Bylo pozdní odpoledne, středa 13. září 1939, a já jsem nasedl na tramvaj číslo 5, jak jsem dělával často během posledních tří let, a jel jsem z mého domu na Dolní ulici č. 5 na zastávku Divadelní v ulici Koliště, kde jsem jako obvykle vyskočil z tramvaje ještě dřív, než se úplně zastavila.

Tehdy mívali tramvaje v Brně, městě v bývalém Československu, které nyní nacisté přejmenovali na Protektorát Čechy a Morava, dveře otevřené. Pro dvanáctiletého kluka, jako jsem byl já, to byla otázka hrdosti nečekat na něco tak přízemního jako je zastavení tramvaje, a tak jsem seskakoval. Kromě toho bych se stejně musel vracet asi o tři domy nazpět, takže čím dříve jsem vyskočil, tím méně jsem musel jít zpět.

Došel jsem tedy k velkému činžovnímu domu, za kterým se nacházel náš “malý chrám”. Říkalo se mu “malý chrám”, ale ve skutečnosti to nebyla malá synagoga, usadilo by se v ní na 500 věřících – Brno ale mívalo i “velký chrám”, který nacisté vypálili poté, co 15. března 1939 vtrhli do naší země. Prošel jsem hlavní chodbou budovy na zadní nádvoří a dorazil k naší synagoze a jejímu vchodu. Hlavní vstup byl pro muže a vedl do přízemí. Boční dveře byly pro ženy a vedly na galerii, která obklopovala přízemní prostor ze tří stran. Já jsem nevstoupil do žádných z těchto dveří a místo toho jsem zabočil doprava a pak doleva a šel po straně budovy až k zadnímu vchodu. Vstoupil jsem tam a šel do sborovny, abych se připojil ke svým společníkům ze sboru, čtyřem mužům a dalším pěti chlapcům, kteří si už oblékali róby, tality a kipy v přípravě na večerní bohoslužbu. Do sboru jsem se přihlásil, když mi bylo devět, a byl jsem přijat. Poslední tři roky jsem zpíval soprán a v roce 1939 jsem se stal hlavním sopranistou, který zpíval všechny sólové party.

Toto však nebyla obvyklá páteční večerní nebo sobotní ranní bohoslužba, kdy se sbor pravidelně každý týden účastnil obřadů. Dnes večer jsme se připravovali pomoci kantorovi a shromáždění při oslavě Roš ha-šana, zahájení prvního dne nového roku v židovském kalendáři. Předpokládali jsme, že kantor Leo Ast je spolu s rabínem již v malé místnosti na opačné straně budovy a také se připravují na bohoslužbu.

Kantor Ast byl malý, laskavý a mírný muž s příjemným hlasem, který s námi během týdne nacvičoval na tento důležitý večer. Společně jsme již měli na následující duben naplánovanou moji bar micvu. K této události ale bohužel nikdy nedošlo.

Bylo mi řečeno, že podle židovské tradice od 70 let věku začínáme počítat své roky znovu. A tak jsem 70 let čekal, až jsem ve svých 83 letech, po boku své manželky, obklopen našimi dětmi, vnoučaty, mnoha přáteli, a dokonce i návštěvou z Izraele, vyšel na bimu v Chrámu Emanuela z Pascack Valley ve Woodcliff Lake, v New Jersey, abych četl ze svitku Tóry, recitoval svou haftaru a měl opravdu srdcervoucí a smysluplnou bar micvu.

Ale to jsem odbočil, vraťme se do roku 1939…

Věděl jsem, že brzy začnou přicházet lidé a zaplní lavice synagogy. Shromáždění vždy bývalo veliké, nebývalo pochyb o tom, že se zaplní všechny lavice a lidé budou dokonce postávat ještě vzadu a na galerii. Tento večer jsme si ale nebyli jistí, kdo se bude moci zúčastnit a kdo skutečně přijde.

V každém případě to nebylo běžné Roš ha-šana. I na tomto jinak jedinečném, svatém dni bylo mnoho ojedinělého. Bylo to již šest měsíců, co Němci vtrhli do Československa a nastalo mnoho změn. Židovské bohoslužby byly prozatím ve dvou ze tří našich synagog stále povoleny. Tehdy jsme ještě nevěděli, že za pár měsíců bude náš “malý chrám” zavřen a modlitby zbožných židů už v něm nikdo nikdy neuslyší. Po válce se z něj stal sklad nábytku, poté byl stržen a nahradila ho lékařská klinika. Malý nevýrazný plastový nápis na zdi nyní svědčí o tom, kde kdysi stávala tato velká synagoga.

I kvůli dalším věcem byl tento večer zvláštní. Poprvé za mých 12 let života se mnou na tento svátek nebyli moji rodiče. Můj otec byl zatčen nacisty a nyní byl držen ve Spielbergově věznici v Brně. Odtud ho nacisté brzy pošlou do koncentračního tábora Dachau v Německu. Moje matka odjela do USA asi o rok dříve, aby si obnovila americké občanství. Na zpáteční cestě se nedostala dál než do Curychu ve Švýcarsku, kde zůstala. Můj starší bratr Harold už s námi také nebyl. Byl v Chicagu. Na mě a mého mladší bratra nyní dohlíželi starší strýcové, Jakob a David. Později se jednoho dne, v srpnu roku 1940, společně s osmiletým Stevenem sami vydáme válkou zničenou Evropou do Švýcarska, kde se konečně po osmnácti měsících odloučení setkáme s naší matkou.

Toho večera, na svátek Roš ha-šana, se naši strýcové rozhodli, že se necítí příliš dobře na to, aby mohli do synagogy přijít, a tak zůstali se svými manželkami doma. Já jsem byl ale upřímně řečeno tolik zaneprázdněn tím, co se tam toho večera dělo, že jsem si ani nevšiml, jestli tam někdo z našich rodinných příslušníků seděl. Kdysi bychom s mým otcem a jeho dvanácti sourozenci snadno zaplnili jednu řadu sedadel. Ten večer tam možná nikdo z nich nebyl – jen já.

Všude kolem bylo tolik napětí. Vše bylo tak jiné oproti předchozím rokům a já jsem si během bohoslužby uvědomil, že by to mohla být má poslední bohoslužba v Brně. Měl jsem bohužel pravdu.

Byla tu ještě jedna věc, díky které bylo toto Roš ha-šana výjimečné. Židovský letopočet dosáhl roku 5700. Slavili jsme tedy nejen začátek nového roku, ale také začátek nového století! Dosáhli jsme významného milníku v židovské historii. Skutečnost, že jsem žil v okamžiku, kdy jsme v židovském kalendáři začínali nové století, na mě udělala velký dojem. Byli jsme v předvečer nejděsivějšího období židovské historie – holokaustu – přesto pro mě byl rok 5700 důkazem, že jsme tu byli už nějakou dobu, a znamením, že přežijeme ještě mnoho století. Pro mě, jakožto dvanáctiletého chlapce, to bylo určitým zdrojem hrdosti. Jen se podívejte, myslel jsem si, křesťané dosáhli jen roku 1939 a my jsme je překonali o více než 3700 let!

Nehledě na to, do čeho nás svět uvrhl, navzdory pogromům, křížovým výpravám, antisemitismu, zloby a závisti našich sousedů, jsme přežili, vytrvali, jsme tu, a spolu s námi je tu i 5700 let naší historie.

V té době jsem si ještě neuvědomoval, jakým strašným výzvám budeme čelit a co budeme muset přežít v příštích pěti letech. Ale jako zázrakem jsme přežili!

Charles Ticho

Přeložila Anna Bendová

Foto: archiv autora