Příběh stvoření začíná od přírody. Nejdříve B-h tvoří nebesa, vody, zemi, rostliny, zvířata. Člověk přichází až jako poslední. Znamená to, že je takovou “třešničkou na dortu”, anebo spíše, že je až posledním kouskem skládačky?

Vztah člověka a přírody není jednoduchý a v dnešní době je stále založený převážně na využívání přírodních zdrojů bez ohledu na důsledky. Je takové zacházení prohřeškem proti náboženství, nebo k němu naopak člověka navádí? 

Ačkoli se dnes mluví spíše o klimatické krizi, v souladu s terminologií primárních zdrojů budu používat termín ekologická krize. Jde však o stejnou věc. Lidská činnost způsobila a dále působí nevídaně rychlé oteplování planety, vymírání živočišných druhů, zamoření ovzduší toxickými látkami, výskyt mikroplastů ve vodě a mnoho dalšího. O lidském vlivu na přírodu se veřejná debata začala vést poměrně nedávno, před několika desítkami let. Je to ale zase již příliš dlouhá doba na to, že jsme se dočkali jen pár pozitivních změn. Pro řešení krize je třeba mobilizovat všechny systémy společnosti – politiku, ekonomiku, vzdělávání – a ano, i náboženství.

A B-h řekl: člověk stojí nad přírodou

Obsahuje židovství nějakou micvu, která by nám nakazovala chránit životní prostředí? Ano i ne. Podobně jako v sekulárním světě nebyl vztah člověka k přírodě v judaismu významně debatovaným tématem. Na světlo se dostává vlastně až v reakci na debatu, která začala v šedesátých letech dvacátého století v sekulárním veřejném prostoru.

Tehdy vyšla esej Lynna White Jr., The Historical Roots of Our Ecologic Crisis. White v ní argumentuje, že ekologickou krizi nevyřešíme dalším technologickým pokrokem, ale potřebujeme přehodnotit celkový vztah k přírodě. Kritizuje vztah antropocentrických náboženství k ní (specificky křesťanství, nicméně to je dáno spíše jeho historickým rozšířením). Judeo-křesťanský B-h dává člověku Zemi k užitku, na základě verše Genesis 1:28: A B-h [Adama a Evu] požehnal a B-h jim řekl: “Milujte se a množte se a zaplňte Zemi a podrobte si ji a vládněte nad rybami moře a ptáky nebes a každou živou věcí, která se pohybuje po Zemi.“

Tato hierarchie byla radikálním obratem od pohanského způsobu myšlení. Zatímco ve světě pohanského myšlení byl strom neodmyslitelně spojen s božstvem, které se muselo udobřit, chtěli-li pohané pokácet strom, křesťan či žid mohl přijít a strom jen pokácet. Příroda tu v takovém myšlenkovém systému je proto, aby plnila lidské potřeby. 

(ne)Ekologické micvy

Whiteův text vzbudil povyk. Ve vědeckém světě bylo radikálním odklonem přednést tezi, že ekologická krize je primárně filozofický, a až poté vědecko-technický problém. Ani ostrá slova na adresu Bible nezůstala bez odezvy. Mnohým se nepozdával jak způsob zapojení teologického argumentu do ekologické debaty, tak tvrzení, že B-h vypsal člověku bianco šek na ničení přírody. 

Odpovědí se stala kniha Judaism and Environmental Ethics: A Reader, sborník dvaceti čtyř článků argumentujících proti tezi, že za ekologickou krizi je zodpovědný biblický verš. V úvodu knihy tvrdí Martin D.Yaffe, že se autoři v zájmu vykreslení argumentu opouští standardy vědecké argumentace a vyčítá jim, že se obecně pouští do teritoria, kterému nerozumí. White a další si prý selektivně vybírají verše, které se jim hodí do argumentace a ignorují jiné. Ano, v prvním příběhu stvoření dává B-h člověku Zemi k panování. Ve druhém příběhu stvoření v Genesis 2:15 se jejich vzájemné postavení mění: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

Člověku je tak dána role správce, což je odlišná pozice, která s sebou kromě výhod nese i závazky. To se v náboženském environmentálním hnutí stává ústředním argumentem. I rabínští středověcí komentátoři psali, že svět je dílo B-ží a člověku nepatří. Má za něj však zodpovědnost, a to se propisuje do etických hodnot.

Pro dokázání ekologického smýšlení judaismu si autoři oblíbili další princip: bal tašchit, příkaz neplýtvání, neničení. Tato micva se odvozuje z Deuteronomia 20:19: Když válčíš proti městu, které dlouhou dobu obléháš, abys ho získal, nesmíš ničit jeho stromy, vztáhnout proti nim sekyru. Smíš z nich jíst, ale nesmíš je porazit. Jsou však stromy lidé, aby se mohli před tebou schovat v obléhaném městě?

Verš nabízí poetickou interpretaci. Ani ve válce nezapomínáme na přírodu a nesmíme ji bezohledně ničit. Stromy se nemohou sebrat a odejít a lidé by je měli respektovat. Z tohoto verše se odvozuje obecné nařízení o neplýtvání zdroji. Například v Talmudu, traktátu Šabat 67b:14 se píše: Rav Zutra řekl: “Ten, kdo bezdůvodně přikryje olejovou lampu nebo odkryje petrolejovou lampu, porušuje zákaz: “Nenič”, neboť se tím spotřebovává palivo rychleji.” Jak však upozorňuje Reinhardt, hned za zákazem ničit ovocné stromy, v Deuteronomiu 20:20, následuje výslovné oprávnění některé stromy naopak ničit: Pouze stromy, které nenesou jídlo, mohou být zničeny; můžeš je porazit pro obléhání proti městu, které proti tobě válčí, dokud ho nedobudeš.

Myšlenka ochrany přírody se zde tak trochu bortí. Nejde o respekt vůči stromům či snad celému ekosystému, ale o zachování užitku pro člověka. Klíčový je v principu bal tašchit požadavek, že se daný zdroj má přetvořit na něco s hodnotou pro člověka. Teoreticky tomuto nařízení tak kácení a pálení Amazonie nevadí, protože je, dejme tomu, vytvářena ekonomická hodnota. 

Má ekologie v židovství šanci?

Staví se tedy judaismus za ochranu přírody anebo za výsostné právo člověka přírodu využívat? Vlastně ani jedno. Jak upozorňují pozdější autoři (Reinhardt, Vogel a další), judaismus je ve vztahu vůči přírodě ambivalentní. Jeho primární starostí je člověk, nařízení se tak točí okolo něj. Příroda má roli životadárnou, ale také ničivou. Náboženský systém se ostře vymezuje proti pohanství, proto ani není divu, že přírodě nepřiznává vlastní práva. 

Je to frustrující. Jakkoli chci vidět judaismus jako aktuální a schopný dobře radit, v palčivých otázkách dneška je trochu bezzubý. Jeho návody pro obdělávání půdy fungovaly dobře ve starověku, kdy technologie neměla moc způsobovat devastaci dnešních rozměrů. Nechat ležet pole ladem každý sedmý rok zní v současné situaci jako kapka v moři, a ne jako užitečný návod na řešení krize. 

Není to však beznadějné. Musíme však změnit požadavek na to, co vlastně v náboženském učení chceme v tomto ohledu najít. Tahat z klobouku jednotlivé verše a argumentovat jimi není produktivní a vlastně ani férové k textu a celkovému věroučnému systému. Dále než ke konstatování, že judaismus není v této otázce jednoznačný, se v této debatě nedostaneme. V praktickém důsledku je jedno, zda budeme přírodu chránit, protože má hodnotu sama o sobě nebo pro náš vlastní užitek – devastace se vrací jako bumerang a poškozuje lidské životy stejně jako ekosystémy. Pokud má člověk svět svěřený do správy, měl by se k tomuto úkolu postavit čelem.

Vidím tři možné cesty, jak nám židovství může v environmentálních otázkách pomoci:

Za prvé, judaismus nám dává etické nástroje, jak se stavět k novým výzvám. Zároveň nám klade za povinnost svět napravovat, dělat tzv. tikun olam. Reformní judaismus na to obzvlášť apeluje. Být dobrým člověkem neznamená jen jíst košer. Vkládáme víru v židovství (jako ostatně v každé náboženství), že nás učí být lepšími lidmi a dělat svět okolo sebe lepším.

Za druhé, židovství se orientuje na kontinuitu. Odkazujeme se nejen ke generacím našich předků, ale k příštím. Spoléháme na to, že předáme svůj svět dětem a ty ho zase předají dál. K tomuto argumentu se obrací i současné ekologické hnutí. My, co jsme dnes na světě, jsme již do ekologické devastace přišli, ale zhoršujeme ji a předáme našim dětem planetu ještě v horším stavu. Židovství existuje v reálném světě, a proto by se mělo zasazovat o to, abychom zanechali lepší odkaz budoucím generacím, než jaký byl zanechán nám.

A za třetí, jeden z leitmotivů židovského způsobu života je uměřenost v používání zdrojů. Na talíř nepatří vše, co je možné ulovit, pole je správné nechat každých sedm let odpočinout, při pečení chaly kus oddělujeme a nevyužijeme. Nejde o trpitelské odříkání či pokání ale o udržitelný životní styl. Právě toto může být klíčem k židovskému vztahu k ekologii. Neždímáme vše do poslední kapky. Nemáme sice přímou micvu “Budeš chránit přírodu!”, ale umíme používat střídmost ke zdravému vztahu k sobě, B-hu i okolí – a právě tu momentálně životní prostředí nutně potřebuje.

Hana Šiková

Autorka píše texty o udržitelnosti a pomalé módě pro on-line magazín Slowfemme. Text vznikl na základě podkladů pro její program v Moishe House Prague, jehož je rezidentkou

.

Židovské environmentální organizace: V židovském světě se setkáme s mnoha organizacemi, kterým na přírodě záleží a ve svých aktivitách se na ní orientují. Ať už jde o aktivismus, budování vztahu k přírodě skrze farmaření či náboženské směry. Téma ekologie také promlouvá do současné podoby některých svátků, jako třeba Tu bi-švat. Zmíněné organizace představují pouze malý výběr, existuje jich mnohem více.

Aktivismus:

Aytzim propojuje židovské aktivistické ekologické projekty, jako jsou například Jewcology nebo Jews of the Earth. http://aytzim.org/

Hazon je židovská ekologická organizace, produkuje množství edukačních materiálů (například hagadu pro tubišvatový seder). https://hazon.org/

Farmaření: Urban Adamah se zaměřuje na posílení vztahu s přírodou a udržitelností skrze pěstování a péči o půdu. Provozují základnu v Berkeley v Kalifornii a pořádají akce pro všechny věkové kategorie. https://www.urbanadamah.org/

Integrace přírody do náboženství: Wilderness Torah (Tóra z divočiny) propojuje židovství s úzkým vztahem k divoké přírodě. Pořádá například oslavu Pesachu v poušti. https://wildernesstorah.org/