Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž snímáš spánek z mých očí a dřímotu z mých víček.

Uplynuly dva dny od chvíle, kdy Jirka viděl na Instagramu svojí mámy svoji vlastní malbu, pod kterou se nashromáždilo přes 3000 lajků. Nastal večer a v restauraci U Černého koně se sešli Jáchym, oba jeho rodiče, třídní učitelka Vlčková a také jeho strýc Vladimír. Na začátku panovalo u stolu jisté napětí, které bylo dané jednak tím, že kromě Jáchymovy matky Jitky viděli Vladimíra všichni poprvé, a také tím, že mezi Jáchymem a jeho rodiči nebylo všechno v pořádku. Jáchym si všiml, že jeden z číšníků koktá.

Najel na zažitý zvyk před ostatními šaškovat a spustil: „Tak si předvedeme, co nás za chvíli čeká.“ Ukázal směrem k číšníkovi, postavil se a pokračoval: „T-t-tak pa-pánové, co b-budeme dneska pa-pa-papat? D-d-dáte si ta-ta-tatar-rák, n-nebo snad libo pěkně prrropečenou ko-kotletu? Ma-máme tu ta-ta-ta-také v-výtečné ha-ha-ha-mburgery a na-na-nakládaný he-he-he-rmelín.“

Ještě tak o měsíc by to Jitce přišlo zábavné. Teď jí to však celé přišlo nemístné a svého syna utla.

„Prosím tě, mami, co je špatně?“

Jitka se zvedla a jenom mávla rukou, jako by zaháněla obtížný hmyz. Pak se kvapně odebrala na toaletu.

Učitelka Vlčková užuž se chystala říct k tomu něco moudrého, ale strýc Vladimír ji předešel:

„Jáchyme, nech ji. Potřebuje čas, aby si něco srovnala v hlavě.“

Po chvíli mlčení pokračoval: „Vlastně o tobě zatím vím jenom to, že jsi teď u sebe v pokoji namaloval velmi zdařilý obraz. Moji přátelé od kumštu by ho taky ocenili. Pověz mi něco víc o tom, na čem děláš.“

Jáchymovi bylo, jako by se probouzel z dlouhého spánku. Ocenění a pochvaly za jeho výtvarné výtvory, kterých se mu zatím dostávalo od rodičů, mu přišly suché a ryze formální, až měl pocit, že ho chválí jenom z pocitu povinnosti. Tím pádem mu to přišlo prázdné a bezcenné. Pochvaly od učitelky Vlčkové mu připadaly upřímné a od srdce, cítil z nich opravdový zájem a dělaly mu dobře na duši. Avšak ocenění a zájem od člověka, který se pohyboval ve světě umělců, představovaly úplně jiný level. A tak se rozpovídal.

Před třídní Vlčkovou se vynořil docela jiný Jáchym, než jakého dosud znala. Znala nejednu z jeho dobrých stránek, které před ostatními skrýval, protože pouze u ní cítil potřebné napojení, nicméně teď byl před ní mnohem opravdovější a díky tomu, že strýc živě reagoval na jeho slova, postupně jako by nabýval větší úplnosti. Po její usmívající se tváři skanulo několik slz dojetí.

Jirka se jen díval a nevycházel z úžasu, jaká energie se rozproudila mezi jeho synem a jeho švagrem.

Do toho se vrátila Jitka. Zaznamenala tu velkou proměnu u stolu a chvíli tam jen tiše stála a poslouchala.

Když se na chvíli zastavil proud Jáchymových slov, přihlásila se sama o slovo: „Promiňte, že vám do toho tak vpadám. Jenom bych nechtěla, aby nad mým náhlým odchodem od stolu zůstal viset otazník. Jáchyme, chtěla bych se ti tady s tátou omluvit, že jsme se dlouho před tebou chovali tak, že jsme tě vlastně nemohli poznat. Líbí se mi tvůj smysl pro humor a až do nedávna se mi líbila tvoje schopnost překlenout nepříjemné chvíle tvým šaškováním. Ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, že je to jen další z tvých masek, které před námi ukazuješ namísto sebe. Víš, my jsme se teď s tátou hodně soustředili na to, aby se neopakovalo to, co jsi provedl se Stoupovou. A šli jsme hodně do sebe a pokusili se náš život vzít za jiný, snad lepší konec. Nechci ti zazlívat, že nám moc nedůvěřuješ, když se teď chováme jinak. Jenom tě prosím, aby ses o to pokusil a věřil nám, že se o to snažíme upřímně a opravdově. Asi se nám to nebude dařit vždy tak dobře, jak bychom si přáli, ale prosím, zkus nám věřit. Hough.“

„Mami, já zatím ještě nevím, co si o tom všem mám myslet. Jen bych ti teď strašně moc chtěl poděkovat, že jsi sem přivedla Vláďu. Díky moc!“

„A já jsem rád, že ses mi ozvala a seznámila mě se svým synem,“ přidal se Vláďa. „Jáchym to možná tak dobře nevnímá, ale já musím říct, že ses po těch více než dvaceti letech opravdu hodně změnila.“

„To asi může v tuhle chvíli stačit,“ vložila se do toho Vlčková. „Už mám docela hlad a my jsme si zatím ještě nic neobjednali.“

Ano, bylo opět potřeba dopřát všem čas, aby si věci sedly tak, jak mohly nejlépe. Během jídla se Jáchym bavil hlavně s Vláďou, nicméně pozorně sledoval oba rodiče. Cítil z nich mnohem víc života. A jestli tu změnu vnímá i Vláďa, který se pro něj stačil stát autoritou číslo jedna, pak to tak nejspíš opravdu bude. Jestliže se díky němu cítil jako probuzený, tak by možná stálo za to oplatit rodičům a probudit k životu poněkud mrtvý vztah, který k nim měl. Když přišel na řadu zákusek, omluvil se jim za to, jaké problémy jim v posledních dnech způsobil.

„Nemusíš se omlouvat,“ řekla mu Jitka. „Vždyť jinak bychom se nedostali tam, kde jsme teďka. Můj život s tvým tátou by byl nadále tak mechanický jako dosud a scházelo by mu kouzlo, které jsi nás přiměl do něho vnést. A nikdy bych se nedokopala k tomu obnovit svůj vztah s tvým strejdou. Jáchyme, dotlačil jsi nás oba, abychom se probudili z duševního spánku.“

„A je tu mezi námi ještě někdo, komu bychom chtěli ze srdce poděkovat,“ dodala, když dala na stůl luxusní Lindt bonboniéru. „Paní učitelko Vlčková, děkujeme vám moc za to, co jste celou dobu dělala pro Jáchyma, a za to, jak moc jste se v posledních dnech angažovala v celém tom nešťastném případu“

Jan David Reitschläger