Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž vedeš kroky člověka.

Byl chladný mlhavý konec října. Onoho středečního večera nedlouho poté, co Jitka zbrkle a horlivě přislíbila, že se společně s manželem vynasnaží napravit chování svého syna Jáchyma a jeho příčiny, se její muž sešel po dlouhé době se svým známým Milošem a Jitka po ještě mnohem, mnohem delší době se svým bratrem. I když se Miloš i Jitčin bratr při předchozí telefonické domluvě tvářili mile a vstřícně, v Jitce i v jejím manželovi Jirkovi hlodaly pochybnosti, jak jejich setkání dopadnou. Tím spíš, že jejich pevná víra, že kráčejí svými životy po správné cestě, byla v posledních dnech velmi vážně narušena.

Jirka sice jednou za čas zašel do synagogy, avšak bral to mnohem více jako záležitost společenskou než jako příležitost k setkání s Bohem. Už si ani nepamatoval, kdy se k Němu obrátil, protože si s něčím nevěděl rady nebo protože se potřeboval usebrat. Teď, před setkáním s Milošem, byl celý v rozpacích a najednou ho, ani nevěděl jak, napadlo, že by se tiše pomodlil za to, aby věci vzaly správný směr.

Sešli se spolu v kavárně Blatouch na Vinohradech. Tam měli poměrně velkou jistotu, že budou mít pro sebe klid a že nebudou rušeni.

„Ahoj!“ uvítal Jirku Miloš. „Kde je tvoje perfektně padnoucí sportovní oblečení?“

Jirka se na sebe zmateně podíval. Teprve teď si uvědomil, že jak ho zaměstnávaly myšlenky na to, jak setkání proběhne, úplně zapomněl věnovat pozornost své image a vzal si na sebe to první, co mu přišlo pod ruku.

„Tak to vidíš, kam jsem to v posledních dnech dopracoval,“ posteskl si Jirka.

„Náhodou jsem rád, že je na tobě o jednu ochrannou slupku míň. Takhle se mi líbíš víc.“

Jirka začal trnout v rozpacích.

„Viděl bych to na začátek na jednu rozmrazovací becherovku,“ navrhl Miloš bodře.

Jirka neznatelně přikývl.

„Ale zdá se mi, že je mě tady trochu moc,“ ztišil Miloš hlas. „Víš, přijde mi fajn, že dneska nejsi takovej vyžehlenej, že je v tobě vidět víc člověk a míň osobnost. Nám mužským v týhle společnosti chybí možnost bejt slabej a citlivej. Takový věci si šetříme leda tak na pohřeb.“

Servírka jim přinesla dva panáky becherovky a oba si přiťukli.

„Možná by sis mohl začít připravovat jednu smuteční řeč,“ začal se Jirkovi rozvazovat jazyk. „Pro jednoho umírajícího Jiřího Herinka. … Anebo pro jednoho mrtvého. Nevím, jestli nějaký Jiří Herink umírá právě teď, nebo jestli jiný neumřel už dávno a zatím marně čeká na vzkříšení.“

V Jirkových očích se zaleskly slzy. Co se to s ním děje? Jak dlouho už neplakal? Změny, které zažil v posledních dnech, otcovsky vlídný Milošův hlas, a nakonec becherovka udělaly své.

„Pro kterýho… Jirko, pro kterýho z nich bys raději?“

„Asi pro toho druhýho. Pro toho, kterýho potřebuje můj syn.“

„Co bys mi o něm řekl? A pamatuj – o mrtvých jen dobře.“

Jirka se začal nořit do vzpomínek a pomalu po dlouhých letech vynášel na světlo věci, na které dávno nepomyslel.

Jitka tou dobou seděla v jednom zadním rohu kavárny Louvre. Na setkání s bratrem přišla s notným zpožděním. To jí vůbec nebylo podobné. Jenže když se vypravovala z domova, dlouhou dobu se zdržela tím, jak usilovně přemýšlela, co si vzít na sebe. Zároveň chtěla vypadat co nejlépe, ale zároveň… Zároveň už prostě měla dost toho, aby nadále byla za tu vzornou. Cítila, že takovou už být nemůže. Ne po tom, co si uvědomila, že tohle bylo v jejím dětství a dospívání naprosto špatné. Ale čím to nahradit? Nakonec, potom, co se ze zoufalství poprvé ve svém životě obrátila s prosbou o pomoc k nebesům, si řekla, že se vzbouří sama proti sobě. Tak si na sebe vzala top od béžového kostýmku, staré prodřené džíny, které chtěla už dávno vyhodit, a kolem krku si uvázala šátek, který mohl nosit Ferda Mravenec.

Když se tak objevila před svým bratrem, údivem nemohl chvíli popadnout dech.

„Ty ses dneska pořádně překonala. Čím to?“

„Zoufalství, čiré zoufalství,“ odpověděla stroze. „Po tom, co Jáchym provedl, se mi život převrátil vzhůru nohama a já nevím jak dál. Ještě před pár dny jsem si myslela, že já jsem kráčela po té správné cestě a ty po té špatné. Teď začínám mít dojem, že to bylo naopak. Ráda bych poznala tu tvoji. Ale tak nějak jinak. Ne tím svým starým způsobem. Ale momentálně nevím, jak na to.“

„Stále taková strohá, efektivní… Jen ten nesoulad v oblečení vybočuje z tvých starých zvyků. Já myslím, že kdybychom tady seděli a jen si povídali, asi bys to moc nepochopila. Pojďme se raději projít. Mým způsobem.“

Vydali se do noční Prahy. Procházeli se bratrovými oblíbenými uličkami, mimo hlavní turistické trasy, a více spolu jen byli, než mluvili. Tak došli až na Nový Svět a nepozváni vpadli na návštěvu k jednomu staršímu malíři, který je přivítal slovy: „Teď se mi bude teprve dobře malovat.“

V tu dobu maloval ještě jeden člověk. Byl to Jáchym. Něco ho ponouklo z hloubi jeho nitra. Z jedné zdi svého pokoje, který byl vymalován čistě bíle, strhal plakáty, které tam byly nalepeny, vzal tempery a začal malovat obraz přes celou stěnu. Pracoval s dürerovsky teplými odstíny barev. Cítil v sobě silné vnitřní vedení a na stěně se postupně objevili muž a žena tančící tango. Oba byli obráceni tvářemi k sobě, avšak jejich pohled sklouzával k malému chlapci, který je se zaujetím sledoval.

Jan David Reitschläger