Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž opásáváš Izrael silou.

Když se Jitka vrátila domů, byly dvě hodiny v noci. Sepnul jí automatický zvyk z dob, kdy ještě její syn Jáchym chodil na první stupeň, a šla se podívat do jeho pokoje, jestli spí. Její zrak okamžitě padl na Jáchymovo čerstvé dílo zobrazující muže a ženu, jak tančí tango, tvářemi jsou obráceni k sobě a jejich zrak sklouzává k malému chlapci, který se na ně dívá. Podlomila se jí kolena. Zavřela rychle dveře, jak nejtišeji to šlo, a kvapem se odebrala do obývacího pokoje osvíceného jen vzdálenými světly z ulice, kde padla na pohovku a propukla v pláč, který se vzhledem k pozdní hodině snažila co nejvíc tlumit.

Před očima měla Jáchymův obraz a zároveň se jí v uších ozývala slova postaršího malíře, ke kterému ji toho večera zavedl bratr na nečekanou návštěvu.

„Madam, přinesla jste s sebou krásné světlo, i když ho možná skrz tu temnotu, která ve vás dosud je, zatím nevidíte. Dobře mi svítíte na obraz.“

Její rozum to sotva pobíral a říkal jí: Co to ten starej dědek mele? Avšak něco v ní to do sebe vsávalo jako mech vláhu z deště. Celé jí to připadalo surreálně neskutečné. Něco v ní bylo napjatě ztuhlé, ale přitom se rozesmála: „Rozume, posílám tě na dovolenou do Karibiku!“

„Madam, tleskám vám – musíte si od něj na chvíli odpočinout,“ přisvědčil jí malíř.

A pak se všichni smáli a malíř přidal do svého obrazu postavu amazonky s ohnivými vlasy.

Teď seděla u sebe doma, z očí se jí draly slzy, ničemu nerozuměla – ani tomu, co zažila u malíře, ani tomu, co spatřila v Jáchymově pokoji. Zároveň byla zmatená a zároveň někde v hloubi cítila, že je to tak dobře.

Po chvíli zaslechla šramot. Do obývacího pokoje se nejistými kroky tápajícími ve tmě přikradl její muž Jirka.

„Nějak se mi nedaří spát. V kolik jsi přišla?“

Jitka nebyla schopná odpovědět. Teprve teď, když si Jirkovy rozespalé oči přivykly tmě, zaznamenal na její tváři slzy. Nesměle ji pohladil, což byla další z věcí, které dlouho neučinil, a řekl jen:

„Já vím, je to teď těžký.“

„Nic nevíš, jestli jsi neviděl Jáchymův pokoj.“

Ačkoliv Jirka nechtěl být dalším narušitelem synova spaní, přeci jen se tam vypravil. I jeho samého obraz zasáhl.

„Vypadá to, že máme před sebou jasný úkol,“ konstatoval, když se vrátil k Jitce.

„Jenže jsme oba založení racionálně, a ne emocionálně, čímž jsme to Jáchymovi celý podělali,“ poznamenala k tomu. Vzápětí si připomněla, že před třemi hodinami vypravila svůj rozum na exotickou dovolenou. „Ale třeba to nemusí být navždy,“ dodala.

„Právě,“ doplnil ji Jirka. „Ještě před pár týdny jsme si to nedovedli představit, ale mezitím jsme si uvědomili pár dost podstatných věcí. Být racionální je tak krásně bezpečné.“

„A někdy tak zoufale nudné… Kdybys tak věděl, co jsem zažila se svým bratrem…“

Když mu vylíčila svůj zážitek z hradčanského Nového Světa, Jirka poznamenal:

„Začínám v tobě vidět něco z té Jáchymovy tanečnice.“

V temném šeru pokoje nebylo vidět, jak se Jitka zarděla.

„Jaké to vůbec bylo s Milošem?“ zeptala se.

„Dobré, hodně dobré. To ti je zvláštní, co jsem o sobě dlouhou dobu nevěděl, ačkoliv jsem to někde uvnitř v sobě věděl. Stačilo jenom, aby mě Miloš trochu popostrčil. Správný člověk ve správnou chvíli je nad zlato.“

„A co to bylo, co jsi nevěděl, že jsi věděl?“

„Je toho nějak všeho hodně…“

Rozpačitě si poposedl blíž k Jitce. Ta část Jirky, která se právě probouzela po dlouhé době k novému životu, zápasila s tou dobře známou. Jako by zároveň věděl a zároveň nevěděl, co udělat. Nakonec Jitku zezadu objal – nesměle, poněkud nejistě, jako mladík, který teprve začíná objevovat ženskou intimitu. Pomalu se před nimi začínal objevovat nový svět, a i když si v něm nebyli jistí, cítili, že je v tom něco příjemného, něco, co ve svých dosavadních životech docela dost postrádali. A z toho se rodila jejich nová síla a nová zdatnost.

„Promiň, ještě mi moc nejde mluvit o svých pocitech,“ ozval se Jirka po chvíli.

„Ani já na to nejsem vůbec zvyklá.“

„Miluju tě, Jitko.“

Následovalo dlouhé ticho. Jako by těch nenadálých překvapení nebylo za dnešní noc dost. Tohle, tohle znělo Jitce hodně vzdáleně. Když spolu začali s Jirkou chodit, dělali si legraci z lidí, kteří si něžně sdělovali slůvka lásky. Shodovali se na tom, že tahle sentimentálnost není pro ně. Věděli, že jsou tu jeden pro druhého. Věděli to na věcné rovině a měli dojem, že takhle to stačí. Teď jí Jirka poprvé opravdu vyznal lásku. Jitku to zasáhlo. Zároveň ji to zahřálo, dodalo pocit větší síly a bezpečí a zároveň tak nějak nevěděla, co s tím.

„Promiň, asi jsem to neměl říkat. Nejspíš to zní ode mě nepatřičně. Já … já se omlouvám.“

„Ty promiň, že jsem mlčela. Nejsem na to zvyklá a zaskočilo mě to.“

„Asi máš pravdu, že se to k nám nehodí.“

„Jenom jsem řekla, že nejsem zvyklá. Ale zvyky přece můžeme změnit. Promiň, jsem celá vykolejená
a tvoje vyznání jsem čekala ze všeho nejmíň. Prosím, řekni to znovu.“

Znovu bylo ticho. Jirka se bál, že zažije druhý nezdar a zklamání.

„Asi jsem se tě dotkla, viď… Možná to zkusím teď já: Jirko, já tě miluju.“

Teď byl zaskočen Jirka. Bál se, že v Jitčině hlasu uslyší strojenost, ale pocítil v něm něhu. Něhu, na kterou nebyl zvyklý a které přesto dokázal uvěřit. I on se nyní cítil být silnějším.

„Taky tě miluju, Jitko.“

JAN DAVID REITSCHLÄGER