Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž dáváš znavenému sílu.

Když Jáchym značně zpochybnil před učitelkou Vlčkovou dobrou vůli svých rodičů k citovému sblížení, padla na něj skleslost a únava. Zatímco před chvílí byl ještě energický a dychtivý po uznání, jehož se mu ze strany učitelky dostalo, nyní jako by z něj tu sílu někdo vyfoukl.

„Já nevím, já nevím, s mejma rodičema mi to přijde beznadějný,“ svěřil se své třídní. „Proč aspoň jeden z nich nemůže bejt jako vy?“

Otázka zůstala na chvíli viset ve vzduchu. Pak Jáchym váhavě pokračoval: „Já bych… já bych chtěl… jestli by nešlo nějak zařídit, abych mohl bydlet u vás. Třeba, kdybyste mě adoptovala.“

Teď došel dech Vlčkové. Jáchym jí přirostl k srdci mnohem víc než jiní žáci, s nimiž dosud pracovala, dokonce měla někdy dojem, že je jí bližší než její vlastní dvě děti. Na Jáchymovu adopci však nikdy nepomyslela a v tuto chvíli byla přesvědčená, že by to bylo nepatřičné. Zároveň ale cítila, že kdyby řekla jasné a otevřené ne, Jáchyma by to citelně ranilo. Na chvíli se zamyslela.

„Promiňte, paní učitelko…“ „No, víš, Jáchyme…“ Oba začali najednou.

„Copak jsi chtěl, Jáchyme?“

„Asi to byl ode mě blbej nápad, promiňte… asi bych tu vlastně už neměl bejt.“ Jáchym se při těch slovech hodně červenal a mluvil přitom rychle a tiše.

Už tím, že zaváhala, stačila učitelka Vlčková ranit jeho city. Celá ta záležitost s ním a jeho vztah s rodiči ji začínala vyčerpávat. Citově se v tom angažovala víc, než by si přála. Avšak nemohla si pomoci.

„Jáchyme, promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Mám tě velmi ráda.“

„Ale jako dítě mě nechcete. To vlastně nikdo. Všichni máte pořád řeči, jak mě máte moc rádi, ale když pro to máte něco udělat, tak najednou skutek utek.“

„Jáchyme, raději už jdi – teď asi nejsme jeden na druhého dobře naladěni.“

Za Jáchymem se spěšně a rázně zaklaply dveře. Táňa Vlčková byla v koncích. Ona, výchovná poradkyně, která si dokázala poradit s řadou i podstatně náročnějších problémů, byla bezradná a nevěděla, co si počít. Teď sama potřebovala, aby za ní někdo přišel s dobrým slovem.

Když Jáchym vyšel ze školy, postřehl, že se po delší době ukázalo na obloze slunce. To mu trochu zvedlo náladu. Jeho zlatavý pozdně podzimní svit mu vnuknul nápad vydat se do Prokopského údolí. Nebyl sám, kdo tenhle nápad dostal. Zrovna tam, kde si myslel, že bude mít úplnou samotu a zároveň pěkný výhled na skály, spatřil je – oba své rodiče, jak tam sedí a tulí se k sobě. Naštvalo ho to. Ze všeho nejmíň chtěl, aby ho teď rušili oni. Rychle se obrátil vzad, rozhodnutý vydat se na jiné tiché místo. V tom okamžiku však šlápl na silnou suchou větev, která hlasitě zapraskala. Oba rodiče se spěšně otočili a zahlédli ho, jak se snaží zmizet pryč.

„Jáchyme, počkej!“ zavolala na něj Jitka.

Ten se snažil dělat, že neslyší. Jirka vyskočil na nohy a vyběhl za ním. Když ho chytil za rameno, aby ho zastavil, jenom vztekle vyštěkl: „Nechte mě ksakru bejt! Všem vám jsem ukradenej, tak na co tohle divadýlko?!“

„Než zmizíš, jenom jsme ti chtěli s mámou poděkovat.“

„A za co? Škoda, že já vám nemám za co poděkovat!“

„A taky se ti chceme moc omluvit. Víme, že jsme toho dost udělali špatně.“

„Jo, to jste udělali. Takže se teďka snažíte přesvědčit tady veverky, že jste se zázračně změnili a že u vás najednou začaly týct emoce proudem?“

„Máš právo bejt na nás naštvanej, já bych byl na tvým místě taky. Ale co kdybys nám dal šanci to napravit, zkusit to znovu a líp?“

Mezitím k nim přišla i Jitka. V ruce měla krabičku Lindorek s kokosovou náplní, kterou koupila cestou.

„Tohle ti chci dát jako poděkování za to, cos u sebe namaloval v pokoji.“

Na Jáchymově tváři se mihl letmý úsměv.

„A ještě něco,“ pokračovala, „tohle jsem dala na Instagram před dvěma hodinami.“

Ukázala mu na svém mobilu fotku jeho malby, pod kterou se už stačilo nastřádat přes 3000 lajků a okolo 40 pochvalných komentářů. Jeden z nich byl o Jitčina bratra Vladimíra, kterého zatím Jáchym neměl možnost poznat. Jáchym ani nepostřehl, jak se mu otevřela pusa. Uvnitř něj se všechno zatetelilo blahem.

„Nechci, abys to bral jako pokus o odpustek. Jenom jako první krok k nápravě, o kterou se pokoušíme.“

„Jo, dobrý, mami. Díky.“

„Jestli chceš být o samotě, tak tě samozřejmě necháme být. Jenom bychom ti s tátou rádi navrhli ještě jednu věc. Dneska nebo zítra bychom s tebou chtěli zajít na večeři a ráda bych tě tam seznámila s tvým strýcem Vláďou.“

„Tak to by asi šlo. Ale teď asi radši budu spíš sám.“

Jáchym si zatím nebyl schopen úplně přiznat, jak moc mu to udělalo dobře. Rozloučil se a pohroužený do sebe se vzdálil.

O pár minut později zazvonil učitelce Vlčkové telefon.

„Dobrý den, tady Herinková. Ráda bych se vám omluvila za všechny problémy, které jste měla s celou naší rodinou a zároveň bych vás ráda pozvala na společnou večeři se mnou, mým manželem a Jáchymem. Berte to prosím, jako takový malý pokus o zadostiučinění.“

Jitka zněla v telefonu mile, vyrovnaně a vstřícně. Po poledním nezdaru s Jáchymem to byla pro unavenou Vlčkovou velmi žádoucí vzpruha.

Jan David Reitschläger