V neděli 6. června 2021 se po velmi dlouhé době opět otevřely dveře Děčínské synagogy. Kromě vernisáže aktuální výstavy a koncertu zpěvačky Aidy Mujačič proběhla významná událost pro život židovské obce. Po proslovu rabína Davida Maxy a společné modlitby pod vedením kantora Ivana Kohouta, odhalil před členy a příznivci židovské obce v Děčíně Klaus-Peter Idel, člen obce, járcajtovou tabuli.

O jejím vzniku a výrobě jsem si povídala se svým manželem, Jiřím Majzlíkem Němečkem.

Jirko, ty jsi autor járcajtové tabule, tzv. Jahrzeit Tafel. Dnes bylo její slavnostní odhalení v Děčínské synagoze. Na úvod se chci zeptat, kde ses naučil pracovat se dřevem? Práce se dřevem totiž není tvoje hlavní povolání.

Můj táta byl řemeslník, pracoval tedy hlavně se železem. Práci se dřevem měl jako koníček. Viděl jsem to u něj a líbilo se mi to. Ale až teď, když mám svoji dílnu a svůj prostor na to, abych se sám něco učil, tak se mi to zalíbilo o to víc. Konkrétně práce s ručním nářadím. Tak jak se to dělávalo postaru, kdy kolem tebe nepracují žádné stroje a není žádný hluk. Je to klidnější a méně prašná práce. To mě oslovilo a odstartovalo můj velký, současný zájem.

Co už jsi všechno vyrobil?

Většinou to byly předměty denního užití, od nábytku po různé dekorativní předměty, jako jsou soustružené misky, stoličky, lavičky, stoly nebo schodiště.

Járcajtová tabule je ale první svého druhu pro výrobu? Slyšel jsi někdy předtím o takové tabuli?

Už dřív jsem dělal některé výrobky, které nebyly jenom o řemeslné práci se dřevem a u kterých jsem si uvědomil, že mají přesah do duchovní sféry. Předtím jsem ale o járcajtové tabuli nikdy neslyšel. Původně jsme se domlouvali na výrobě dřevěné tabule. Pro mě to byla prostě tabule bez bližšího určení.

Vybavíš si ten moment, kdy sis uvědomil, že to má i spirituální přesah, náboženský rozměr?

Úplně přesně. Bylo to v okamžiku, kdy jsme se začali bavit o tom, že by tam měla být jména. Ale úplně nejzásadnější bylo, když jsem dostal seznam se jmény a začal jsem si ho pročítat. Uvědomil jsem si, že to není jenom seznam jmen v textovém souboru, ale že to jsou osudy lidí, které skončily na jednom místě, kteří měli společné životy a které třeba v jeden den všechny vyhasly někde v koncentračním táboře. Tím to pro mne dostalo úplně jiný směr. Nacisté vraždili systematicky, podle abecedy, takže lidé se stejným příjmením zemřeli ve stejný den.

To muselo být pro tebe těžké…

Ani bych neřekl těžké, jenom to pro mě získalo jinou důležitost. Z té obyčejné řemeslné práce to celé dostalo přesah z velké minulosti, obrovských událostí, které proběhly. Což je vlastně účel té tabule, že? Abychom si připomínali lidské osudy, jejich příběhy.

Připomínání bude probíhat tak, že u každého jména se rozsvítí světýlko v den výročí úmrtí. Odtud tedy járcajt, roční výročí. Jak se ti to podařilo skloubit elektřinu a dřevo, aby to fungovalo?

To bylo to nejjednodušší, protože elektřina mě provází celý můj profesní život a vlastně celý život. Elektřina je od dětství můj velký koníček. Vystudoval jsem elektrotechniku a dlouhou dobu jsem se tím také živil. I teď je hlavní náplní mojí pracovní doby montáž elektrozařízení, elektroinstalace. Kombinace obou mých koníčků mi připadá zcela logická a dobře se to doplňuje.

Jak jsi postupoval při výrobě tabule? Čím jsi začal?

Výchozím materiálem jsou dubové fošny z Nebočad (čtvrť v Děčíně, pozn. autorky). Ty bylo potřeba rozřezat na menší části, aby odpovídaly konečným rozměrům tabule.

Jaké má rozměry?

Výška je zhruba metr a šířka jedné desky je asi 70 cm. Ta křídla jsou tam dvě, mají 140 cm celkem. Ten poměr jsem volil s ohledem na prostor, který byl v synagoze vyhrazený, a aby proporce ladily s mým vnitřním přesvědčením, aby se na to dobře koukalo. Následně jsem desky ohobloval, slepil do velkých panelů a vytvořil pro ně rámy. Pak bylo nutné rámy sčepovat, panely do rámů usadit a připravit díry pro prosvětlovací tlačítka. Povrchová úprava je udělaná šelakem, což je přírodní lak. Když bylo tohle hotové, osadil jsem tlačítka, zapojil je, osadil jsem k nim srážecí odpory a tím ta hlavní práce byla hotová. Potom následovala výroba hebrejského nápisu.

Ten nápis jsi dělal jak?

Nápis jsem několikrát konzultoval s Ivanem Kohoutem (kantor děčínské židovské obce, pozn. autorky). Dřevo z javoru jsem zvolil proto, že javor nemá výraznou kresbu, nemá výrazné letokruhy, takže když se z něj něco udělá, je vidět obrys a nejsou vidět detaily dřeva. Neodvádí to pozornost. Do javorové destičky jsem laserem vypálil tvar nápisu a ručně jsem ho vyřezal, vyhladil a připevnil na místo.

Potom jsi začal dělat jména?

Potom nastala výroba destiček se jmény. Ty jsou taky z javorového dřeva. Nápisy jsou vypalované laserem a připevněné pomocí dvou šroubků.

Vím, že běžně nepoužíváš šroubky nebo hřebíky při práci se dřevem, například když vyrábíš stoličku nebo bednu. Jak je to v případě téhle tabule?

V případě jmenovek mi použití šroubků přijde tradiční. Ke jmenovce patří viditelný spoj dvěma šroubky. Je to i praktické, když je potřeba cedulky změnit nebo opravit. Dají se demontovat šroubovákem. Je to nejjednodušší řešení.                              

Na tabuli jsi použil nějaký kov?

Rám tabule je proveden tradičními truhlářskými spoji, čepováním. Panel tabule je do něj vsazen pomocí příložek a šroubků, což je také tradiční řešení. Je to pohyblivý spoj, který umožňuje, aby dřevo mohlo pracovat a se změnami vlhkosti a teploty „volně dýchat“. Když by byl použitý pevný spoj, tak by se tabule zkroutila nebo popraskala.

Celou dobu mluvíme o tabuli, ale ona má dvě desky, které vypadají jako kniha. V synagoze je umístěna do rohu. Říkáš, že dřevo musí dýchat. Co bylo nejtěžší na jejím umístění?

Jeden z oříšků, které jsem musel vyřešit, bylo samotné napojení dvou křídel k sobě. Spoj totiž tvoří dvě oblé plochy. To byla jedna výzva. A potom právě respektování toho, že dřevo se musí hýbat. Panely jsou poskládané tak, aby se mohly hýbat ve vertikálním směru, od shora dolů, protože mají vodorovně léta. To jsem vyřešil pohyblivým umístěním do rámu.

Tabule nemá jen dvě desky…

K tabuli jsem navrhnul ještě rohový stoleček se zásuvkou. Slouží jednak k instalaci rozvodů napájecího napětí a taky jako doplněk k tabuli. Při vzpomínce se může také zapálit svíčka, která bude stát na stolečku. Stoleček je maličký, aby nezabraňoval v přístupu při obsluze světýlek.

S tabulí jsi žil hodně dlouho, měl ji ve svém domě, pak ve své dílně. Jak dlouho vlastně projekt trval?

Jestli si to dobře pamatuju, tak finální domluva proběhla o prázdninách loňského roku, takže 9 měsíců, téměř rok. Nebyla to práce, kterou bych dělal při běžné pracovní době od 8 do 16 hodin. Dělal jsem na tom po malých kouscích s přestávkami.

Dnes se konalo slavnostní uvedení tabule. Hovořil rabín David Maxa, kantor Ivan Kohout odříkal kadiš za zesnulé členy obce. Jaké to pro tebe bylo? Běžně když vyrobíš stoličku nebo misku a někomu ji věnuješ, tak to nemá tak slavnostní ráz.

(Pousmání.) No, rozhodně to byla zajímavá zkušenost. Těžko říct, jestli jsem někdy něco podobného v životě zažil. Bylo to hodně směřované na tu moji práci. A nebylo to špatné. (Smích). Samozřejmě byl jsem nervózní, ale ne zas tolik. Zkrátka bych řekl, dobrá zkušenost a dobrý rituál k odevzdání práce. Vždycky si užívám, když můžu jednu kapitolu uzavřít a říct ano, teď už mám opravdu hotovo. Odevzdat výsledný výrobek a vědět, že se můžu pustit do něčeho dalšího s klidným svědomím. A když to bylo doplněné o takhle velkou akci, tak to bylo hezké a zajímavé.                                                                                   

Lidé za Tebou chodili, obdivovali Tvou práci, říkali, že se jim to opravdu líbí. Viděla jsem dojetí a pohnutí některých účastníků dnešního slavnostního uvedení. Zřejmě to asi nebude poslední zakázka židovské obce v Děčíně. Je to tak?

Je to tak. Už dříve jsme si domlouvali spolupráci na výrobě desky pro desatero, s tím počítám. A pan rabín Maxa mě oslovil s tím, že ví určitě ještě o dvou dalších synagogách, kde by járcajtovou tabuli uvítali. Pokud tedy bude zájem, rád takovou zakázku přijmu.

Děkuju ti za rozhovor.

Ptala se Jana Majzlíková

foto autorka