HBO představilo novou adaptaci švédské klasiky od Ingmara Bergmana, tentokrát pod taktovkou izraelského režiséra. Analyzuje rozpad jednoho manželství, ukazuje tenkou hranici mezi láskou a nenávistí, zkoumá otázku mravních hodnot a najdeme v ní i mnoho židovských motivů.

Původní verze z roku 1973 vyvolala ve společnosti velkou diskuzi. Zejména proto, že se Bergman nebál ukázat a pojmenovat věci, které se do té doby často držely pod pokličkou. Film Scény z manželského života ovlivnil mimo jiné i tvorbu Woodyho Allena, který v několika filmech zpracovává podobné téma, příkladem může být Annie Hall (1977) nebo Manželé a manželky (1992).

Nynější remake natočil izraelský režisér, scénárista a producent Hagai Levi, který je známý televizním dramatem Naši kluci či svou sérií BeTipul, ze které později vznikly seriály i v jiných zemích pod názvem Terapie. Hlavní roli manželského páru Jonathana a Miry, na jejichž charismatu v podstatě celá pětidílná minisérie stojí, ztvárňuje Oscar Isaac a Jessica Chastain.

(Následující text může částečně prozrazovat děj.)

Levi příběh aktualizoval, zasadil ho do života moderního amerického páru, který žije v Bostonu a má za sebou deset let manželství. Výrazným prvkem je tu prohození genderových rolí. Jonathan je vysokoškolský profesor filosofie, pochází z moderní ortodoxní židovské rodiny a stará se o jejich čtyřletou dceru. Mira je oproti tomu emancipovaná a úspěšná viceprezidentka technologické společnosti, hodně cestuje a je hlavní živitelkou rodiny. Právě ona se rozhodne manželství opustit, a to kvůli mladšímu muži z Tel Avivu.

Zajímavé je i pojetí formy, kdy tvůrci v prvních záběrech každého dílu v podstatě mažou hranici mezi filmem a tvůrčím procesem jeho vzniku. Vidíme Oscara Isaaca v zákulisí, kolem něj tým v respirátorech a kamera snímá jeho proměnu z herce na postavu a celý obraz se plynule mění z chaotických příprav natáčení na scénu s velmi intimní domácí atmosférou, ve které se rozehrává rodinné drama.

Příběh začíná těsně před rozpadem manželství, v oné chvíli před explozí, kdy už pod povrchem je celý vztah vyhořelý, ale k fyzickému rozpadu se teprve schyluje. Sledujeme rozhovor s ústřední dvojicí, jedná se o výzkum k disertační práci, jejíž autorka zkoumá vliv nových genderových norem na monogamní manželství.

Už od této úvodní scény je zajímavé pozorovat židovskou linku příběhu, kterou představuje Jonathan. Když se má během rozhovoru sebeidentifikovat a říct o sobě první věc, která ho napadne, je to: “Jsem muž, jsem žid…” Což je zajímavé vzhledem k tomu, že se se svou vírou už před lety rozešel. V seriálu můžeme sledovat jakýsi vývoj jeho identity, jenž začíná existenciální krizí, kterou si procházel, když se seznámil s Mirou na univerzitě. Do té doby byl ortodoxním židem a znal pouze chlapecké prostředí ješivy a genderově smíšené prostředí univerzity s ním značně zamávalo. Mira byla jeho původnímu světu naprosto vzdálená. Se svou vírou se začal postupně rozcházet, a to ho svedlo s Mirou dohromady.

Přestože už Jonathan není praktikujícím židem, můžeme v první polovině minisérie pozorovat, že ho prostředí, ve kterém vyrůstal, velmi ovlivnilo a on si stále zachovává morálku a hodnoty, ke kterým byl vychován. A to zejména ve vztahu k rodině, která je pro něj důležitá. Když společně s přáteli diskutují o monogamii a polyamorii, staví se svým způsobem na stranu monogamie, ale zároveň obviňuje západní konzumní kulturu z toho, že záměrně vytváří v lidech iracionální očekávání o tom, že manželství musí celou dobu stát na vášni a neutuchajících intenzivních citech. Celá tahle představa je podle něj klamná, protože tyto věci pramení z novosti. On sám vidí manželství jako určitou platformu, která oběma umožňuje vyvíjet se jako jedinci a zároveň tvořit rodinu. Nicméně přiznává, že monogamii má v sobě zakořeněnou, neboť byl dvacet let vychováván k tomu, aby potlačoval svoje touhy a nepodléhal jim.

K částečnému návratu k jeho židovské identitě dochází poté, co ho Mira opustí. Začíná po deseti letech znovu světit šabat a shledává, že je to dobré i pro jeho dceru Avu, protože jí to dává smysl pro řád a pocit, že někam patří. Právě potřebou sounáležitosti argumentuje v momentě, kdy se ho Mira snaží přesvědčit, aby se s dcerou přestěhoval do Londýna, kde dostala nabídku práce. Podle něj Ava potřebuje rodinu, přátele, komunitu, kterou má v Americe. Dává přitom do kontrastu Miru a její vytrženost z tradiční pospolitosti, když říká: „Já vím, že vy žijete v globální vesnici, kde je jedno, co vidíte, kde nesejde na tom, kam jdete, na ničem…“

V jednom z velmi silných momentů seriálu Jonathan předčítá Miře své “ranní stránky” psané technikou proudu vědomí, úkol, který mu zadala jeho psychoterapeutka, aby se vyrovnal s tím, že ho Mira opustila. Dozvídáme se o jeho problematickém vztahu k otci, jehož morálním nárokům nedokázal nikdy dostát a vlivem toho si v sobě vypěstoval pocit selhání, a o tom, jakou roli v jeho životě sehrálo setkání s Mirou, která ho zachránila tím, že na rozdíl od ostatních viděla jeho pravé já.

Samotné rozdělení Jonathana a Miry je velmi dramatické a je doprovázeno mnoha zvraty a impulzivními výkyvy nálad obou postav, které, zdá se, jako by nemohly být spolu v jedné místnosti, aniž by si neubližovaly a zároveň nemohou žít ani bez sebe. Jejich dlouhé debaty jsou navíc protkané mnoha tématy, které srovnávají židovský a sekulární svět.

Když se Jonathan a Mira setkají v závěrečném díle, jejich vztah se ve velké míře promění. Jiný je i osobní život každého z nich. Ačkoli by se mohlo zdát, že se Jonathan manželstvím s židovkou vrací do ‚‚svého světa‘‘, paradoxně se zbavuje svých morálních tenzí, kterými byl dříve svazován. Přiznává sice, že je pěkné znát stejné písničky, rčení a svátky a že netušil, že by to pro něj mohlo být důležité, zároveň už ho ale neděsí představa rozchodu a předvídá, že k němu stejně jednou eventuálně dojde. Přirovnává lásku k izolepě, kterou “jednou strhneš a když ji zase přilepíš, možná bude držet, ale nikdy už ne tak jako poprvé.” Tomuto pocitu přizpůsobuje i svoje jednání. Říká, že už překonal posedlost být dobrým člověkem a v jednom kuse kontrolovat, jestli se chová správně. ‚‚Teď už nemám potřebu morální nadřazenosti. Nejsem lepší než kdokoli jiný. Neříkám, že jsem na to hrdý. Ale mám zkrátka potřeby, které už nechci ignorovat. Takhle to teď prostě mám. Jsem s tím smířený. Je to v pořádku,” říká v jednom z posledních rozhovorů s Mirou.

V závěru seriálu uvažuje Mira o tom, proč rozchod trvá tak dlouho a proč nikdo nemluví o tom, jaké je to nekonečné trauma. Říká Jonathanovi, že by měli mít vlastní šivu a truchlit za jejich vztah.

Příběh Jonathana a Miry není nijak unikátní, naopak zrcadlí příběh mnoha lidí, kteří si prošli vztahem a jeho koncem. Je to příběh o bolesti, smutku, o opouštění i pocitu opuštěnosti, o potřebě najít sám sebe a být šťastný. V tom se nějakým způsobem dotýká každého z nás a můžeme ho vnímat skrze perspektivu své vlastní zkušenosti, svého vlastního zažitého příběhu. Scény z manželského života jsou jednoznačně silným emotivním zážitkem.

ANNA BENDOVÁ

Foto: HBO