Léto bývá plné nových zkušeností, setkání a objevování. Ovšem ten, kdo propadl skautingu, může jet na kraj světa, slézt hory a doly, ochutnat exotické chutě a vůně, ale letní skautský tábor bude přesto mít mezi prázdninovými zážitky vždy exkluzivní a nezastupitelné místo.

Jedete-li tak jako my s židovským oddílem Tuvia na letní skautské táboření, užijete si každou vteřinu od začátku tábora až do jeho konce. Čeká vás spousta všedně nevšedních chvil a ulepené a spálené radosti z práce a skautění.

Všechno začne hned první den tím, že si děti vybalují svých „pár švestek“ z batůžků a kufříků do stanů. Zlaté skautské pravidlo říká, že ať už je tábor jakkoliv dlouhý, všechno, co potřebujete, by se mělo vejít do jedné banánové krabice. Pokud se to tam nevejde, tak to prostě nepotřebujete. Většina malých skautů, vlčat a světlušek si s minimalismem dovedeným do krajnosti bez problémů poradí. Navíc svých pár ponožek, tričko a medvídka umí obdivuhodně naskládat na pár centimetrů čtverečních své poloviny stanu a udržovat v takovém pořádku, že své pevné místo mají nejen boty, ale i takové maličkosti jako hřeben nebo gumička do vlasů.

Na táboře se vůbec často projeví skryté poklady duše a umu malých skautů.  Děti někdy doma vypadají, že si neumí samy udělat ani šťávu s vodou. Na táboře ale jako by mávl kouzelným proutkem a děti se promění v malé všeuměly. Na louce odpojené od všech sítí, nákupních center a rodičů či babiček totiž není nic zadarmo – co si nedoneseš, neuvaříš, nevypereš, nevyčistíš, nenajdeš v lese nebo nevyrobíš, to nemáš. Takže nouze naučí každého housti a najednou jde vlastně cokoliv. Nejenže děti dokážou, po nějaké době marných pokusů a objevování slepých nebo zakrvácených uliček, naštípat dříví, napumpovat vodu nebo zašít roztržené triko, ale dokonce, když před ně dáte tři kila krůtího masa, hromadu zeleniny a trochu papriky, soli a pepře, dokáží vyrobit za odpoledne skvělý košer guláš na ohni, za který by se nemusel stydět ani Hugo Hromas.

Tábor ale přináší i spoustu bolístek a strachů. Často se koncentrují do specifických období letního táboření a zkušení již vědí, že takzvané „krizovky“ se objevují většinou 3., 8. a 13. táborový den. Je obecně známo, že v těchto bodech výpravy přichází únava, frustrace a je dobré být v tyto dny v mnoha ohledech na pozoru. Na začátku tábora bývá 3. den obzvláště náročný. Většinou se projeví tím, že se někdo pohádá, popere, zraní nebo se rozbrečí, že chce domů, k mamince, potřebuje mobil nebo doma pořád pije Fantu a na táboře to bez ní nevydrží. Je to taková zrádná věc. V těch deseti minutách (ve skutečnosti velmi krátkého) pláče to vypadá, že je konec světa a pokud maminka nepřijde nejpozději před 5 minutami, malé vlče či světluška „to určitě nevydrží“. Pak je deset minut pryč, pláč ukončí buď jídlo, pavouk, tma, další hra nebo to, že dané dítě potřebuje na latrínu, a je po problému. Děti totiž instinktivně vědí, že na táboře je to super a že maminku vlastně ve skutečnosti vůbec nechtějí. Je jim chvilku nějak divně, protože si všechno musí udělat samy, sem tam je úmorné vedro, někdy zase zima a mokro a k tomu komáři a zavánějící ponožky a k obědu nejhorší věc na světě – květák. Ona slavná všemi chtěná „maminka“ je touha po tom, aby vše zase bylo komfortní a předvídatelné. Což je, jak praví kultovka Samotáři, „fajn, ale někdy to zase není tak moc fajn“ a časem se všichni naučí, že dráždivá hranice komfortu je vlastně úplně ze všeho nejvíc nejlepší.

Po první krizovce naštěstí většinou přichází „tábornické flow“, jinak také známé jako „dneska dobře šlapou“. Je to vysněný okamžik skautské nirvány přicházející nezřídka po 3. kritickém dni. Je to moment, kdy děti tělem i duší propadnou táborovému životnímu stylu a začnou mít někdy až vyšinutózní bažení po stále větších dávkách.

Ráno se probouzejí a předhánějí se, kdo měl při noční cestě na latrínu lepší výhled na hvězdy, kdo kam spadnul nebo co srandovního se v noci stalo. Na nástupu juchají nad přidělenými drakonickými úkoly, dožadují se dalších etapovek celotáborovky a chtějí vědět „kdy zase přijde děda“ a „jestli dneska jdeme na Prašinu“, touží plnit bobříka slepoty, mlčení a hladu najednou a pořád strkají hlavu do kuchyně a hulákají: „Můžu něco krájet? Chcete pomoct?“

A pak už to jede a střídají se už jen samé libůstky, které voní lesem, jsou upocené a ošlehané od kopřiv nebo popálené od ohně, prohřáté od slunce, ochlazené ranní rosou. Dny rychle ubíhají, protože na táboře čas nikdy nestojí, ale plyne rychlostí naštípaných polínek, namazaných chlebů, nasbíraných borůvek, ušlápnutých kilometrů, zalepených a zabetadinovaných škrábanců a řezanců, vypáleného petroleje při večerním hraní na kytaru a splněných odborek nebo bobříků.

Na konci všechno završí slibový oheň, u kterého malí nováčci skládají vlčácké a světluškovské sliby a před všemi se zavazují k odhodlání být pravdomluvným, statečným člověkem, připraveným pomáhat druhým. Starší se pak vážnějším slibem zavazují být odpovědnými a čestnými skauty. Všichni vzpomínají na všechny radosti i strasti uběhlého tábora, navzájem si děkují za společně strávený čas a konkrétní činy, které jeden pro druhého udělali.

Ze slibového ohně se pak rozcházejí do stanů, ve kterých jsou už připravené všechny vyuzené svršky a spodky zabalené zpět do batohů a krabic a čekají na to, až je doma otevře maminka a místo valchy je vypere na 60 stupňů v pračce. Ale to všechno může naštěstí ještě pár hodin počkat a je ještě poslední šance podívat se na nebe zasypané hvězdami a zaposlouchat se do šumění potoka a ševelení nočního lesa. Pak zavřít oči a ještě chvíli si zažít nesnesitelnou lehkost táborového bytí a říct si – neboj, tak zase za rok!

Tereza Gafna Váňová

Foto: Richard Bejr

Tábor skautského oddílu Tuvia se letos konal v první polovině července na jednom ze skautských tábořišť v Novohradských horách v jižních Čechách.