Požehnání deváté

Nový Zéland, ilustrační foto

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž zpevňuješ zemi nad vodami.

Konečně skončilo setkání žáků, kteří se podíleli na ponížení Markéty Stoupové. Pod vedením jejich třídní učitelky a za spolupráce jejich rodičů zde došlo k dohodě na krocích, které měly vést k nápravě napáchaného bezpráví. Byl pondělní večer, konec října a již se šeřilo. Jitka, Jirka šli pomalu domů, každý sám zabrán do svých myšlenek a pocitů. Jáchyma poslali napřed.

Co to tam ze mě vypadlo? – říkala si pro sebe Jitka. Udělat pro syna, co je potřeba. Zachovala jsem se jako vzorná pionýrka. A teď to budu muset nějak dotáhnout do konce. Ale co je to to, co je potřeba? Vždyť já se nemám čeho chytit. Nějaká náprava, nějaká náprava… Náprava něčeho, co se zatím zdálo, že funguje bez chyby, a ono místo toho… Jirka, ten se má, ten ví, čeho se má chytit. Konečně mu dochází, že jejich domácí idylka byla vypulírovaná nablýskaná fasáda skrývající pod sebou značně zchátralý barák. Ale co já? Pořád mám pocit, že mám pevnou půdu pod nohama, a přitom něco jiného mi říká, že ta půda je docela rozhoupaná, že je to možná jen vodní hladina, na které se nashromáždilo tak velké množství ledu, aby to budilo zdání, že se po ní dá bezpečně chodit. Vzorná pionýrka…

V hlavě se jí vynořila vzpomínka – byla polovina 80. let minulého století a ona jako předsedkyně školní pionýrské organizace pochodovala v prvomájovém průvodu přes celý Rýmařov. Byla oblečená v nebesky modré košili a tmavě modré sukni, okolo krku šátek barvy vlčích máků a mávala s mávátkem a hleděla na improvizovanou tribunu, z níž na ni vrhali zářivé hrdé úsměvy oba její rodiče. Jitka mohla být sama na sebe hrdá – plnila dobře roli dcery dvou lidí, kteří se vypracovali na okresní komunistické funkcionáře v Bruntále, ale srdcem a domovem to byli praví Rýmařováci. Ona byla tím vzorným dítětem – ne jako její bratr, který byl naopak vzdorný. A její rodiče jí to opláceli úsměvem, v němž byla hrdost. A ještě něco? Víc snad nepotřebovala. Nebo snad ano? Teď, když si to zpětně vybavovala, tak si uvědomila, že ten úsměv byl takový zářivě funkcionářský. A že v něm možná něco postrádala. Všechno bylo tehdy tak zářivé, tak jasné. Měla pocit, že celé její dětství bylo prosluněné, protože rodiče mohli na ni být hrdí, že se pokoušela kráčet v jejich šlépějích. Teď, když se k tomu vracela, když si vybavila, co jí nedávno říkala Jáchymova třídní Vlčková, začala se jí pod tou zářností ukazovat propast. Rodiče ji častovali hrdými funkcionářskými úsměvy. A ustavičně byli vytíženi nějakými stranickými povinnostmi. V těch úsměvech něco chybělo… něco… Před očima jí vytanul úsměv Vlčkové, když se s nimi dnes loučila. V tom úsměvu bylo něco, co hřálo. A v úsměvu rodičů? Byl zářivý, ale nehřál. Brrr… kam ji to její myšlenky zavedly? Opravdu ji z toho zamrazilo? Ale… tohle je možná to, na co poukázala Vlčková. Ale ona přeci byla v dětství šťastná. Ona byla v dětství obdivována, adorována, že je tak dobrou dcerou, ona se hřála v přízni svých rodičů, na rozdíl od svého bratra. To on byl ten nemilovaný! Nebo… nebo jen ten nechválený, ten, který byl terčem výtek? Jí nikdo nic vytýkat nemusel. Samá pozitiva, kam se jen ve svém dětství podívá. Jenže … nejspíš tam nebylo to lidské teplo, kterého si všimla u Vlčkové. Nejspíš? Nebo snad určitě…?

„Konečně jsme doma,“ vyrušil ji z jejího rozjímání Jirka. „Už dlouho jsem se tak netěšil domů, jako dneska.“

„My máme ještě nějaký domov?“ zeptala se Jitka napůl nepřítomně.

„Na co narážíš?“

„Začínám mít pocit, že nejenom tvoje, ale i moje dětství bylo utkané ze spousty báchorek, ze kterých jsme nakonec spletli dohromady i náš domov. A že je to všechno jedna velká iluze, že to celé plave na vodě a že teď je to všechno v háji a že nikde není nic pevného, o co by se člověk mohl opřít.“

„Jitko, Jituško, o mě se můžeš vždycky opřít.“ Znělo to poněkud mechanicky.

„A co Jáchym!? Má se on chudák o koho opřít, když se teď ukazuje, že my to nejsme?“

„V tuhle chvíli má Vlčkovou. My, my to dokážeme spravit a pak bude mít i nás. Bude nás mít doopravdy. Jituš, my to zvládneme.“

„Jak? Jak to zvládneme? Mám pocit, že všechno, co se zdálo být v mém dosavadním životě dobré, je najednou špatné. Že černá je ve skutečnosti bílá a bílá, že je černá. A tady v té předzahrádce už dlouho nikdo neplel.“

Jitka se dala do vytrhávání nežádoucího býlí. Opět se utekla do uklízecí činnosti. Najednou se zarazila. Přestala vytahovat ze země lebedu a vytrhla jeden afrikán.

„Začínám se ztrácet v tom, co je správné a co ne. Co když to, co máme za plevel, je ve skutečnosti to, co sem na tenhle záhon patří? Takhle si připadám, že je to s mým životem. Podělala jsem život jednomu ze svých dětí!“

„Ty to zvládneš,“ uchopil ji Jirka do náruče. Šlo spíš o takové gesto podle příruček, ale Jitce to v tuto chvíli stačilo. Kdy jen jí něco takového naposledy dopřál…?

„Zvládla jsi kvůli mně přestoupit na židovství a obstát s tím před svými komunistickými rodiči, zvládneš i tohle.“

A Jitka znovu začínala cítit, jaké je to mít aspoň trochu pevné půdy pod nohama. Byla za to Jirkovi vděčná.

JAN DAVID REITSCHLÄGER