S rabínem Davidem Maxou o náboženském životě Židovské obce Liberec a taky o progresivním judaismu v České republice

Nejsou to ještě ani dva roky, co jsme spolu mluvili u příležitosti vaší rabínské ordinace a stal jste se oficiálně rabínem kongregace Ec chajim. Nyní se scházíme proto, že jste zodpovědným také za duchovní život liberecké obce. Co ještě se od té doby změnilo?

V Liberci jsem působil vlastně už dříve. Už od roku 2013 jsem vedl příležitostně bohoslužby a vykonával zde rabínskou praxi při svém studiu. Jsem rád, že mi předseda komunity Michal Hron a její členové již tehdy poskytli důvěru, abych se u nich mohl učit, dělat chyby a profesně růst. Oficiálně ordinován jsem byl pak záhy po ukončení svého studia.

Máte na starost ještě jiné komunity?

Kromě toho působím částečně i v Děčíně. Ve Federaci židovských obcí mám na starost některé záležitosti v oblasti progresivního židovství a zároveň zastávám funkci správce středoevropského bejt dinu – rabínského soudu s působností pro Českou republiku, Maďarsko, Polsko a Slovensko.

Jak fungovala liberecká obec do doby, než jste se jí ujal?

Práci v liberecké obci mi předal můj mentor rabín Tomáš Kučera, který sem dojížděl z Mnichova. Svou práci jsem začal ve složitých podmínkách pandemie koronaviru, ve kterých nebylo kvůli lockdownům možné se scházet osobně. Snažili jsme se tedy setkávat prostřednictvím moderní techniky a myslím, že jsme uspěli a že jsme tak zároveň přilákali Židy, kteří by se jinak neodhodlali do synagogy přijít. Cítím, že online programy jim dodaly kuráž, aby po uvolnění přišli osobně.

Jste progresivní rabín – směřování obce je tedy dnes progresivní? Bylo tomu dřív jinak?

Liberecká obec se v duchu progresivního směru vyvíjela před 2. světovou válkou, po které se pak v důsledku zničení původní členské základny a příchodu emigrantů z Podkarpatské Rusi přiklonila spíše k ortodoxnímu pojetí. V roce 2006 se oficiálně navrátila k progresivnímu směru. Nyní se snažíme náboženský život obce postupně prohlubovat a vedle bohoslužeb máme třeba i pravidelnou výuku.

Můžete být konkrétní? Jaká výuka nyní v Liberci probíhá?

Scházíme se dvakrát za měsíc a probíráme různá témata týkající se židovství spíše pro začátečníky, kteří se chtějí v tomto směru zorientovat a dozvědět se více. Snažím se ale i o další aktivity. Teď třeba plánujeme zavedení pravidelných setkání s názvem „Pivo s rabínem“. Jde nám o to, aby do obce našli cestu i lidé, kteří na pravidelných bohoslužbách nebývají. A těch je mezi českými Židy většina.

Co se tedy týče liturgie jako takové, tam jste žádné výrazné změny nezavedl?

Kromě toho, že se snažím o to, aby se lidé v siduru tolik nedívali do sloupečku s transliterací a dávali přednost hebrejštině, je asi jedinou výraznější změnou, že se nám díky daru jednoho člena podařilo pro synagogu zakoupit varhany, které nyní příležitostně využíváme k doprovodu modliteb, čímž navazujeme na starou českou tradici synagogální hudby.

Jaký sidur využíváte během bohoslužeb?

Používáme zatím sidur Hegjon lev a občas ještě přináším různé přídavky v podobě písní a melodií, kterými se snažím obohatit bohoslužbu.

Probíhají v Liberci pravidelné šabatové bohoslužby?

Ano. V Liberci jsem přítomen zpravidla dvakrát za měsíc, ale šabatové bohoslužby probíhají každý týden. Mezi členy máme hned několik laiků, kteří jsou schopni perfektně vést bohoslužbu, a také jednoho výborného daršana, Pavla Avrahama Vrátného.

Jaká bývá účast členů na šabatových a svátečních bohoslužbách?

Zdaleka nejoblíbenějšími svátky jsou Purim a Chanuka, následují Pesach a Vysoké svátky. Účast na večerních šabatových bohoslužbách je proměnlivá, ale přítomných je většinou kolem dvaceti a téměř vždy máme minjan. Musím říct, že jsem s tím spokojený. Když se totiž podívám třeba na velké kongregace v USA, kde pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhý zlomek členů, tak procentuálně je naše účast velmi dobrá.

Co oslavy svátků? Rozvinula se u vás v posledních letech třeba nějaká nová tradice?

Jsou to například nové melodie, které se snažím přinášet, a jsem rád, když se uchytí. Vedle toho jsme také začali pořádat pravidelné šabaty pro děti. Vždy půl hodiny před kabalat šabat se scházím s dětmi, abychom si povyprávěli nějaký šabatový příběh, zazpívali si několik veselých písniček a snědli nějakou sladkost.

Máte ještě nějaký další program pro děti nebo mládež?

Občas připravujeme program pro mládež společně s komunitou Ec chajim. U mladé generace obecně vidím zájem o židovství a jsem také například rád, že už nyní máme v liberecké obci třeba případnou kandidátku na rabínská studia – je jí současná šámeska obce, talentovaná Klára Kopytková.

Znamená to tedy, že nemáte strach o budoucnost liberecké obce?

Společným problémem všech židovských obcí v ČR je demografický vývoj. Starší generace, která vždy tvořila tvrdé jádro obce, nás, bohužel, pomalu opouští. Věřím ale, že je zde mnoho mladých lidí, kteří by mohli být členy na základě Práva návratu a mohli by najít v obci své zázemí. Našim úkolem je dokázat je zaujmout a nabídnout jim program, díky němuž budou mít touhu pokračovat v tradici své rodiny.

Stává se někdy, že by někdo hledal v liberecké obci třeba víc ortodoxie, než nabízíte?

Myslím, že pokud jde o náboženské pojetí, jsou lidé v Liberci dost homogenní, ale každý samozřejmě má své vlastní tradice. O tom je ale progresivní pojetí judaismu – že si každý má možnost najít v židovství svou cestu a způsob, který mu vyhovuje. Přestože žádný směr židovství – ať už progresivní, konzervativní nebo ortodoxní – nemůže vznášet nárok univerzalitu, myslím, že v Liberci se nám daří zaujmout lidi různých očekávání. Co se ale třeba týče svátečního jídla, které připravujeme, tam nám jde vždy o to, aby bylo nějakým způsobem košer.

Už jsme zmínili středoevropský bejt din. Je to nyní zhruba rok, co funguje – jak jeho působení zatím hodnotíte?

Myslím, že se etabloval velmi dobře ve všech zemích své působnosti. Zatím z důvodu pandemických podmínek proběhla pouze dvě sezení, jedno v Praze a druhé v Bratislavě. Na náš bejt din se zde obrátili zájemci o gijur, z nichž většinu tvořili stávající členové židovských komunit na základě Práva návratu. Pozitivně hodnotím také vzájemnou spolupráci rabínů ze středoevropských zemí, které mají historicky mnoho společného. V současné době například probíhá na této úrovni spolupráce koordinace pomoci uprchlíkům z Ukrajiny, která funguje dobře, protože jsme v pravidelném kontaktu.

Můžete být konkrétní, jakým způsobem třeba právě liberecká obec uprchlíkům pomáhá a jak se vás tato situace dotkla?

Liberecká obec v tomto spolupracuje s Ec chajim. Máme dohromady skupinu zhruba 25 dobrovolníků, kteří různými způsoby pomáhají. Měli jsme už několik rodin, které se na nás obrátily, a většinou jim poskytujeme logistické a praktické rady ohledně toho, kam a jak se mají přihlásit nebo jim pomáháme najít ubytování. Můžeme jim ale nabídnout i pomoc psychologa nebo lékaře a já osobně už jsem také poskytoval třeba pastorační péči. Vidím, že tato krizová situace má potenciál dostat z nás nakonec to nejlepší – a doufám, že se nám podaří pomoci co nejvíce lidem.

Připravuje se nyní někdo na gijur pod hlavičkou liberecké obce?

Ano, je jich v současné době několik. A mám radost, že nás v obci brzy čeká i svatba.

Židovská obec Liberec byla také nyní přijata do svazku Evropská unie progresivního judaismu (EUPJ). Co konkrétně to pro vaši obec znamená?

Liberecká obec se tímto krokem oficiálně zařadila k více než 170 progresivním komunitám, které se nacházejí v 17 evropských státech a jsou sdruženy v EUPJ. Věřím, že je velmi důležité nebýt izolován a navazovat mezinárodní spolupráci. O liberecké obci teď budou vědět lidé z židovských komunit v Evropě a celém světě. Pozitivních důsledků spojených s členstvím je vícero, ale určitě bych rád zmínil třeba možnost většího propojení mladých členů. Pro Liberec má toto váhu také proto, že je blízko Německu, které má mnoho židovských komunit náležejících k progresivnímu směru.

Setkal jste se při svém rabínském působení i s nějakou kuriózní nebo komickou situací?

Před nějakou dobou jsem doprovázel jednoho ze svých kandidátů ke gijuru k brit mila neboli rituálnímu obřezání, jehož součástí je i požehnání nad vínem. Po provedení zákroku, při kterém byli přítomni dva lékaři a dvě sestry, se všichni čtyři zvědavě zadívali na lahev košer vína, až se jeden z pánů doktorů odhodlal položit otázku: „Víte, my jsme nikdy košer víno nepili, nedal byste nám ochutnat?“ Ochotně jsem odšpuntoval lahev a nalil jim do sklenic, které tvarem podezřele připomínaly šampusky. Víno jim zachutnalo a ukázalo se, že jedno „le-chajim“ nebude stačit. Po třetí rundě jsem se zeptal: „Tak co? Dáte si čtvrtou jako na Pesach?“ Pak doktor zavrtěl hlavou a bodře pronesl: „Děkujeme, ale ještě teď operujeme!“ Krve by se ve mně nedořezal, než jsem pochopil, že jde o žert a zaměstnanci urologické kliniky už pro dnešek mají padla.

Myslíte si, že je v současné době v Česku dostatek duchovních autorit v rámci judaismu – tedy rabínů nebo kantorů?

Duchovních autorit je snad dostatek, ale mám dojem, že je důležité, aby přibývalo více lidí, kteří by se podíleli na jakémsi „laickém leadershipu“. Rád bych viděl větší laickou angažovanost ve smyslu vedení různých společenských aktivit v komunitě a její chod. Myslím, že naše budoucnost (ve všech proudech judaismu) tkví totiž v tom, jestli jsme schopni vytvořit takové společenství, které budou lidé vnímat jako součást svého života.

Jak vnímáte pluralitu v rámci českého židovství, která se odráží třeba i ve vzniku nových komunit a společenství nebo synagog? Vidíte to jako žádoucí pestrost a obohacení pro místní židovstvo, nebo spíš nějaké „tříštění sil“?

Pluralitu za tříštění sil nepovažuji, protože věřím, že právě díky ní se daří úspěšně oslovit část židovské veřejnosti, která se v žádné komunitě nikdy předtím neangažovala. V rámci Federace židovských obcí ČR jsou uznávány všechny proudy židovství, a myslím, že je to tak v pořádku. Osobně si například velice vážím zemského rabína Karola Sidona za mnohé, co udělal, ale vedle toho také považuji za důležité, aby zde měl místo reformní judaismus a měl možnost se etablovat u nás, kde má také své historické kořeny.

Zároveň je pro mě hodnotné, když představitelé všech proudů židovství jsou schopni sedět spolu u jednoho stolu, diskutovat spolu a vzájemně se tak obohatit a také obrousit nějakou případnou vzájemnou nedůvěru. Nevidím to tedy jako tříštění sil, zvláště v případě, když jsou tohoto dialogu všichni zúčastnění schopni.

Ptala se Ráchel Polohová

Foto Pavel Avraham Vrátný