skutečně přišli Britové a když jim tatínek otevřel dveře a oni se ho ptali na totožnost odpověděl jim: „Jsem žid z Izraele“.

Věřím že tyto vzpomínky z dětství z doby, než vznikl stát byly důležité a udělaly ze mě člověka jakým dnes jsem.

A jaké jsou tvé vzpomínky ze dne vzniku státu? Měl jsi radost?

Upořádali nám ve škole slavnost a všichni jsme na sobě měli bílou košili. Věděl jsem, že máme to štěstí zažít nejdůležitější chvíli historie židovského lidu. Jako židé každý rok při sederu učíme své děti formou otázek a odpovědí, jak jsme se stali lidem po vyjití z Egypta. V té době jsem už měl za sebou několik takových sederů a cítil jsem, že nyní se odehrává neméně důležitý historický moment.

Tví rodiče jsou z těch, komu se podařilo odejít ještě před válkou z Evropy. Odkud přesně pocházejí?

Maminka se narodila v Pinsku. Dnes je to běloruské město, ale před rokem 1939 bylo součástí Polska a maminčin rodný jazyk byla polština. Přes to maminka zásadně odmítala mluvit polsky a později vysvětlovala, že Poláci byli větší antisemiti než nacisti. Až později jsem to pochopil. Maminka se narodila roku 1910 a bylo jí 9, když se odehrál v Pinsku masakr několika desítek židů, který spáchala polská armáda (tzv. Masakr v Pinsku, pozn. red.).

Dědeček byl patrně jedním z nejbohatších židů v Pinsku, podporovatel sionismu a Herzlovy myšlenky Proto poslal dvě ze svých dcer už v roce 1934 do Palestiny.

Děda sám odcestoval těsně před válkou do USA a uvíznul tam – což mu zachránilo život. Babička a teta, druhá maminčina sestra, kterou jsem nikdy nepoznal, byly zavražděny patrně den po mých prvních narozeninách.

Tatínek se narodil ve Vratislavi v dnešním Polsku. Jeho rodina vlastnila velkou šperkařskou dílnu s mnoha zaměstnanci. V roce 1934 byl můj tatínek – jak jsem se později dozvěděl – vdovec. Byl krátce ženatý s německou dívkou, která nebyla židovkou. Jednoho večera ji a jejího otce srazilo nacistické auto, které ujelo z místa nehody. Tatínek se pak dostal do nějaké potyčky s tzv. Hitlerjugend a byl postřelen a s tou kulkou v zádech dorazil až do Haify.

Táta byl tedy uprchlík – dostal certifikát, podle kterého se mohl přistěhovat do tehdejší Palestiny, a po cestě ještě ženu (smích). Proběhl fiktivní sňatek, díky němuž se tak mohla dostat do Palestiny další osoba. Sotva dorazili do Haify, zase se s tou ženou rozvedli, tatínek záhy potkal za velmi romantických okolností moji maminku a celou tu událost jsme se dozvěděli až mnohem později.

Rodiče tedy vyrostli jako přesvědčení sionisté. Jak oni prožívali vznik židovského státu a první roky svého společného života zde?

Oba byli velcí sionisté. Tak byli vychováni. Naše rodina byla přesvědčena, že to, že židé žijí po světě rozptýleni v cizích zemích, nedělá dobrotu nikomu. Sionismus a později Stát Izrael vznikl díky nejlepšímu učiteli v životě, kterému se říká „není na výběr“. To, co Herzl formuloval ve svých textech, byla nezbytná odpověď na politické, sociální a náboženské otázky.

V roce 1948 rodiče bojovali stejně jako všichni. Když skončila válka, bylo mi 8 a půl a teprve jsme začínali rozumět tomu, co se stalo v Evropě. Ještě několik let po válce jsme se postupně dozvídali o našich blízkých v Evropě. Každé ráno hlásili v rádiu o lidech, kteří dorazili do země a hledali své příbuzné, a to pokračovalo asi do roku 1955. Byli i takoví, kteří si byli jisti, že jejich příbuzní zahynuli během války v Evropě, a pak se zjistilo, že už nějakou dobu žijí v Izraeli. V tomto jsme vyrostli a byli jsme vychováni tak, aby se podobné věci „už nikdy nestaly“.

Byli to tedy rodiče, kdo ti předávali podobného sionistického ducha?

Odmala si dělám legraci, že když mně moji rodiče počali, řekli si: „Teď uděláme nového bojovníka za sionismus. Novou generaci.“ Až do 18 let nás ve škole učili socialistické a sionistické písně a biblickou historii židovského národa. Nikdy se neříkalo „já“, ale vše bylo „my“ – my jsme vyšli z Egypta, my máme zemi atd. Když pak dlouhé roky nebyl dostatek jídla, vznikl příděl a každý měl nedostatek stejným dílem.

Věřím, že socialismus je správná věc – musíme si navzájem pomáhat a být vždy jeden za druhého. To, co ze socialismu udělal Stalin a podobní, je jiný problém. Ale to neznamená, že celá socialistická myšlenka je špatná – jen je potřeba dávat velký pozor, jakým způsobem se socialismus uplatňuje.

Jak dlouho jste žili v Nahariji?

Nastoupil jsem do první třídy v Nahariji spolu se svým sousedem a nejlepším kamarádem Josim. Pak najednou v únoru v polovině školního roku jsme se stěhovali na místo, které ještě ani neexistovalo, do domu, který nebyl ještě dostavěn. Vůbec jsem tehdy nechápal, jak mě mohli odtrhnout od mého kamaráda, s nímž jsem odmala vyrůstal. Až později jsem se dozvěděl, že podle plánu rozdělení v únoru 1948 měla Naharija být mimo židovský stát. A tak se rodiče rozhodli opustit místo, které pomáhali vybudovat.

Pamatuju si, jak jsme odjížděli. V autobuse pobitém ocelovými pláty na nás začali po cestě střílet Arabové. Když zavřu oči, vidím sám sebe, jak pobíhám za ohlušujícího rámusu kulek po autobuse, a řidiče, který šlápl na plyn, aby se dostal z nebezpečí bez prostřelené pneumatiky. Takto jsme dorazili do Tiv‘on.

Jak jsi se pak dostal do kibucu a kolik ti bylo, když jsi odešel z domu?

Asi od 15 let jsem byl v mládežnickém hnutí v rámci něhož jsme už pracovali v konkrétních kibucech. V 18 letech jsem odešel z domu a přestěhoval do kibucu. Brzy jsem ale nastoupil vojenskou službu v jednotce NaChaL (Noar Chaluci Lochem). V kibucu jsem zůstal do roku 1964.

Mezi tím se Izrael znovu ocitl ve válečném konfliktu. Co si pamatuješ ze sinajské války?

Sinajská válka vypukla 29. října 1956 v den mých 15. narozenin. Z těchto narozenin si pamatuju hlavně dvě věci. Přišel můj starší kamarád a oznámil mi, že začala válka. Vyrostli jsme vychováni podle věty, kterou údajně před smrtí řekl sionistický voják a mládežnický vůdce Josef Trumpeldor – „…stojí za to umřít za naši zemi“. Všichni jsme věděli, že takový moment může přijít a napadlo mně, že přišel možná teď.

Druhá vzpomínka z toho dne je událost známá jako „masakr v Kafr Kasim“. Několik desítek arabských obyvatel v této vesnici bylo zabito izraelskými jednotkami pohraniční policie, které začaly pálit na dělníky vracející se domů z práce. Vojáci prý však jednali podle rozkazu střílet na vše, co se hýbe. Tak zněly alespoň závěry pozdějšího soudu…

První válka, v níž jsi sám bojoval, byla tedy Šestidenní válka?

Roku 1967 jsem byl záložák u jednotky parašutistů. Být parašutistou neznamená jen umět seskočit padákem. Člověk jde každé tři měsíce na cvičení a musí umět všechno. Předpokládá se, že bude vysazen na nepřátelském území a plnit komplikované rozkazy v terénu odkázán sám na sebe. Učí se tedy zacházet s různými typy zbraní a boj z blízka, musí mít dobrou fyzičku a zvyklý pochodovat až do umdlení.

Během šestidenní války jsme byli původně vybráni abychom zničili letištní dráhy jordánského letiště Mafrak. To by byla v podstatě sebevražedná mise. Události šestidenní války se ale odvíjely tak překotně, že nakonec z toho sešlo a byli jsme vysláni dobýt Šarm aš-Šajch na Sinaji. Než jsme se tam ale dostali, Egypťani utekli a my jsme obsadili už prázdnou základnu. Po několika dnech se nám povedlo se zbraní v ruce donutit pilota letadla, které tu přistálo, aby nás odvezl domů. Takové jsou moje vzpomínky na šestidenní válku. Nezemřel jsem a nikoho nezabil. Ale padlo několik mých kamarádů i příbuzných.

Izraelci se po tomto vítězství chovali, jako by je někdo pustil ze řetězu. Všichni cestovali po nově získaných územích a říkali si: „To je naše“. Ale důsledkem tohoto hořkosladkého vítězství, byla hodně tíživá politická situace.

Jedním z výsledků šestidenní války bylo dobití východní části Jeruzaléma včetně Starého města a Západní zdi. Znamenalo to něco pro tebe osobně a tvou rodinu?

Celý Izrael byl ve velké euforii včetně naší rodiny. Hned jsem se vydal do Starého města směrem, kde jsem tušil, že musí být Západní zeď. Nikdy dřív jsem tam nebyl. A najednou se dívám skrze nějaké okno a vidím vojáky, jak stojí, modlí se a pláčou u Západní zdi – tak jsem ji poprvé uviděl a kousek té vzpomínky je ve mně pokaždé, když tam přijdu.

Měl jsi v té době kamarády mezi Araby? Změnily tyto události nějak vaše vztahy?

Vždy jsem měl arabské kamarády. Dětství jsem trávil s beduínskými kluky u ohně. Všichni moji arabští kamarádi ale mluvili hebrejsky, a tak jsem neviděl důvod, proč bych se měl učit arabštinu. Tak dlouho jsem to ve škole bojkotoval, až si učitelka zvykla mně na začátku hodiny vždy poslat ven (smích). Arabsky jsem se tedy naučil až později „z ulice“.

Myslím, že Arabům dobře rozumím. Chápu jejich kulturu, historii i jejich problémy a odlišnosti a moje vztahy s nimi na osobní rovině nikdy nic nezkalilo.

Ano, když bylo potřeba, musel jsem bojovat s Araby – když někdo přišel zabít mně, zabil jsem ho první. Ale nikdy to nemělo co dočinění s rasismem nebo nějakou nenávistí.

Jaké jsou tvé vzpomínky na jom-kipurovou válku v roce 1973?

Naše jednotka dostala rozkaz překročit Suezský kanál. Překonali jsme ho na gumových člunech, které jsme táhli s sebou. Byli jsme úplně první, kdo vstoupil do Egypta a taky poslední, kdo ho opustil – na Sinaji jsme žili skoro půl roku.

Izrael pak potkaly ještě dva velké válečné konflikty v Libanonu. V roce 1982 a 2006.

V těchto válkách jsem nebyl. Záložákem jsem byl do svých 50 let a první libanonská válka byla v době, kdy jsem byl na misi v USA v San Francisku jako šaliach (vyslanec Izraelského Státu do židovských komunit mimo Izrael, pozn. red.). V roce 1982 jsem ale zrovna přijel se skupinou Američanů na návštěvu do Izraele a protože jsem věděl, že moji kamarádi bojují v Libanonu, vzal jsem známého, novináře, sedli jsme do auta a jeli jsme je navštívit.

Přátelství z armády je zvláštní a blízký vztah, který nejde k ničemu přirovnat. Se všemi jsem pořád v kontaktu.

Jak jsi mohl jet navštívit kamarády v době války na území nepřátelského státu?

Prostě tak. Dorazil jsem za nimi do Bejrútu, pozdravit je a zeptat se, jak se mají. Zeptali se, zda chci vidět Arafata. Řekl jsem, že ani moc ne, ale když to musí být… Dali mi dalekohled a viděl jsem ho jako na dlani, jak sedí na své terase. Ptal jsem se, proč ho nezastřelí a oni na to, že takové jsou rozkazy.

Máš čtyři děti. Dnes už jsou dospělé a mají vlastní děti. Když byly ve věku, kdy museli na vojenskou službu, bál ses o ně?

Nikdo z nich nebyl v boji. Starší dcera působila jako vzdělávací důstojník a starala se o jiné dívky třeba ze sociálně slabších rodin.

Syn měl nemocnou nohu. Díky jeho vědomostem ho ale chtěli do jednotky, která vyvíjela speciální vojenská vozidla. Později měl v armádě nějaké problémy, nenechal nás abychom mu pomohli. Místo toho se s pomocí svých kamarádů z vojny jednoduše „vyvlíknul“ – údajně kvůli duševnímu zdraví. Zklamalo mně to a zranilo. Tehdy jsem mu řekl, že mu to nikdy neodpustím a naše vztahy až dodnes nejsou moc dobré.

Mladší dcera působila u vojenské policie a stala se důstojnicí. A nejmladší syn v armádě nebyl, protože vyrostl se svou matkou v USA.

Říkal sis někdy, poté, co jsi ve válce ztratil své blízké a co jsi sám prožil, jestli to vše za to stojí?

Jsem velmi hrdý, že jsem mohl být jedním z prvních obyvatel tohoto státu. Během života jsem získal nárok na americké, německé, polské i portugalské občanství. O žádný z těchto pasů ale nestojím – s radostí na jakémkoliv letišti na světě vytahuju svůj modrý pas, který se otvírá „z opačné strany“.

Každý den děkuji Bohu (pokud nějaký je) že mi dal tu milost, že mohu žít ve vlastní zemi a ve světě, kde nepotřebuju mít občanství jakékoliv jiné země. Něco, co neměli židé po dlouhá staletí a kdyby to přišlo dřív, žádné šoa by možná nenastalo.

Každý ztracený život je tragédie a neuvěřitelná bolest pro jejich rodiny a blízké. Ale z pohledu ztráty pro národ to je v podstatě nic. Dvě desítky tisíc padlých, kteří mohli svobodně bránit svou vlast během 74 let její existence? Ať mi lidé odpustí, ale někdo, kdo prožil to, co já, nemůže říct nic jiného, než že pokud toto je cena za vlastní svobodný stát, budiž… Nikdo nás neoznačuje žlutými značkami, neposílá nás do táborů a nevraždí jako hmyz.

Někdo, kdo vyrostl v tom, že země a vlastní svobodné místo k životu je samozřejmá věc, tohle těžko pochopí. Ale kdo tomu nerozumí, nerozumí našemu národu. Izraelce je velmi snadné vyděsit – stačí je přesvědčit, že jejich země je v ohrožení, a vše jde stranou – jsou připraveni hájit zemi a svůj národ.

Byl jsi někdy blízko tomu, aby ses ocitl mezi těmi 22 063 jmény připomínanými na Jom ha-zikaron?

Jednou střepina proletěla kolem a zabila kamaráda, který byl v boji se mnou. Stál na místě, kde jsem před chvílí stál já. Víš, co tě v tu chvíli napadne jako první? Každý voják to ví, ale nikdo to nepřizná. V první vteřině si oddychneš: ještě, že jsem to nebyl já… Takový je první reflex. Jakýkoliv sionismus, nebo i přátelství jdou v tu chvíli stranou. Výčitky a úvahy přijdou až později. A takových vzpomínek mám víc. Pokaždé jsem psal dopis na rozloučenou.

Zrovna slavíme svátky Jom ha-zikaron a Jom ha-acmaut – vzpomínku na padlé vojáky a oběti terorismu a 74. výročí státu. Jsou to pro tebe sváteční dny? Jakým způsobem je prožíváš?

Smutný a tragický den vystřídá z minuty na minutu bujaré veselí. Takovou věc mohou vymyslet opravdu jen Izraelci – posttraumatický národ… (smích)

Dnes na Jom ha-zikaron hlavně myslím intenzivně na lidi, které jsem znal a kteří zemřeli jako mladí – jak by dnes vypadali? Jaké by byly jejich rodiny? jejich děti? Vzpomínám na ně celý rok, ale tento den je určitě něčím zvláštní. Zvuk sirény během dne mně nenechá bez pohnutí. Vstanu, obejmu svoji ženu, a oba tuto chvíli prožíváme velmi osobně.

Jom ha-acmaut taky slavím. Ne společensky, grilováním apod. Ale rozhodně prožívám sváteční a slavnostní náladu. A také jsem při tom vděčný vám Čechům, že jste pomohli nejen svými zbraněmi a podpořili Stát Izrael.

Jaký máš dojem z toho, kam Izrael směřuje teď? Bojíš se o jeho budoucnost?

Mám starosti o existenci této země, protože za ni cítím celý život zodpovědnost. Pro generaci mých dětí je vlastní stát něco, co je samozřejmé. Pro mou generaci to bylo to nejdůležitější, důležitější než rodina. Byli jsme schopni pro něj zabít a být zabiti. A když vyprávím svůj příběh, vím, že mluvím za všechny své spolužáky a kamarády z armády.

Tři moje děti žijící v Izraeli si udělaly německý pas. Nadšený z toho nejsem a doufám, že jednou až se na onom světě třeba setkám s jejich dědečkem, že mi to on odpustí, co mu moje děti udělaly… Těžce jsem prožíval i to, když se moje žena, Američanka, rozhodla zařídit americké občanství nejmladšímu synovi.

Každý žid, který přichází do Izraele mi dělá dobře a každý žid, který z Izraele odchází, mi působí starosti. Je potřeba tuto zemi stále udržovat a rozvíjet. Přál bych si, aby Izrael byl zemí, která bude světlem pro ostatní národy – nic menšího. Proto se snažím věnovat svůj čas vzdělávání mladší generaci. Chci jim předat svou zkušenost.

Na světě je mnoho těch, kteří si přejí, aby židovský stát vůbec neexistoval, ale v zásadě nemám strach o to, zda země bude existovat, ale jaká bude. Je tady mnoho nevyřešených sporů a politických problémů.

Jaký je tvůj názor na řešení toho patrně nejhlubšího sporu, který nazýváme „Izraelsko-Palestinský konflikt“?

Jediným správným řešením je, aby Palestinci měli svůj stát. Jen to může přinést mír – i když nelehký. Ale je potřeba aby se všichni na světě snažili (s USA v čele). Je potřeba vzít Židy a Palestince, jako nezbedné děti – uštědřit jim políček a postavit je před ultimátum, aby okamžitě tento problém vyřešili.

Pokud ponecháme stranou jiné problémy, jak vidíš budoucnost Jeruzaléma?

Jeruzalém je neskutečně pestrý těsný propletenec různých čtvrtí a obcí. Myslím, že by mohl fungovat v nějaké podobě místního správního celku. Neříkám, že to bude jednoduché a ideální, ale také tady platí, že „není na výběr“.

Polední roky působíš jako turistický průvodce. Proč jsi se do této práce pustil?

Samozřejmě proto, že tuto zemi neskutečně miluju. Žiju v Jeruzalémě, ale cítím se jako doma po celém Izraeli. Chci lidem předávat to, co miluju. Vnímám to jako své poslání.

Nejprve jsem provázel skupiny, ale hluboce mně uráží, když něco říkám a někdo se třeba dívá do telefonu nebo tomu nevěnuje tolik pozornosti jako bych si představoval. Tak nyní provázím jen malé skupinky a jednotlivce, kteří mají zájem a s nimiž mohu sdílet věci pro mě tak intimní a důležité.

Chci, aby lidé poznali Izrael takový, jaký je i se všemi problémy a aby z toho měli skutečně emotivní zážitek. Je mi jasné, že po návštěvě budou mít otázek více než před tím.

Věřím, že být průvodcem v Izraeli je důležitým posláním a skvělou příležitostí nabídnout lidem, aby lépe porozuměli této zemi. Proto jsem si udělal náročné průvodcovské zkoušky a pomáhám i jiným, kteří o to mají zájem.

Až zemřu, přál bych si, aby na mém náhrobku byl napsáno jen jedno slovo: „Učitel“. Tak se cítím a je to pro mě ta největší čest.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ

Foto archiv a Facebook: Mordechai Abraham