O šabatu 18. prosince (14. tevetu) čteme parašu וַיְחִי (Genesis 47,28-50,26). Ta končí smrtí a pohřbem předposledního Jákobova syna Josefa, čímž uzavírá jeho příběh, který jsme mohli sledovat od 37. kapitoly První knihy Mojžíšovy.

Josefův příběh plný zvratů, kdy se z hebrejského otroka Josefa stal nakonec nejvyšší egyptský úředník a faraonův zástupce, můžeme klást do druhého přechodného období egyptských dějin, do doby panování 14. až 16. dynastie. Tehdy Dolní Egypt ovládali Hyksósové, kteří spolu se svými panovníky pocházeli z asijsko-semitského etnika. Jejich název znamená vládcové cizích zemí a v egyptských pramenech jsou označování také jako aamu čili Asiaté. Jedná se o dobu zhruba mezi lety 1680-1536 př. o. l. Také známe jména některých panovníků 15. dynastie hyksóské, například Šeši, Jakobher, Chaian, Ienses, Apopi a Chamudi. Tito semitští panovníci se obklopovali jim etnicky blízkými hodnostáři. Byť se hyksóští faraonové velmi rychle poegyptštili, Egypťané je nenáviděli, neboť je považovali za primitivní asijské pastevce, kteří okupují jejich zemi a dovolili si sesadit z trůnu jejich božské faraony. Pouze v tomto období se Hebrejec Josef mohl stát vysokým státním úředníkem a faraonovým rádcem.

Toť na úvod k historickému pozadí Josefova příběhu, který v této paraše končí.  Tou také končí nejstarší období našich dějin – epocha patriarchů či praotců Abrahama, Izáka, Jákoba a jeho synů – אבות תקופת.  

Souvislost s parašou Vajigaš

Komentátor Raši vysvětluje, že tato naše paraša je tzv. פרשה סתומה čili uzavřenou parašou. Co to znamená? Začíná totiž na stejné řádce ihned za posledním slovem té předchozí Vajigaš – וַיִּגַּשׁ (47,27). Nejen, že tyto paraši nestojí na první pohled odděleně jedna od druhé, ale není mezi nimi ani mezera o délce devíti písmen.

Komentátor má pro tuto zvláštnost dvě vysvětlení:1. Vzhledem k velkým bědám zotročení, které po Jákobově smrti zakoušeli synové Izraele, se jim uzavřely, uzamkly oči a srdce. 2. Paraša je uzavřená – סתומה, protože Jákob chtěl svým synům odhalit, co je čeká na konci, v době konečného osvobození, ale tato vize konce se před ním náhle uzavřela (viz midraš Berešit Raba 96). Také na začátku 49. kapitoly vybízí Jákob všechny, aby se sešli, a že jim oznámí, co je v budoucnu, na konci dnů, čeká.

  :וְאַגִּידָה לָכֶם אֵת אֲשֶׁר־יִקְרָא אֶתְכֶם בְּאַחֲרִית הַיָּמִים…

Významná biblistka a komentátorka Tanachu, profesorka Nehama Leibowitz
(1905-1997), ve své knize  עיונים בספר בראשית: בעקבות פרשנינו הראשונים והאחרונים– Nová bádání v knize Berešit ve světle dřívějších a pozdějších komentátorů uvádí zajímavý postřeh: Praotec Jákob stanovuje pořízení o svém pohřbu (47,29-30), které sděluje Josefovi, aby jej pohřbil v kena’anské zemi. Jákob nemá nic společného s pohanským světem, s egyptskou kulturou, a proto také chce být pohřben mimo Egypt. Po jeho smrti toto pořízení tlumočí Josef faraónovi. Srovnáme-li Jákobova slova, jimiž se obrací před smrtí k Josefovi a slova, kterými se po Jákobově skonu obrací Josef k faraónovi, jedná se o dva různé výroky. Jákobova slova k Josefovi (29.- 30. v.):

:…אַל־נָא תִקְבְּרֵנִי בְּמִצְרָיִם׃  וְשָׁכַבְתִּי עִם־אֲבֹתַי וּנְשָׂאתַנִי מִמִּצְרַיִם וּקְבַרְתַּנִי בִּקְבֻרָתָם…

…Nepohřbívej mě prosím v Egyptě! Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.

Josef, který po Jákobově smrti oznamuje farónovi otcovo přání, dvakrát pronese jeho prosbu nepohřbívat jej v Egyptě. Josef však ví, jak zapůsobit na faraóna a nachází důvody pro to, aby faraon souhlasil vynést jeho zemřelého otce z Egypta a pohřbít ho v Kena’anu a zároveň aby jej mohl Josef doprovodit na jeho poslední cestě. Josef dodává k Jákobovým slovům slova, která jeho otec neřekl a ani je říci nemohl (50,5):

אָבִי הִשְׁבִּיעַנִי לֵאמֹר הִנֵּה אָנֹכִי מֵת בְּקִבְרִי אֲשֶׁר כָּרִיתִי לִי בְּאֶרֶץ כְּנַעַן שָׁמָּה תִּקְבְּרֵנִי וְעַתָּה אֶעֱלֶה־נָּא וְאֶקְבְּרָה אֶת־אָבִי וְאָשׁוּבָה׃

Můj otec mě zapřisáhl slovy: ‚‚Hle, já umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kena‚anské zemi.‘‘ Dovol, abych tam vystoupil a pochoval svého otce; pak se navrátím.

Řeč je o jeskyni Machpela v Hebronu. Jákob si samozřejmě žádnou hrobku nevytesal. Josefovi je však známo, že Egypťané z vyšších vrstev a panovníci, si již během svého života nechávají vytesat hrobky ve skalách. Faraon vyhověl Josefem upravené Jákobově prosbě a povoluje Josefovi, jeho synům a všem, kteří si to přejí, vyprovodit Jákoba na jeho poslední cestě.

Následující 48. kapitola začíná Jákobovým požehnáním Josefovým synům, dvěma svým vnukům, Efrajimovi a Menašemu.

וַיְהִי אַחֲרֵי הַדְּבָרִים הָאֵלֶּה וַיֹּאמֶר לְיוֹסֵף הִנֵּה אָבִיךָ חֹלֶה.

Po těchto událostech pověděli Josefovi: ‚‚Tvůj otec je nemocen.‘‘

Komentátor Raši uvádí, že Efrajim se obyčejně učil se svým dědou Jákobem. Když Jákob onemocněl, tak Efrajim jel ke svému otci Josefovi a řekl mu o tom. Josef pak vzal své dva syny, Menašeho a mladšího Efrajima, a jel navštívit nemocného otce do země Gošen. Josef s nimi přichází k otci a ten mu řekl
(5. v.): Oba synové, kteří se ti v egyptské zemi narodili před mým příchodem do Egypta, budou nyní moji. Efrajim a Menaše jsou moji jako Rúben a Šimon...

Josef pak postavil své dva syny před Jákoba. Izrael se poté podíval na Josefovy syny a zeptal se: מִי־אֵלֶּה – Kdo to je?  Rašiobjasňuje: Odkud pocházejí tito, kteří nejsou hodni požehnání? Josef otci odvětil:

בָּנַי הֵם אֲשֶׁר־נָתַן־לִי אֱלֹהִים בָּזֶה

To jsou moji synové, které mi zde Bůh dal.

Spíše bychom měli slovoבָּזֶה přeložit jako tímto, prostřednictvím tohoto.Raši:Josef mu ukázal dohodu o zásnubách a svatební smlouvu – ketubu.

13. verš:

וַיִּקַּח יוֹסֵף אֶת־שְׁנֵיהֶם אֶת־אֶפְרַיִם בִּימִינוֹ מִשְּׂמֹאל יִשְׂרָאֵל וְאֶת־מְנַשֶּׁה בִשְׂמֹאלוֹ מִימִין יִשְׂרָאֵל וַיַּגֵּשׁ אֵלָיו.

Vzal oba, pravou rukou Efrajima a postavil ho k Izraelově levici, levou rukou Manasesa a postavil ho k Izraelově pravici.

Tak měl Izrael požehnat svou pravicí prvorozeného Menašeho a levicí mladšího Efrajima. Jákob však zkřížil ruce, aby jeho pravice spočinula na Efrajimově hlavě.

Josef chce opravit otcův „omyl“ a upozorňuje ho na to, že jeho pravice má spočinout na Menašeho hlavě, neboť je prvorozený. Otec to však odmítl s tím, že Menaše se stane také lidem, ale Efrajim ho převýší a bude významnějším.

20. verš:

וַיְבָרְכֵם בַּיּוֹם הַהוּא לֵאמוֹר בְּךָ יְבָרֵךְ יִשְׂרָאֵל לֵאמֹר: יְשִׂמְךָ אֱלֹהִים כְּאֶפְרַיִם וְכִמְנַשֶּׁה

A toho dne jim požehnal: Tvým jménem bude Izrael žehnat: Bůh tě učiň jako Efrajima a Manašeho…

Buďte jako patriarchové?

Jákobovo požehnání, kterým dal svým vnukům, se stalo požehnáním, které v předvečer šabatu pronáší otec nad svými syny. Pokud se jedná o dcery, říká: Bůh tě učiň jako Sáru, Rivku, Rachel a Leu. Dcerám žehná, aby byly podobné našim pramatkám.

Nyní se můžeme zeptat: když otec žehná své syny, nežehná je podobně jako dcery. Proč nepronáší: Bůh tě učiň jako Abrahama, Izáka a Jákoba? Proč synové nemají být podobní našim patriarchům, ale Efrajimovi a Menašemu? Vždyť naši praotcové jsou nám věčným vzorem, jsou pilíři, z nichž vyrostl národ synů Izraele. To je sice pravda, avšak naši praotcové žili většinu svého života v kena’anské zemi, kterou Hospodin zaslíbil jim a jejich potomkům – synům Izraele. V zaslíbené zemi, ve své vlasti, vychovávali své děti a zde se jim narodili vnuci a pravnuci. Vychovávat nová pokolení ve své vlasti,
v zemi Izraele, je jistě velmi náročné, ale sama příroda a ovzduší Svaté země tomu napomáhá.

Vychovávat však své děti ve víře otců, v poslušnosti Hospodinu a Jeho Tóře v galutu je mnohonásobně těžší.  Nemluvě o tom, že již z titulu své vysoké funkce musel být Josef v centru událostí, po boku faraona byl přítomen na všech slavnostech a jistě též na chrámových bohoslužbách. Vždyť starověký Egypt byl ukázkou pohanské supervelmoci, která svou kulturou a náboženstvím ovlivňovala mnohé sousední i vzdálenější země. Proto Josef musel vynaložit mnohem větší úsilí při výchově svých synů, aby zůstali věrni víře a tradicím svých předků než například praotcové v zaslíbené zemi. Pro Efrajima a Menašeho muselo být mnohem těžší udržet si víru svých otců v prostředí monumentálních chrámů, soch a reliéfů desítek bohů a bohyň, které tvořily významnou část egyptské kultury, do níž se vlastně narodili.

Proto žehnáme naše syny, aby byli pevní ve víře a v dodržování tradic jako Efrajim a Menaše v Egyptě. To platilo tehdy a dodnes to platí. Židovské rodiny a jejich potomci v galutu, v diaspoře, musí mít mnohem větší vnitřní sílu, víru v Boha a úctu k tradicím předků, aby je nesemlel všudypřítomný, záludný a velmi nebezpečný asimilační proces.

Josefův hrob

Poslední, padesátá kapitola První knihy Mojžíšovy, nás informuje o Jákobově pohřbu v jeskyni Machpela v Hebronu. Dříve však, než jej tam Josef pohřbil, uspořádal sedmidenní smuteční slavnost. Odtud lze vystopovat původ hlubokého sedmidenního smutku – שבעה (šiv’a), který držíme po pohřbu našich nejbližších rodinných příslušníků.

Nakonec umírá ve sto deseti letech i Josef. Je nabalzamován a uložen do rakve v Egyptě. Podle svého přání zapřísáhl své potomky, kteří někdy vyjdou z Egypta, aby vzali rakev s jeho ostatky, vynesli ji z Egypta a pohřbili ji v kena’anské zemi. Tak se i stalo o několik staletí později při východu z Egypta, kdy Mojžíš odtud rakev s Josefovými ostatky vynesl (Exodus 13,19). Po příchodu do Kena’anu ji pohřbili u města Šchemu (Náblus) v Samaří. Josefův hrob je dodnes navštěvován Židy z celého Izraele.

Rabín Daniel Mayer