Roš ha-šana, Jom kipur a Sukot jsou nejvíc nabitým svátečním obdobím židovského roku. Svým způsobem stojí v zrcadlovém odrazu k Pesachu a Šavuot. Obě období konstituují židovskou identitu a pozitivní program židovství.

Spojení Pesachu a Šavuot jsou svědectvím o vzniku židovského národa a vzniku jeho duchovní tradice. Období vysokých svátků vykresluje proces Božího stvořitelského díla a ideální lidské společnosti. Bůh stvořil svět, v něm stvořil člověka, vstupuje do jednotlivých životů a očekává od lidské společnosti zodpovědnost, rozumně a udržitelně sdílený prostor a solidaritu.

Roš ha-šana a Den smíření

Na svátek Roš ha-šana si připomínáme stvoření světa a prvních lidí, korunujeme Hospodina králem světa, a to vše si připomínáme troubením na šofar. Slyšet šofar je hlavní micva celého svátku. Oproti Pesachu, kde Bůh přímo vstoupil do dějin a vyvedl izraelský lid z otroctví, si zde připomínáme velkou a zásadní premisu víry a sice vlastní Boží stvoření. Stvořitelská síla podle židovské tradice prostupuje celým světem a dotýká se osudů a životů každého z nás. Roš ha-šana je svátek, kdy si připomínáme závažné záležitosti, ale především se účastníme veselé oslavy narozenin světa a korunovace Boha jeho králem. To je samo o sobě velmi zajímavé a jedná se o jedno z působivých míst židovské tradice, kde vidíme, že význam člověka ve stvoření není nějaká pasivní bytost, ale naopak aktivní partner Boha.

Jom kipur je především o odpuštění. Prosíme Hospodina, aby nám odpustil a zamýšlíme se nad tím, jak lépe využít dar života, jenž nám byl dán a který spravujeme. Opravdu jsme se chovali nejlépe, jak jsme dokázali a ze všech situací jsme maximálně spokojeni? To nejspíš není možné a není to v lidských silách. Máme se, ale stále znovu zamýšlet, jak můžeme zlepšit své chování k druhým a to, jak zacházíme sami se sebou, se svým okolím a ostatními.

Jom kipur je dnem smíření s Bohem. Během tohoto významného dne se straníme veškerých fyzických požitků. Nejíme a nepijeme, nemyjeme se, nevoníme, nenosíme koženou obuv a vyhýbáme se intimnostem. Zkrátka stanou se z nás duchovní bytosti, skoro jako bychom byli andělé. Považuji za důležité zdůraznit, že židovství tento jakýsi „andělský stav“ nepovažuje nutně za ideál, ke kterému bychom se měli upínat. Na to podle mého názoru poukazuje už samotný fakt, že takový den je jen jeden v celém židovském roce. Ve zbytku roku se máme snažit dát duchovní rozměr běžným věcem praktického života (což je myslím třeba jeden ze závažných rozměrů kašrutu, ale to už příliš odbočuji od myšlenky tohoto textu).

Veškeré mezilidské záležitosti, které jsme potřebovali vyřešit a napravit, jsme měli stihnout do počátku Jom kipuru. Nejintenzivněji jsme na těchto věcech měli pracovat v deseti dnech nápravy, jež Jom kipuru předchází. Omluva je nejdůležitější součástí tšuva – nápravy (někdy se také překládá jako pokání, ale v židovské tradici se jedná o slovo popisující proces, kdy si člověk uvědomí, co dělá špatně, rozhodne se to nadále nedělat, a nakonec skutečně své chování uzpůsobí tomuto rozhodnutí). Odhodlat se k omluvě za to, co se člověku právě nezdařilo, je někdy velmi těžké, zvláště v situacích, kdy jsme přesvědčeni, že i ti druzí se nechovali správně a naše chování si tak nějak přivodili. Neméně důležitá je i schopnost omluvu druhých přijmout a odpustit. Do Jom kipuru bychom měli vstupovat ve chvíli, kdy se nám podaří urovnat mezilidské vztahy a problémy. Je jasné, že se to nemusí podařit zcela a nedosáhli jsme úplné dokonalosti, máme se ale opravdu pokusit.

Jom kipur, den smíření, je krásným okamžikem roku. Je to závažný a těžký den. Není snadné se postit a strávit celý den v modlitbě a rozjímání. Poselství tohoto svátku je ovšem neskonale pozitivní a plné naděje. Rok, co rok dostáváme šanci usmířit se Stvořitelem Světa a začít znovu. Skutečně se jedná o jedno z nejsilnějších poselství Tóry k člověku. Máme svobodnou vůli, můžeme, a dokonce se máme rozhodovat pro dobro, věřit v něj a přinášet svatost do světa, ve kterém žijeme. Pokud se nám něco nedaří, tak to můžeme změnit. Nejsme odsouzeni k tomu, že musíme dělat něco, co nesouzní s naším nejlepším svědomím a vědomím. Nikdy není pozdě, vždy se můžeme rozhodnout znovu a lépe. A když může jeden člověk, tak mohou všichni lidé. Tóra nám dává vědět, že je dobro a že stojí za to o něj usilovat a to vždy.

Čas naší radosti

Po Jom kipur přichází svátek Sukot. Svým způsobem se tento svátek podobá Pesachu. Velmi jasně odkazuje na východ z Egypta, respektive putování pouští na cestě z Egypta do Izraele. Toto putování trvalo dlouho a židé byli zcela odkázáni na Boží milost. Jejich chatrné přístřešky, suky, by bez Boží milosti jen stěží poskytli reálnou ochranu po dobu čtyřiceti let putování nehostinnou pouští. Přesto bylo o židy dobře postaráno (přestože si samozřejmě mnozí často a velmi stěžovali a nostalgicky vzpomínali na doby minulé, kdy sice nebyli svobodní, ale měli vynikající egyptskou cibuli, a ne nějakou nebeskou manu).

Podobně i naše životy jsou křehké a mohou se kdykoliv zhroutit. Na světě kromě Boha není žádná jistota, o kterou bychom se mohli definitivně opřít a která by nám dala bezpečí. Můžeme si postavit pevný dům, ale může přijít tornádo a zničit jej a podobných situací by se našlo nespočet. Na Sukot vycházíme ze svého komfortu a bezpečí a odevzdáváme se vědomě do Boží ochrany. Ve skutečnosti se mnoho nemění, jen tematizujeme nejistotu a chatrnost našich životů. Svátek Sukot se ale nazývá v modlitbách „čas naší radosti“. Uvědomění si chatrnosti našich životů a nejistoty budoucnosti nás nemá uvrhnout do pochybností a pesimismu, ale naopak nás vést k tomu, že si máme užívat v radosti toho, co právě je. Tento okamžik je čas naší radosti. Navíc Sukot zdůrazňuje důležitost sdílení svátečního času s ostatními. Dokonce i s těmi, kteří třeba zrovna nejsou z naší sociální skupiny nebo nám nejsou úplně nejbližší. O tom vypráví i známý midraš popisující význam čtyř druhů rostlin a ovoce v lulavu.

Sukot má ještě jeden méně známý rozměr. Během tohoto svátku se v jeruzalémském chrámu obětovalo sedmdesát obětí. Podle židovské tradice je na světě sedmdesát národů a jedním z vysvětlení počtu obětí na Sukot je, že na tento svátek si připomínáme i to, že jsme součástí světa, ve kterém žijeme. Oběti na Sukot vyjadřovaly vztah židovství k okolnímu světu a přání, aby i ostatní lidé žili v souladu a smíru s Bohem a aby se jim dařilo.

Radost z Tóry

Na úplný závěr svátků připadá Šmini aceret, což je svátek, u něhož není tak úplně jasně dáno, že by se vztahoval k nějaké události, či něco připomínal. Midraš popisuje, že po dlouhém svátečním období se jedná o den, kdy se Hospodin chce s námi rozloučit, protože nastává poměrně dlouhé období bez svátků. V midraši se uvádí, že to je jako když se král chce rozloučit po velké slávě se svým synem, jenž odjíždí na druhý konec království. Rabíni ovšem na Šmini aceret vložili jinou oslavu a sice takovou, která se úžasně pojí s celým obdobím Vysokých svátků. Jedná se o Simchat Tóra – oslavu dočtení Tóry do konce a začátku nového cyklu týdenních čtení.

Celé toto období ukazuje představu Tóry a židovské tradice o tom, na čem stojí svět a lidská společnost a jaký je pozitivní program, jak společnost rozvíjet a udržovat. Od základní premisy, že Bůh je stvořitelem a vládcem světa, který vyžaduje, abychom se nějak chovali a za své chování byli zodpovědní až k tomu, že při tom všem máme být pozitivní, veselí a sdílet svůj čas a úsilí s lidmi ze svého okolí. Rabíni k tomu ještě přidávají, že abychom o tomto všem vůbec věděli, tak bychom měli studovat Tóru a šířeji židovskou tradici.

Období vysokých svátků považuji za proklamaci ideální společnosti, jež je postavená na vysokých morálních hodnotách, je odhodlaná chovat se zodpovědně, ale neupadá do pesimistických melancholií, a která své rozhodování staví na kvalifikovaném a poučeném posuzování situací. Nezastupitelnou roli tu má vzdělanost a není náhodou, že židovské komunity vždy tak silně dbaly na to, aby zajistily dobré vzdělání dětem a studentům. Učení se Tóře, židovské moudrosti, je však celoživotní úkol a proces. Myslím, že dobré vzdělání a sebevzdělávání je základním pilířem onoho výše popsaného pozitivního programu.

Rabín Menaše Kliment