Tahle smutná zpráva doslova zalomcovala světem – 23. března letošního roku zemřela ve Washingtonu ve svých 84 letech Madeleine Albright.
Všechna světová média teď připomněla, že se bývalá ministryně zahraničí USA narodila jako Marie Jana v roce 1937 v Praze, světová veřejnost ale nejspíš netuší, jak přišla ke svému jménu. Kdo by také ve světě znal starý český film „Madla zpívá Evropě“ z roku 1941. Kvůli němu se – podle hlavní hrdinky – z Marie Jany stala Madla a v cizině pak Madeleine. Svou roli tu asi sehrála i rodinná tradice, její mamince se také říkalo Mandula, přestože se jmenovala Anna. Údajně to vzniklo tak, že jí tatínek – později slavný diplomat, profesor Josef Korbel – říkal láskyplně „má Andula“. A opravdu, jak psala mnohá česká média, Madeleine se narodila na pražském Smíchově. Dětství ale prožila v bytě na Hradčanech, který byl v domě se slavnou luxusní restaurací – byla zde i v komunistických dobách – „U labutí“. Byl jsem se tam s ní podívat.
V několika článcích, které v těchto dnech vycházejí u nás i v zahraničí, jsem vzpomínal na to, jak jsem se s Madeleine Albrightovou, kdysi nejvýznamnější světovou političkou, spřátelil. Pro čtenáře, kteří můj text ještě nečetli, jen uvádím, že jsem byl v roce 1997 požádán svými přáteli z Washingtonu, abych pomohl jedné americké rodině, pocházející z Československa, při ověřování dokumentů a sestavování rodinného archivu. Netušil jsem vůbec, o koho jde, došlo mi to až poté, co do Prahy dorazil John Korbel se svou sestrou Kathy. V době, kdy byla Madeleine pověřena prezidentem Clintonem funkcí americké ministryně zahraničí, se na veřejnosti najednou vyrojily informace o jejím židovském původu. Vypadalo to, jako by tento fakt záměrně zamlčela či dokonce o něm lhala, a pokud by se něco takového potvrdilo, byl by to neodpustitelný prohřešek a pravděpodobný konec její ministerské kariéry.
S Johnem a Kathy jsme proto ihned začali pátrat, a to nejen v matrikách a historických dokumentech. Vydali jsme se i do míst, odkud jejich rodina pocházela, do východních Čech, především do Letohradu (dřívější městečko Kyšperk, kde bydleli Körbelovi, je dnes jeho součástí) a Kostelce nad Orlicí, kde měla zámožná rodina Spiegelových likérku Asko. Zjistili jsme, že jejich tři prarodiče skutečně zahynuli během holocaustu, Arnošt Körbel v Terezíně v roce 1942, jeho žena Olga v Osvětimi v roce 1944 a Marie Spiegelová v roce 1943 tamtéž. Jen dědeček Alfred Spiegel zemřel ještě před válkou, v roce 1936, a je pochován na židovském hřbitově v Žamberku.
Jak je tedy možné, že jsme se s Madeleine a s celou její rodinou takto spřátelili? Bylo to vlastně docela logické, pocházeli jsme přece ze stejného českého židovského prostředí, a i když Madeleine osud zavál za oceán a trochu si pohrál s její identitou, zůstalo v ní něco, co nám bylo společné a co nám zřejmě vědomě či podvědomě vštípili naši rodiče – skeptický nadhled, smysl pro spravedlnost, snaha o perfekcionismus, ale taky specifický český židovský humor. Stačilo pár setkání a bylo nám jasné, že jsme ze stejného těsta a že k sobě prostě patříme.
Svou roli asi sehrálo i to, že jsem – na rozdíl od mnoha židovských institucí – nebyl nikdy skeptický k jejímu ujišťování, že skutečně o svém židovském původu nevěděla. Nebylo to nic neobvyklého, v té době své kořeny objevovala spousta lidí, u nás i v zahraničí. Pokud bychom měli někoho kritizovat za to, že opustil víru svých předků, mohl by to být její otec. Všeobecně se ví, že Josef Korbel byl spolupracovníkem a přítelem Edvarda Beneše, za války působil v jeho exilovém kabinetu. Již méně se ví o tom, že si dělal naděje na to, že mu prezident Beneš dříve či později svěří funkci československého ministra zahraničí. Proto vědomě vystoupil ze židovské obce, neboť se domníval, že židovská identita by byla neslučitelná s takto vysokým politickým postavením. Nepočítal ovšem s tím, že židovská identita není jen náboženství. Jak známo, k jeho jmenování ministrem nikdy nedošlo, ve víru válečných událostí se Korbelovi nejdříve ocitli v tehdejší Jugoslávii a posléze v Londýně. Po komunistickém puči v roce 1948 se tehdejší velvyslanec Korbel rozhodl, že se do vlasti již nevrátí a celá rodina emigrovala do Spojených států. Madla si pak častokrát posteskla, že česká hymna jí mluví z duše – kde domov můj?
Madeleine byla u nás mnohokrát, nejdříve to bylo velmi oficiální, to jsme se scházeli v prostorách velvyslanectví, na ministerstvech, dokonce i na Pražském hradě. Když pak skončila ve funkci, bylo všechno jinak, párkrát jsme byli sami nebo s rodinami inkognito v Terezíně a v Litoměřicích, v Letohradu a Kostelci, v Poděbradech, odkud byla deportována jedna z jejích tet Růžena Spiegelová, a na mnoha dalších místech. Užili jsme si spolu taky hodně legrace. Jak známo, Madeleine mluvila velmi dobře česky, její sourozenci už o něco hůř. Ale vzpomínali na to, co je naučili jejich rodiče. Když jsme se z našich výletů vraceli do Prahy, začali všichni zpívat – sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tady!
Na Madeleine teď vzpomíná celý svět. V těchto turbulentních dnech si všichni uvědomujeme, jak osudová byla její role při vstupu naší země do NATO, kterému ve Washingtonu nebyly zpočátku všichni nakloněni. Nebýt Madly, Evropa – a především ta střední – by dnes byla v úplně jiné situaci. Tuhle píseň Madla Evropě zazpívala skvěle!
Tomáš Kraus