Jaké náboženské závazky jako progresivní židé přijímáme? Z jakého důvodu a kdy? Na jak dlouho? Má to celé vůbec smysl? Tohle jsou legitimní otázky, které si klade nejspíš každý z nás.
V době, kdy světu vládne vědecký diskurz založený na experimentu a průkaznosti, jsme my, lidé nábožensky založení, v defenzivě. To, čemu věříme, totiž nemůžeme nijak dokázat. Můžeme jen svědčit o vlastním intimním prožitku Boží přítomnosti, který je zcela nepřenositelný. Slova nám k takovému svědectví ale většinou nestačí. Jako židé máme naštěstí obrovskou výhodu, a tou jsou činy. Pozitivní a negativní micvot, kterými světu jasně říkáme – tady jsem a tohle je to, čemu věřím.
Období Omeru, ve kterém se právě nacházíme, přímo vyzývá k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jaké náboženské závazky na sebe přijímáme a jakou k nim máme motivaci. Jaké jsou pro nás osobně ty nejzásadnější z micvot a proč? V traktátu Sanhedrin 59a-b si učenci všimli, že některá z přikázání, která židé na hoře Sinaj dostali, byla darována už podruhé. Poprvé je Bůh dal tzv. „synům Noemovým“, pokolení, které osídlilo planetu po potopě. Proč? Proč bylo potřeba dát nařízení jako – nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš – znovu? Nestačilo to snad jednou? Jde přece o nařízení, která stojí v základu většiny kultur, vnímáme je v podstatě jako samozřejmost, tak proč je opakovat?
Rabíni přichází s celou řadou odpovědí. Jednou z nich je, že nařízení byla na hoře Sinaj darována podruhé, protože cílila na všechny – židy i nežidy. V období po potopě je Bůh daroval nejdříve všem lidem, na hoře Sinaj je později daroval jen židovskému národu. Proti tomu ale Gemara namítá, že to není pravda a poukazuje na zákon o obřízce. Ten byl dán jak synům Noemovým – konkrétně Abrahamovi (Genesis 17,1-14) – tak i nově vzniklému židovskému národu na hoře Sinaj (Leviticus 12,3). Obřízka je však závazná pouze pro židovský národ, a Talmud proto vyvozuje, že zákony, které byly na Sinaji dány podruhé, nemohou být závazné pro všechny.
Ponaučením, které si z téhle rabínské debaty můžeme vzít, je, že nemůžeme vést židovský život bez toho, co židé běžně dělají. Židovství bez obsahu jednoduše není židovstvím a my musíme přijmout alespoň některá nařízení. Před horou Sinaj existovaly univerzální i individuální zákony, hovořící k jednotlivcům i celému společenství. Po darování Tóry na hoře Sinaj ovšem vzniká židovský národ, který je odhodlán prokazovat svou náležitost k Bohu proměnou svého života. Je to právě obsah, co dělá z našeho života život židovský.
Období mezi svátky Pesach a Šavuot je liminálním prostorem (*), kdy jsme sice již byli osvobození z egyptského područí, ale stále ještě jsme na sebe nepřijali závazky naší víry. Během Pesachu jsme byli osvobozeni, nyní nás nikdo neutlačuje, získali jsme možnost volby. Přesto trvá ještě padesát dní, než staneme na Sinaji a přijmeme osobní zodpovědnost a závazky. A to se opakuje každý rok. Každý rok jsme osvobozeni, padesát dní dlíme ve vakuu, abychom stanuli pod horou Sinaj a přijali zodpovědnost za vlastní náboženský život.
Co si ale počít v tomto liminálním období naprosté svobody? Cílem našeho života totiž svoboda není. Někdy si to myslíme, ale nikdo z nás ve skutečnosti nevede život, jehož ideálem by bylo být zcela svobodný. Život vedený čistě za účelem dosažení úplné svobody by byl dost zvláštní. Bez přijetí zodpovědnosti bychom si totiž nikdy nenašli partnera, nepřijali zaměstnání, neměli děti. Pokud se chceme pro něco rozhodnout, vždy s tím přichází jisté břemeno. Svoboda je prerekvizitou k životu, který má smysl a který je naplněn závazky.
Cílem židovského náboženského života je jednou za rok stanout na hoře Sinaj a přijmout náboženské závazky. Promyslet, jakým směrem se bude náš náboženský život ubírat po celý další rok, to je úlohou, kvůli které počítáme Omer. Jakou zodpovědnost přijmeme a v jaké formě.
Jsme připraveni nějakou zodpovědnost vůbec přijmout? Co z toho, co jsme prožili v posledním roce, nám umožní při následujícím pobytu na hoře Sinaj obnovit osobní smlouvu s Bohem a posunout se v životě zase o kousek dál?
Období Omeru je časem, kdy se musíme podívat zpět, reflektovat vlastní zkušenost s rokem plným covidu, omezení a opatrnosti, třeskutých politických změn doma i v zahraničí. Co jsme se za uplynulý rok o sobě naučili? Až za pár týdnů staneme na hoře Sinaj, jaké kroky podnikneme, jaká slova uslyšíme a jaká k sobě necháme promluvit? Jakým jazykem k nám bude Tóra hovořit po celý příští rok? Co jsme letos schopni slyšet a co jsme loni slyšet nemohli?
Být židem jen navenek, bez obsahu a závazků, kterými Bohu i ostatním lidem jasně signalizujeme, kdo jsme a kde v životě stojíme, je jen prázdná skořápka. Jako Pesachem osvobození lidé máme možnost stanout na hoře Sinaj, obnovit svůj vztah s Bohem a přijmout novou úroveň zodpovědnosti a je jen na nás zvolit si, jaká to bude. Nenechme si ji uniknout.
Kamila Kopřivová
@rabinkavzacviku
*)
Liminalita
V antropologii je liminalita (z latinského slova līmen , což znamená „prah“) [1] kvalita nejednoznačnosti nebo dezorientace , ke které dochází ve střední fázi rituálu průchodu , kdy účastníci již nemají svůj předrituální status, ale ještě nezačali s přechodem do stavu, který budou mít, až bude obřad dokončen. [2] Během liminální fáze obřadu účastníci „stojí na prahu“ [3] mezi svým předchozím způsobem strukturování své identity, času nebo komunity a novým způsobem (který zakládá dokončení obřadu).
https://en.wikipedia.org/wiki/Liminality
Liminální prostor
Estetika známá jako Liminální prostor je místo, které je přechodem mezi dvěma dalšími místy nebo stavy bytí. Obvykle jsou opuštěné a často prázdné – například nákupní centrum ve 4 hodiny ráno nebo školní chodba v létě. Díky tomu se cítí zamrzlý a mírně zneklidňující, ale také známý naší mysli.