Židé v poválečném státě

Název knihy Není přítel jako přítel možná budí klamný dojem, že jde o beletrii, ale edice České moderní dějiny nakladatelství Academia a podtitul Židé v národním státě Čechů a Slováků 1945–1948 vše uvádí na pravou míru. Ano, jde o odbornou práci z pera autorky mladší generace Magdaleny Sedlické, i když je kniha napsána přístupným jazykem. Sedlická pracovala osm let v Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze.

Autorka nás provádí politickou situací ve státě těsně po válce, kam se navracejí zdecimovaní židovští spoluobčané. Nebylo to pro ně vůbec lehké, nejen proto, že jejich byty byly zpravidla již několik let obsazeny někým jiným… Situace ve státě nesla prvky vítězné euforie a nacionálního probuzení, které ovšem nepřinášelo jenom kladné emoce. Židé byli po svém návratu z koncentračních táborů či emigrace mnohdy nuceni aktivně dokazovat svou loajalitu vůči republice a vyvracet zažité protižidovské předsudky. Ve třech poválečných letech se u nás najednou začalo žít jinak, než byli lidé do roku 1938 zvyklí, byť se státu většinou dařilo udržovat demokratické ovzduší – to horší občany čekalo až po únoru 1948.

Publikace se soustředí především na tři okruhy židovských občanů, pro které byl návrat nejobtížnější a jejichž postavení z hlediska občanství bylo zpočátku nejasné – na tzv. „německé Židy“, osoby hlásící se k židovské národnosti a Židy z bývalé Podkarpatské Rusi, kteří chtěli po válce zůstat v Československu.

Autorka podrobně mapuje toto složité období, kde se například na Slovensku objevily i protižidovské nepokoje, a mnohdy objevně poukazuje na jeho složitost.

Kronika osvětimské tragédie

Tato dvoudílná publikace je základním dílem pro studium dějin nechvalně proslulého koncentračního tábora, který se stal pro celý svět symbolem toho nejhoršího nelidského útlaku nevinných lidí za druhé světové války.

Suchá, nemilosrdná až úděsná faktografie je obsahem díla Kalendář událostí v KT Auschwitz, které věrně zachycuje to, co dnešní záplava hojně čtených románů z prostředí Osvětimi zahaluje do poněkud romantizujícího oparu. Zatímco v poslední době vycházející četná beletristická díla psaná často druhořadými autory, kteří tuto dobu nezažili ani neměli rodinné trauma, využívá nejznámější vyhlazovací tábor jako kulisu, jež má za úkol postrašit, a pak peripetiemi s dobrým koncem přitáhnout čtenáře, v téhle knize není vymyšlená ani jediná věta. Uznávaná polská historička – s příjmením dokonce odkazujícím k Čechům – byla dlouhá léta odbornou pracovnicí Státního muzea v Osvětimi a dokumenty z nechvalně proslulého lágru zpracovávala po celý život. Není tedy divu, že z díla Danuty Czechové (1922–2004) vycházejí snad všechny významné vědecké práce autorů z celého světa. Ačkoliv se v českém prostředí používá převážně počeštěný polský název Osvětim (polsky Oświęcim), nese publikace název německý, užívaný za války okupační správou. Tato obsáhlá publikace o rozsahu 1200 stran původně vycházela na pokračování v časopise Zeszyty Oświęcimskie, v následujících letech byla vícekrát vydávána v průběžně doplňovaném a rozšířeném vydání. 

Samozřejmě jsou v knize, vydané nakladatelstvím Academia, zachyceny i osudy českých, resp. československých Židů. V září 1943 byl na úseku BIIb vytvořen rodinný tábor pro Židy, kteří sem byli transportováni z ghetta v Terezíně. Vězňům zde byly vytvořeny zdánlivě o trochu lepší podmínky k životu a bylo jim dovoleno psát dopisy rodinám či známým. Právě dopisy měly pomáhat vyvrátit zprávy prosakující do „svobodného světa“, že koncentrační tábor Auschwitz/Osvětim se stal místem, kde jsou Židé masově vyhlazováni. Celou tragickou pravdu svět poznal až po válce.

Potkal Kohn Roubíčka…

Karmelitánské nakladatelství si sice primárně věnuje křesťansky orientované literatuře, ale nejednou už příjemně překvapilo i zájemce o židovskou literární tradici. Kniha Tachles (doslova K věci) není zdaleka první knihou židovských anekdot a humorných textů, která zde vyšla – připomeňme jen ve dvou dílech vydaný výbor ze skvělé sbírky židovských vtipů Salcie Landmannové z roku 2012.

Nová „kniha židovských vtipů, anekdot a povídek“, jak se prezentuje, přináší především přes dvě stě vtipů a anekdot zachycujících humorné situace a strefujících se do nepěkných lidských vlastností. Většina anekdot ovšem pro znalce židovského humoru nová není. Kniha, která je přeložena z německého originálu, avšak editor výboru zde uveden není, doplňuje vtipy rozdělené podle tématu do pěti oddílů – od Naše mišpoche přes Chucpe až po vtipy o práci – jedenácti povídkami z pera slavných židovských autorů. Povídky jsou pro odlišení vysázeny jiným, bezpatkovým písmem, takže už při listování poznáme, kde se nacházíme.

Nejvíce krátkých humorných povídek, a to pět, pochází z pera literárního klasika, rusko-amerického spisovatele Šoloma Alejchema (1859–1916), další čtyři jsou naopak dílem našeho téměř současníka, z Maďarska pocházejícího slavného izraelského humoristy Ephraima Kishona (1924–2005). Po jedné povídce pak v knize mají Jicchok L. Perec a Gustav Meyrink, jemuž se delší pobyt v Praze navždy otiskl do duše, jak dokazuje nejen jeho román Golem. Knížce Tachles by slušely alespoň kraťoučké medailonky těchto pěti autorů.

LUBOR FALTEISEK