Posledních několik šabatů jsem doslova zhltal nenápadnou knížečku, jíž před nedávnem vydalo jedno bratislavské nakladatelství. Jde o chvályhodný počin Věry Trnkové, která patří do okruhu tzv. Dětí Maiselovky, tedy poválečné generace, jejíž rodiče přežili šoa.
Tyhle děti se ve druhé půlce 20. století pravidelně scházely v budově židovské radnice v Maiselově ulici v Praze. Většinu první generace Dětí Maiselovky (na rozdíl od té druhé a třetí) však dnes v Praze „na Obci“ nepotkáte; emigrovali totiž sami jako děti či náctiletí, většinou se svými rodiči, a žijí dnes od Curychu po Sydney a od Kodaně po Ejlat. To je případ i Věry Trnkové, která z Československa odešla ve zlomovém roce 1968 do Západního Německa, kde vystudovala lékárenství a dnes žije v Düsseldorfu. Právě vzpomínky na její dětství v poválečné Praze a na významné osobnosti tehdejší, válkou a komunismem zraněnou, přesto živoucí a pestrobarevnou (nejen) poválečnou pražskou obec, jsou největší devizou této knížky. Jedná se o pohled intrakomunitní, přesto však neotřelý a svěží. A proto nadmíru potřebný.
Tímto zároveň děkuji za velmi cenný knižní tip drahé rebecin Hance Mayerové z Haify, která mě na knížku promptně upozornila. Byla to asi má nejrychlejší knižní objednávka v životě: odpoledne jsem jí pohodlně přes internet objednal a již následujícího brzkého rána mě nervózně stepující kurýr zvonkem probudil. Po monografiích o rabínech Federovi a Sicherovi se nám tak do rukou dostává další z biografických prací o výrazné postavě české židovské obce 20. století, jejíž odkaz žel tak trochu dlí kdesi na dně naší současné kolektivní paměti.
Knížka mapuje osudy a odkaz nejen samotného protagonisty, jeho dětství v přísně ortodoxním podkarpatském Chustu, jeho tradiční židovské vzdělání od hornouherského chederu až po světoznámou ješivu v Bratislavě (kde byl žákem rabína Duschinského, prastrýcem nám ne neznámého rabína téhož jména). Jeho krátký pobyt v Brně, poválečné působení, ale také okolnosti a realitu tehdejších roků, kterou si již dnes málokdo dokáže představit, zejména ti, kteří se k české židovské pospolitosti připojili až v posledních dekádách a tuto „rodinnou zkušenost“ nemají. Autorka mapuje turbulentní osudové zvraty středoevropského regionu, zejména Československa a Podkarpatské Rusi – a také všudypřítomný český antisemitismus. Kniha se záměrně velmi okrajově zaobírá obdobím holokaustu. Což však neznamená, že jej Davidovič neprožil – a nepřežil – a přišel při něm takřka o celou rodinu. Z celé velké rodiny a jedenácti sourozenců se vrátil jen on, jeho manželka a jeho bratr s dcerou, o veškerém majetku ani nemluvě. Vydal se, tak jako tisíce jiných jeho souvěrců se stejným osudem, dál na západ.
Židovské komunity v Sudetech
Velkým přínosem práce Věry Trnkové je právě rámcové načrtnutí poválečného vývoje židovských obcí v severočeském pohraničí, které jistě patří ke stále ještě nedokonale zpracovaným fenoménům jak čs. kolektivní paměti, tak i historie zdejších židovských obcí samotných. Jak velice trefně poznamenala historička Kateřina Čapková: „V povědomí české společnosti a kupodivu často i u odborníků na dějiny pohraničí končí historie židovských komunit v Sudetech druhou světovou válkou. (…) Značná část místních Židů se nevyhnula deportacím (…) a válku přežil jen zlomek z nich. Část Židů z pohraničí, kterým se podařilo Československo včas opustit, se sice po válce snažila do svých domovů navrátit, často však narazila na potíže při restituci svého majetku a mnohým bylo navíc upíráno právo na československé občanství, o které museli mnozí z nich znovu žádat kvůli uvedení německé (nebo i židovské) národnosti při sčítání lidu v roce 1930. Z pohledu německy mluvících Židů v pohraničí byla tedy poválečná léta opravdu pokračováním zkázy započaté Mnichovskou dohodou z roku 1938. Jak ale naznačuje citát (…) rozhovoru natočeného v roce 2010: ‚My jsme se tam cítili velmi dobře. Hodně nám scházel v Americe ten život v Ústí nad Labem,‘ jiní Židé nedají na své poválečné zážitky z pohraničí dopustit. Malvína Hoffmannová, rozená Adlerová, je jednou z mnoha set dětí, které se narodily židovským rodičům v severních Čechách mezi lety 1945 a 1949. Jejich rodiče pocházeli v naprosté většině z Podkarpatské Rusi (nebo též z východního Slovenska, výjimečně i z Maďarska a Rumunska). I oni měli za sebou katastrofu vyvraždění většiny svých příbuzných. V Přihláškách válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry podle dekretu prezidenta ze srpna 1945 jim často kolonky pro poškozené osoby, do kterých uváděli své nejbližší příbuzné, sotva stačily. Příběh jejich utrpení byl nicméně svázán s územím daleko od severních či západních Čech. S pohraničím si asociovali nové začátky, naději na lepší život.“
Příklad z Mariánských Lázní
Zdaleka ne každý je si dnes vědom historicko-demografického vývoje tzv. Sudet. Například poválečná židovská obec v Mariánských Lázních v letech bezprostředně po válce se oproti stavu členů před r. 1938 téměř zdvojnásobila! A co víc, nově příchozí s sebou přinesli striktně ortodoxní náboženský život, který tu předtím minimálně jedno století vůbec nebyl – pokud kdy vůbec! Tzv. optanti, osoby s předválečným čs. občanstvím, které dostaly v r. 1945 na výběr – buď zůstanou ve svých domovech v Mukačevu, Chustu a jinde a stanou se občany „sovětského ráje“, nebo si ponechají své původní československé občanství, ovšem za předpokladu vystěhování se v rámci (Stalinem zmenšené) ČSR. Vzhledem k tomu, že mnoho jich mělo se „sovětským rájem“ zkušenost na vlastní kůži během války, ať již jako členové čs. exilové armády, nebo jako vězni sovětských lágrů (dost často obojí), drtivá většina se rozhodla k odchodu do Československa. Tito lidé pak v rámci širší vlny dosídlenců obnovovali náboženský, společenský a kulturní život v místech jako Ústí nad Labem, Liberec, Teplice či Karlovy Vary. Koneckonců i v knížce zmíněný unikát založení zcela nové židovské obce ve Varnsdorfu v roce 1945 – kde následně právě rb. Davidovič působil – do určité míry objasňuje fenomén předělu na demografické mapě čs. židovstva. Není také náhodou, že až do dnešních dnů se kromě Prahy a Brna všechny ostatní židovské obce v republice nacházejí právě v oblasti tzv. Sudet. Souvisí to právě s poválečným vývojem.
Velmi často kvůli dvou zcela odlišným přístupům k židovství mezi přeživšími docházelo k různicím a hádkám, původní „čeští“ Židé si pro tradiční prožívání náboženské identity svých soukmenovců „ťukali na čelo“, nábožensky přísnější členové zase nad těmi druhými ohrnovali nos a označovali je často za „gojim“ (koneckonců, i to je tak trochu dodnes charakter rozkolu uvnitř pražské obce). Nechme promluvit samotného rabína Davidoviče, který v r. 1953 v plzeňské synagoze během jedné ze svých drašot moudře říká: „Ty bratry, kteří se později sem přistěhovali a měli intensivnější náboženskou výchovu, prosím co nejvřeleji, aby měli pochopení pro zdejší zvyky a mravy, které se zde během dlouhých časů a pod vlivem příznivějších poměrů a hlavně pod vlivem živějšího styku s vnějším světem vyvinuly a ustálily. Nechci ovšem, aby stáli stranou, aby se o věci židovské nezajímali: prosím je, aby si uvědomili, že hlavní věcí je přece jen, abychom co nejvroucněji Bohu sloužili, a to z plna srdce a z plné duše. Semkněme se proto v jeden celek a vytvořme nejen náboženskou obec, ale obec bratří a sester, milujících se navzájem a usilujících o dobrou shodu a upřímné přátelství. (…) Prosím všechny velmi snažně, (…) abyste zanechali všech malicherností a měli na mysli naši budoucnost (..) a abyste byli shovívaví navzájem.“
Zlatá slova, k nimž netřeba víc dodat. Snad jen přání, aby si tuto knížku pečlivě opravdu přečetl každý z nás, a zejména ti „z našich bratří a sester“, kteří působí v čelných funkcích a rolích (všech obcí a organizací všech směrů).
Tlak komunistického režimu
Tehdejší obce a její představitelé museli čelit také dnes těžko představitelnému tlaku a nevoli úřadů, ale i všudypřítomné (auto)cenzuře. Jak se dočteme v knížce: „Měsíčník československých židovských náboženských obcí, Věstník ŽNO (jejímž pokračovatelem je dnes měsíčník Roš chodeš ), snad nejlépe podává informaci o tehdejší situaci. V jednom ze sešitů z roku 1949 se uprostřed stránky objeví heslo psané obrovskými písmeny: ‚Plnění pětiletky – naše odpověď imperialistickým válečným štváčům.‘ Za mír se bojuje v jednom kuse (…) V čísle 3 z roku 1953 je úvodník s titulem ‚Lid zvítězil‘ – slavící Vítězný únor 1948 – a hned pod touto statí, na téže stránce a rovněž tučně psaným titulkem, informace o výdeji macesů; v židovském věstníku se někam i informace týkající se židovského života přece jen musí vejít.“
Kdo si dnes vzpomene, kdo byli tehdejší vedoucí představitelé obce, ing. Arnošt Frischer, rabíni Eliáš Katz či Bernhard Farkaš, dr. Rudolf Iltis či Emil Neumann, Maxmilián Goldberger a mnozí další? A kdo si dnes vůbec dokáže představit tehdejší situaci, v níž se jak jednotlivci, tak celá pospolitost nacházeli? Mírně podbízivě je nabízí hagadové „Mi jodea?“. Na odpověď elegantně odpovídá Věra Trnková touto knihou. Těmito a spousty dalšími tehdejšími skutečnostmi je totiž doslova nabitá. Mapuje podrobně vývoj zdejšího židovského společenství v poválečných desetiletích a ukazuje, jakým výzvám a traumatům musely židovské obce i jednotlivci dnes a denně čelit. Kromě všudypřítomného státního i lidského antisemitismu, špehování a šikany ze strany státních úřadů a tajné policie, to byla i velmi nesourodá vnitřní struktura v obcích, ve které tak trochu žijeme dodnes, aniž bychom si to často plně uvědomovali.
Knížka je také velmi cenná zejména z toho důvodu, že zaplňuje dosud méně známá místa poválečného vývoje československých židovské obcí. A nikoliv z perspektivy holokaustu, či v posledních třiceti letech stále populární formou (a díky Bohu za to!) významných osobností československé společnosti „židovského původu“, nýbrž zcela přirozeně a přímočaře: Jako příběh člověka, Žida, rabína – a také míst, kde se cílením osudu vyskytl. Osud rabína Emila Davidoviče je do velké míry obrazem a odrazem vývoje čs. společnosti i zdejšího židovstva v letech 1945–1989.
Dílo je to o to cennější, že čerpá téměř výhradně z domácích pramenů, a ačkoliv by to nezkušený čtenář nemusel na první pohled poznat, je z ní patrná velice pečlivá příprava a mnoho hodin strávených nad archivními materiály a rešeršemi. Ale co víc, v knížce se zcela evidentně odráží i zcela přirozený lidský přístup k tématu, chtělo by se říci „opravdovou“ českou židovskou identitu. Knize by se snad mohla vytknout jedině trochu jednodušší grafické zpracování a sem tam nějaký překlep, ale vzhledem k tomu, že byla dělána evidentně takzvaně „na koleně“, je to věc zcela zanedbatelná a dokonce do určité míry i trochu osvěžující. A hlavně je nesmírně důležité, že vůbec vyšla. Čas mi zcela jistě dá za pravdu, že tato knížka je dalším milníkem v bádání o novodobých dějinách české židovské obce. Nejen precizně zpracovaná osobnost a odkaz rb. Davidoviče, ale i jedna celá etapa naší obce. Se všemi tehdejšími specifiky, která někteří z nás stále ještě mají v paměti, pro druhé je to už dávná historie. Péčí Věry Trnkové tak vystupuje ze stínu velmi důležitá etapa poválečné reality, z dnešního pohledu místy velmi drsná a syrová, na druhou stranou opravdová. Je to sice odrbaná fráze, ale nevíš-li odkud jdeš, nevíš ani kam jdeš. Nemohu se ubránit pocitu, že knížka „Jsem rabín a jdu tam, kde jsou židé“ se okamžitě zařadila mezi pomyslné majáky na cestě porozumění dějinám poválečné židovské obce. Kol ha-kavod!
David Kraus
Foto: reprodukce z knihy