Vytetované číslo je modré jako tvé oči
Autentické vzpomínky přeživších holokaustu mají vždy punc něčeho neobyčejného, snad až zázračného, i kdyby byly zapsány prostým jazykem a bez záměru, že by měly být někdy zveřejněny. Jednou z dalších knížek, které přinášejí vzácné svědectví – tentokrát především o životě po válce a o nelehkém vyrovnávání se s těžkým osudem – přináší nová kniha z nakladatelství Akropolis „Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči“ s podtitulem Vzpomínky. Napsala ji Eva Umlaufová za pomoci berlínské novinářkyStefanie Oswaltové, z němčiny ji přeložila Michaela Škultéty. Kniha vypovídá o životní cestě rodiny pamětnice, která dnes žije v Americe. K psaní ji paradoxně vyprovokoval infarkt…
Text vznikl ze záznamu rozhovorů, které spolu autorky vedly po dobu tří let v Mnichově a na cestách na Slovensko, do Izraele i do Osvětimi. Kromě toho pátraly v mnoha archivech – a překvapivě nalezly leccos neznámého. Sama autorka, která holokaust přežila, by totiž těžko mohla lovit své zážitky z paměti – když přijela se svou matkou začátkem roku 1945 do Osvětimi, byli jí teprve dva roky, byla vyhladovělá a nemocná. Malá Eva, tehdy Hechtová, se totiž narodila 19. prosince 1942 ve slovenském pracovním táboře pro Židy – a jako zázrakem všechny útrapy, které na malé dítě čekaly, přežila. Přestože dětská paměť nemohla drsnou realitu v detailech vnímat, neblahá minulost byla stále přítomna kdesi v pozadí, pod povrchem myšlenek paní Evy Umlaufové, a ovlivňovala její život. Kniha psaná velmi živým jazykem to přesvědčivě dokládá. Poté, co vystudovala v Bratislavě medicínu, emigrovala v roce 1967 do Mnichova a její život začal jakoby od začátku.
Ten až nečekaně poetický titul knihy pochází z básně Posledný svedok, jejímž autorem je Ján Karšai z Vancouveru. Najdete ji v originále na začátku knihy. A ono modré číslo bylo A-26959.
Singerův román bez konce
Dílu Isaaca Bashevise Singera, amerického židovského autora, který pocházel z Polska a žil v letech 1902–1991, se nakladatelství Argo věnuje už léta – a velmi důsledně. Je tedy logické, že sáhlo na závěr i po jeho prakticky neznámém románu „Rudovláska Kejle“, který je pro milovníky děl tohoto nositele Nobelovy ceny příjemným překvapením.
Singer, syn polského chasidského rabína, odjel ve svých třiatřiceti letech do USA, kde se proslavil jako autor románů a povídek vyprávějících velmi autenticky o zašlých židovských časech před světovou válkou. I v tomto díle ožívá Varšava autorova dětství – hned na první stránce se ocitneme v ulici Krochmalné, kde jeho rodina opravdu bydlela. Singer psal téměř výhradně v jazyce jidiš, takže jeho díla byla primárně cílena na židovskou čtenářskou obec. V druhé části knihy se už objevuje židovská čtvrť v New Yorku.
Jaká vlastně byla ona záhadná hlavní postava románu? Dívka Kejle neuměla číst ani psát, byla prostá, prodávala ve Varšavě „na ulici bejgly a často domů přinesla láhev whisky či dokonce pálenky dovezené z Ruska. Když se napila, byla bujará“ a mluvila žargonem podsvětí. Jde totiž o bývalou prostitutku… Žije si vcelku spokojeně, dokud se nevrátí z Ameriky podvodník zvaný Kulhavý Max. Román o varšavském podsvětí pak nabývá na dramatičnosti…
Jak se vtipně píše na záložce – Singer román, který anglicky nikdy nevyšel a byl objeven až roku 2014, nedokončil, takže je na čtenáři, jak si závěr s plánovanou sebevraždou vyloží. Nebyla nakonec autorova hra se čtenářem záměrná a román je celý?
Z angličtiny knihu přeložila Gita Zbavitelová, a to opravdu mistrně. Zajímavostí je, že přihlédla i k jidiš vydání Jarme un Kejle, jež od r. 1976 vycházelo v newyorském časopise Forverts, kde Singer pracoval. A na konci knihy na čtenáře čeká malý slovníček jidiš a hebrejských výrazů.
Dva otcové jedné dívky Ester
Děj knihy Hany Raduličové „Esterčini otcové“ je skutečně románový: dívka jménem Charlotte celkem spokojeně vyrůstá v rodině nacistického soudce Langeho. Leč konec války přinese zvrat i v jejím osobním životě. Zjistí totiž, že není dcerou svého německého otce, tím pravým byl totiž jistý Josef Goldenberg. Ten ji měl jako malé dítě ukrýt u jedné rodiny v českých Lidicích, obci, pro kterou ovšem osud přichystal daleko drastičtější roli. Charlotte, původním jménem Ester, pozvolna zjišťuje fakta o prvních letech svého života, která se odehrávala v židovské rodině.
Čtenář je ovšem na průběh děje možná až zbytečně „předem připraven“, podtitul románu uvedený už na obálce totiž zní: Příběh židovské dívky vychované v rodině nacistického soudce. Otázkou pro čtenáře milujícího záhady může být, proč autorka z chorvatského Zadaru vlastně zaplétá do děje naše Lidice. No, rozluštění není tak složité – matkou chorvatské novinářky je Češka pocházející z Humpolce, ona sama k nám často jezdí a má Česko za svou druhou vlast. Jako autorka si často volí období druhé světové války a holokaustu.
Román je zasazený do reálných dobových souvislostí, události jsou historicky věrné, včetně lidického masakru z června 1942, samotný příběh je ovšem smyšlený. Nejde tedy o dokumentární látku. I když… Možná víte, že podle podobného scénáře se opravdu odehrály skutečné příběhy několika lidických dětí, které byly po totálním zničení Lidic dány na poněmčení do rodin nacistů. Šlo o děti vyhodnocené na základě jejich vzhledu jako vhodné k arizaci.
Román je velmi čtivý, což je zásluha autorky i překladatele Jaroslava Otčenáška. Knihu vydalo nakladatelství XYZ.
Lubor Falteisek