JE Daniel Meron, velvyslanec Státu Izrael v České republice, je osobnost známá a viditelná. Spolu s ním zde ale roky diplomatický tandem tvořila ještě žena – Irit Amitai, která působila jako jeho zástupkyně. Kdo je tato žena, jak se dostala k práci diplomatky a jak hodnotí svou zahraniční misi v době pandemie?

Asi nemohu začít ničím jiným než otázkou, kde jste vyrostla?

Pocházím z kibucu – a moc ráda o tom vyprávím! Je to kibuc Sde Elijahu na severu Izraele na hranici s Jordánskem blízko známé archeologické lokality Bejt Šean a leží -200 m n. m. Jde o hodně specifický kibuc. Byl založen mladými německými židy, takže je tam silný vliv této kultury, zároveň je to náboženský kibuc, a to spolu s komunistickým pojetím kibucu působí, že je to celé o tom, co se má, nesmí a musí dělat. Nebyla tam skutečně vůbec žádná osobní svoboda.

Když jste tedy vyrůstala v takovém prostředí, kdy a jak jste začala uvažovat o diplomatické kariéře?

K tomu jsem se dostala teprve před čtrnácti lety.

Jako všichni v Izraeli jsem odešla v osmnácti do armády, a když jsem skončila službu, vrátila jsem se do kibucu, kde jsem pracovala jako farmářka a řídila jsem traktor (smích). To mi bylo dvacet let. Náš kibuc byl sice o zemědělství, ale zároveň se kladl důraz na dobré vzdělání v německém a západoevropském duchu.

Já jsem od mládí tíhla k tomu být architektkou, tak jsem pak studovala architekturu a získala bakalářský diplom z umění. Nějakou dobu jsem pak strávila v Indii a bylo mi skoro třicet, když jsem po návratu našla práci snů ve firmě, která vyráběla papírenské zboží. Pracovala jsem zde jako manažerka oddělení, které mělo na starost designování přání, pohlednic a diářů a dalších věcí. Tu práci jsem skutečně milovala a mohla jsem v ní uplatnit svoje schopnosti a znalosti z architektury.

Jak dlouho jste tuto práci dělala?

Asi devět let. Pak jsem začala cítit, že už mě to nenaplňuje a že mi to nic víc nemůže dát a nemám se co nového naučit. Nestalo se nic převratného, ale moje nadšení pro věc se prostě vyčerpalo. Začala jsem se rozhlížet po něčem novém. Tehdy jsem už byla vdaná a měla dvě malé děti a můj manžel mi řekl: „Neboj se. Odejdi z práce a hledej, něco už se objeví.“ A v té době jsem narazila na inzerát kurzu kadetů Ministerstva zahraničních věcí. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se tam poslat přihlášku. Vedle toho jsem poslala i několik dalších životopisů na různé manažerské pozice v oblasti výroby hraček, designu apod. Nakonec jsem ale nastoupila tento na kurz na MZV.

Je to poměrně náročný kurz. Trvá víc než rok a účastník prochází několika stupni výcviku a různými zkouškami. Během té doby jsem poznala, že pro tuto práci mám čím dál větší vášeň. Bylo mi tehdy skoro čtyřicet a byla jsem rozhodně nejstarším studentem ve skupině (smích).

Máte můj velký obdiv – pustit se ve čtyřiceti do něčeho zcela nového.

Já to tak ale nevidím. Nevnímám to, jako že jsem něco dokázala. Prostě se mi to stalo a přišlo to ke mně a potkalo mě to velice milým a příjemným způsobem a ve správný čas.

O čem podle vás je diplomacie?

Když mi tuto otázku kladou studenti a žáci například na besedách ve školách, říkám jim, že to je jako mít kamarády ve škole. Když máte přátele, snažíte se vaše přátelství udržet, a tak je zvete na akce, povídáte si s nimi a píšete si s nimi, pomáháte jim, když jsou v nesnázích, anebo bojujete proti společným nepřátelům. Diplomacie je prostě jako dobré přátelství. Jde o země a jednotlivé státy a strategická přátelství mezi nimi, ale prostředky, jak tato přátelství rozvíjet jsou stále stejné. A pokud k tomu máte ještě lásku, ovlivňujete to vše velmi pozitivním způsobem a je mnohem snazší pak dosahovat nějakých dohod a rozhodnutí. Dává to smysl?

Rozhodně. Je to nejinspirativnější popis diplomatické práce, který jsem kdy slyšela. Vaše působení v Praze nebyla vaše první zahraniční mise, jestli se nepletu.

Ne. Moje první cesta byla do Senegalu a v Dakaru jsem působila jako zástupce velvyslance. Ale o tom bych mohla vyprávět směle třeba celé dvě hodiny.

Každopádně mě zajímá, jak jste se dostala k misi v západní Africe.

Když člověk dokončí kurz na ministerstvu, obvykle je osloven, aby odjel na nějakou zahraniční misi. Mně byl nabídnut post v Senegalu, a tak jsme tam i s celou rodinou odjeli. Vůbec jsem na začátku nevěděla, co od toho čekat. Byla to pro mě vzdálená a cizí země v Africe, navíc muslimská země. Odjeli jsme ale otevření vstříc novému a neznámému, protože člověk nikdy neví, kde najde své štěstí. A byli jsme neuvěřitelně nadšeni. Misi jsem dokonce prodloužila, a tak jsme nakonec zůstali v Senegalu víc než pět let. Byl to úžasný čas. Senegalci jsou neuvěřitelně pluralističtí a nejmírumilovnější lidé, které jsem kdy potkala. Spoustu svých postojů a pohledů na svět jsem během té doby změnila a mnoho jsem se toho naučila nejen o islámu, ale také jak milovat, jak přijímat. Zcela jsem přestala vnímat rozdílnou barvu pleti.

A jaké to bylo pro vaše děti odjet do tak cizí země?

Bylo jim tehdy čtyři a pět let a v Senegalu navštěvovaly americkou školu. Věřím, že to pro ně byla skvělá zkušenost a taky se toho mnoho naučily. Byl to úžasný čas pro celou rodinu, ale zároveň s tím chci zdůraznit, že když takto s nadšením mluvím o Senegalu, neznamená to, že nemilujeme stejně tak i Českou republiku a Čechy, naše mise tady byla skutečně skvělá! Zároveň to byl ale nelehký čas pro nás všechny, během pandemie.

Diplomatkou v Evropě

Druhá vaše mise tedy směřovala do Prahy. Máte k Česku nějaký zvláštní vztah nebo rodinnou vazbu?

Moje babička pocházela ze Slovenska, tedy tehdejšího Československa, z městečka Vranov na východě.

V ložnici mých rodičů visel na zdi obraz, který bratr mé babičky namaloval, když navštívil Izrael. Je to obrázek Velké synagogy v Tel Avivu a nahoře jsou hebrejská písmena: סמוט אטלס – která jsou zkratkou slov z knihy Žalmů verše 34,15 (Vyhýbej se zlu a konej dobro) a 73,1 (Jak je Bůh dobrý k Izraeli). Moji rodiče tomu dlouho nerozuměli, ale pak jim to někdo vysvětlil. Mají ten obrázek stále v ložnici a já jsem pak uviděla tatáž slova v Praze ve Staronové synagoze, tak to pro mě bylo velice silné.

Ale výběr na Prahu nepadl proto, že bych zde měla nějaké vazby. Prostě to byla další mise, kterou bylo potřeba naplnit. Přesto však je nutno dodat, že Praha má v Izraeli skvělou pověst a všichni mluví o tom, že je to skvělá pozice – a to jsem ještě nevěděla, jak skvělá je!

Nyní tedy po třech letech svého působení zde v Praze končíte. Proč?

Pro nás, ale především pro děti to byl nesnadný čas. Bylo téměř nemožné vidět se s rodinou a děti nemohly vidět své prarodiče v Izraeli. Během opakovaných tzv. „lockdownů“ se děti nemohly už ani vídat s kamarády ve škole a zároveň jsme neměli žádnou možnost dostat se z města, když všichni odjížděli na chalupu na venkov apod. Být v karanténě v „cizí“ zemi je obrovský rozdíl oproti tomu být v karanténě ve svém domově. Tak jsme se nakonec rozhodli využít této možnosti a misi o rok zkrátit. Možná děláme chybu, možná ne. To nyní nevím. Ale už jsme se rozhodli. Manžel s dětmi jsou už v Izraeli a já se chystám za pár dní za nimi. Ale cítím, jak těžké je odjet a že moje srdce je tady už doma.

Jste spokojená se svým působením v České republice?

Ano i ne. Především musím přiznat, že ten jeden rok navíc by byl dobrý. Je tady spousta věcí, které bychom ještě mohli dodělat a dokončit. Uplynulý rok byl ale zároveň hodně komplikovaný a trochu ztracený. Nemohli jsme uskutečnit spoustu akcí, konferencí a setkání, které byly v plánu. Nemohu tedy říct, že bych byla spokojená. Ztratili jsme toho kvůli pandemii spoustu.

Na druhé straně ale práce v Praze je o mnoho snazší než v jakékoli jiné zemi v Evropě. Všichni jsou tu přátelští a dveře máte všude otevřené. Jakmile se s někým chcete setkat, je to jen otázkou času a odpověď je vždycky kladná, práce je přátelská a máte z toho dobrý pocit. Například moji kolegové v Irsku, ale i ve Francii nebo Londýně mají mnohem těžší pozici.

Co považujete za největší úspěch během své mise v Česku?

Myslím že projekt Cemach, kreativní soutěž v poznávání moderního Státu Izrael, která je určena pro studenty středních škol, je naším velkým úspěchem. Ten projekt nezaložil náš tým, běží tady už pár let. Ale to, že jsme jej mohli udržet a dále rozvíjet, i navzdory probíhající pandemie, považuji za velký úspěch. Práce se studenty na středních školách mi připadá velice smysluplná a naplňuje mě to. Projekt Cemach je podle mého také známkou dobrých vzájemných vztahů našich zemí.

Co vás naučila tato mise a co dala vám osobně?

Mám vztah ke kráse a velice ji oceňuji. Proto si hodně všímám i svého okolí a Prahu skutečně považuji za jedno z nejhezčích měst na světě. Vnímám nejen krásu těch míst, která obdivují turisté, ale celkovou architekturu i okolní přírodu. Často jsem chodila pěšky a užívala si pohled na okolí a vždy jsem z toho byla ohromená.

Můžete srovnat své zkušenosti z diplomatického působení v západní Africe a střední Evropě?

Jde o docela jiné světy a zcela odlišnou zkušenost. To je něco, co mě na diplomacii baví. Člověk dělá pořád stejnou práci, ale ona je pokaždé docela jiná a všechno je nové. Teď v Česku jsem se třeba také naučila mnoho o přátelství a inspirovalo mě, jak velmi silné je strategické partnerství mezi našimi zeměmi.

Spolu s vámi končí svou misi také pan velvyslanec Meron. Znala jste se s ním už dříve?

Znala jsem ho, ale ne moc dobře. Pracovat s panem velvyslancem Meronem bylo výborné a inspirativní. Oceňuji jeho práci a aktivity v mnoha ohledech. To, že pokračoval v nejrůznějších společných projektech a dále je rozvíjel, cestoval po republice, navštěvoval školy a kulturní akce nebo konference a vyrovnal se ve své práci i s obtížemi během pandemie. Celý náš diplomatický tým byl myslím skutečně skvělý.

Návrat domů?

Po vašem návratu ze Senegalu a před odletem do České republiky jste strávila nějaký čas v Izraeli?

Ano. Tři roky.

A co vás tedy čeká teď? Práce v Izraeli nebo další mise?

Vždycky po návratu ze zahraniční diplomatické mise strávíte nějaký čas doma, abyste neztratili pouto a vztah se svou zemí. Takže pravděpodobně mě čeká nějaká pozice na ministerstvu. Je zde ale několik možností, o nichž ještě rozhodne výbor. Nic konkrétního tedy zatím nevím.

Těšíte se na návrat?

Je to směs různých pocitů. Samozřejmě se těším a návrat je vzrušující událost. Zároveň je mi smutno a líto, že odjíždím a opouštím to tady.

Opouštět nějaké místo a zemi po delší době je myslím stejně obtížné jako bylo odjet před časem z domova a usadit se v „cizí zemi“.

Je to tak. Když si navíc to místo zamilujete, stane se skutečně jakýmsi vaším druhým domovem.

Dovedete si představit, že budete jako profesionální diplomat takto cestovat a opouštět vždy jednou za pár let další a další místa?

Je to obtížné. Ale je to zároveň velice vzrušující a jsou to vždy nová životní dobrodružství a zkušenosti. Myslím, že to také udržuje mysl flexibilní a mladou, když se pokaždé musíte vyrovnávat s novou situací a adaptovat se na nové prostředí.

Myslíte, že vám v tomhle pomáhá i vaše rodina? Tím, že máte svou rodinu, a tedy svůj domov, stále u sebe, tak je možná vše o něco jednodušší.

Svým způsobem je to rozhodně tak. Na druhé straně z toho, že máte rodinu a děti, vyplývá také spousta dalších problémů, které musíte společně řešit (stěhování, děti mění školu a prostředí atd.).

Je něco, co vám tady v Česku po celou dobu chybělo?

Jídlo. A samozřejmě přátelé a rodina. Těším se také na hebrejskou kulturu a hebrejštinu. A pak jakási izraelská vřelost a bezbřehá laskavost v běžném každodenním mezilidském kontaktu, který je v Izraeli takový bezprostřední. To mi v Česku a zdejší společnosti asi schází.

A až se vrátíte do Izraele, bude se vám stýskat po něčem v České republice?

Po spoustě věcí! Především po lidech. Někteří Izraelci říkají, že není snadné navázat tady kontakt tak rychle, ale já se v tom cítím velice komfortně a něco v místních lidech mi připomíná moje zkušenosti, které znám ze svého kibucu a cítím, že vím, jak se s lidmi bavit a navázat kontakty a přátelství.

Bude mi scházet krása této země a tohoto města, Prahy, a také zdejší podnebí. Mám ráda každé roční období a každé počasí v Česku! Vy nemáte čtyři roční období, ale každý víkend je tady jiné roční období. Každý den se může objevit jiná květina, vykvete jiný strom a obloha se tady neustále mění. To v Izraeli nemáme. A samozřejmě bude mi scházet taky můj tým a kolegové a spolupracovníci na českém ministerstvu. Měli jsme opravdu skvělé vztahy a naše jednání byla úžasná.

Jak se s odjezdem vyrovnává vaše rodina? Co děti?

To je také směsice pocitů. Na jednu stranu to teď pro ně nebylo snadné během pandemie, a proto jsme se taky rozhodli odjet. Na druhou stranu jim bude spousta věcí také scházet. Třeba můj syn hrál fotbal a pravidelně trénoval – takže se mu bude stýskat po tréninku a jeho týmu. Bylo to neuvěřitelné, jak se sehráli. Nikdo v tom týmu nemluvil moc dobře anglicky a on neuměl ani slovo česky.

Co je první věc, kterou uděláte po návratu do Izraele?

Půjdu navštívit své rodiče. A hned poté půjdu navštívit své čtyři sourozence. Chybí mi strašně moc!

Je něco, co byste ráda na závěr vzkázala židovské komunitě v České republice?

Ano. Chtěla bych této příležitosti využít k tomu, abych popřála všem členům všech židovských obcí a komunit v Česku šana tova – zdraví a hojnost v nadcházejícím roce.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ