S izraelskou tanečnicí a choreografkou Sharon Vazanna nejen o zrušeném představení Monster a o tom, co jí dal uplynulý rok života v pandemii.

Kde jste se narodila a vyrostla?

Narodila jsem se v Holandsku. Moje maminka pochází z Holandska a táta je z Maroka. Přestěhovali jsme se do Izraele, když mi byly tři roky, takže jsem vyrostla tady. V osmnácti jsem pak ale odešla studovat do Holandska a nějakou dobu tedy žila i tam.

Proč jste nestudovala tanec na izraelské univerzitě, ale rozhodla jste se pro Holandsko?

Moje učitelka mě podporovala v tom, ať odejdu studovat někam do zahraničí. Volba padla nakonec na Holandsko a taneční akademii v Rotterdamu. Bylo to jednak kvůli jejímu programu, který byl pro mě vhodný a jednak proto, že vše bylo administrativně jednodušší s ohledem na to, že mám holandské kořeny. Byla to skvělá příležitost a zpětně to hodnotím jako velice dobré rozhodnutí.

Magisterský obor jste pak ale studovala přece jen v Jeruzalémě.

To bylo ale mnohem později. Taneční akademii v Rotterdam jsem ukončila s bakalářským diplomem v roce 2004 a až v roce 2015 jsem nastoupila na magisterské studium choreografie na taneční akademii v Jeruzalémě. Mezitím jsem hodně tančila a měla spoustu vystoupení. Do toho období spadá také moje působení v Cullberg Balet ve Švédsku nebo třeba spolupráce s choreografkou Anouk Van Dijk v Amsterdamu a působení v Kibbutz Contamporary Dance Company. Tyto roky vlastně představují vrchol mojí sólové taneční kariéry.

Jak jste se k tanci vůbec dostala? Vedli vás k tomu rodiče?

Moji rodiče nejsou umělci, pracují úplně v jiné profesi. Ale myslím, že u mě už v dětství rozeznali nějakou vášeň pro pohyb, a když mi byly asi čtyři roky, přihlásili mě do baletu, a tak mi dali vlastně příležitost vyjádřit se skrze tělo a pohyb. Myslím, že právě to je to první – před jakoukoliv technikou a tréninkem. Jsem ráda, že jsem měla to štěstí, že tuto vášeň pro vyjádření pohybem u mě rodiče rozeznali a otevřeli mi tak dveře.

Pamatujete si svoje úplně první vystoupení někdy z dětství?

Teda! To si asi už přesně nepamatuju. Ale co si z té doby pamatuju je, že v dětství člověk nemá vůbec trému a necítí žádný strach. Dítě si tolik neuvědomuje, že jde o představení. Ale myslím, že když vyrosteme, tak tohle povědomí sílí. Roste také snaha být dobrým tanečníkem a povědomí o tom, co to znamená. A tak někdy pozvolna sílí i strach. Takže tenhle pocit si pamatuju – že v dětství byly moje vystoupení naprosto bezstarostné a pak postupně s věkem a zkušenostmi rostla i tréma a moje uvědomění si, že vzbuzuju nějaké očekávání u publika.

Tělo, komunikace, sebevyjádření…

Máte nějaké oblíbené místo, kde ráda vystupujete? Ať už v Izraeli nebo jinde ve světě.

Předně je něco bláznivého na tom, vystupovat před publikem, které neznáte. Takže obecně je pro mě trochu děsivé a šílené tančit mimo Izrael, třeba před evropským publikem a před lidmi, kteří mě tolik neznají, neví nic o mém původu, neumí můj jazyk. Je to do jisté míry vzrušující, ale šílené. Na druhé straně je to velmi silný a zvláštní pocit vystupovat v zemi, kde jsem doma a kde jsem vyrostla. Obojí mi něco dává a každé konkrétní místo mi poskytuje svůj zvláštní aspekt. Nelze říct, že to nebo ono je lepší. Jsou to docela rozdílné zkušenosti.

Dovedete říct, co pro vás znamená tanec?

(přemýšlí) Sebevyjádření, tělo, svobodu, strukturu… Je to těžké vystihnout, existuje spousta asociací.

Na co během tance myslíte?

Snažím se komunikovat a pohybovat se mezi svým vnitřním světem, který se snažím jako choreografka vyjádřit, a tím, co se děje kolem mě. Hodně záleží na tom, co je předmětem toho představení, jaký je tým (pokud tam je) a celková atmosféra. Jde o to být v přítomném okamžiku, ale zároveň se soustředit na to, co chci sdělit.

Mluvíte hodně o komunikaci a sebevyjádření. Chasidští rabíni říkají, že hudba dovede vyjádřit víc než tisíc slov a že jde tedy o jakousi lepší a vyšší formu komunikace. Tohle tvrzení mi přijde zajímavé. Máte třeba podobný dojem u tance? Dovede pohyb někdy vyjádřit víc, než jen slova?

Myslím, že slova někdy dovedou být velmi přesná pro vyjádření toho, co cítíme. Ale samozřejmě jsou taky omezená a myslím, že síla tance je v tom, že jde o nonverbální umění, které umožňuje vyjádřit věci, které si možná ani neuvědomujeme. Pokud jde o tanec, myslím, že je zde také vždy dvojí smysl – někdo se snaží vyjádřit něco, co někdo jiný může vnímat a číst ze své osobní perspektivy, a podle toho, co se ho dotýká, úplně jinak. Myslím, že tento prostor pro sdělení je v tanci mnohem širší, otevřenější a ne tolik omezen jako slovní komunikace.

Slova jsou ale také potřebná, i proto je někdy ve svých představeních využívám. Myslím, že vzájemný vztah mezi slovy a pohybem je komplexní.

Choreografie jako osobní příběh

Pojďme teď k vašemu představení Monster, s nímž jste měla vystoupit na festivalu v Trutnově. Jak vznikla tato choreografie a co ji inspirovalo?

K námětu mě inspirovalo těhotenství s prvním synem a následný porod. Poprvé v životě jsem procházela zkušeností, kdy se mé tělo začalo měnit a já to nemohla (a ani nechtěla) jakkoli ovlivnit. Jako tanečnice jsem zvyklá pracovat se svým tělem a ovládat ho a najednou se něco dělo mému tělu a já to nemohla ovládat. Byla to zcela jedinečná zkušenost proměny, která mě skutečně ovlivnila a přinutilo mě to začít přemýšlet o ženském těle a mnoha změnách, jimiž během života prochází a o tom, jak se to snažíme ovlivnit – ať už jako společnost, nebo my samy ženy osobně.

Toto téma jsme pak studovaly a probíraly se skupinou žen ve věku od 19 do 36 let, s nimiž jsem pracovala. Snažily jsme se procházet svou vlastní historií života každé z nás a soustředit se na různá zranění, jizvy, popálení a nejrůznější fyzické změny a procesy a skrze tyto představy jsme začaly pracovat na tanci.

Jste autorkou mnoha dalších představení a choreografií. Pracujete hodně v týmu, ale stále vystupujete i sama. Co z toho vás nejvíc baví a tančíte raději sama nebo ve skupině?

Na to není snadná odpověď. Každá věc má něco do sebe. Myslím, že celý život se mohu učit, jak řídit a ukočírovat tu dynamiku skupiny a týmu jako choreografka. Skýtá to spoustu nádherných variabilních lidských i tanečních kvalit každého jednotlivce, které mohu využít, a to je velké plus práce ve skupině. Ale je tam i spousta komplikovaných vztahů a interakcí, které musím jako choreografka umět zkoordinovat a při tom zároveň zůstat ještě součástí představení.

Na druhou stranu, tančit sama je vždy jedinečná šance být sama se sebou jako s osobností, jako s tanečnicí. Je to mnohem intimnější. Takže myslím, že obojí má své specifické výzvy a jedinečné výhody.

Takže milujete a potřebujete obojí?

Ano. Hodně ve své tvorbě pracuji s osobním příběhem a historií a mnoho představení vychází z osobního života. Dokonce i ve skupině potřebuji vyjádřit tuto osobní historii.

Pokud jde o vaši skupinovou práci, jak si vybíráte kolegy tanečníky do týmu?

Snažím se vytvořit skupinu z lidí různých kvalit, kteří dohromady tvoří pestrý mnohobarevný celek. Vedle toho se samozřejmě zaměřuji na techniku vyjádření a pohybu, ale v neposlední řadě i na jedinečnost a zároveň schopnost spolupráce a interakce s dalšími tanečníky, dalšími těly. Velmi důležitý je pro mě každý tanečník a jeho tělo jako fyzická hmota.

Tanečnice v karanténě

Nemůžeme se nedotknout současné situace a probíhající pandemie. Běžně cestujete se svými představeními po celém světě. Kromě toho, že jste svou práci musela omezit a zahraniční turné nepřipadaly vůbec v úvahu, jak ještě jinak vás tato nesnadná doba zasáhla a ovlivnila?

Byla to samozřejmě úplně bezprecedentní situace. Nejen já a můj tým, ale všichni lidé po celém světě jsme procházeli naprosto novou skutečností. Nikdy v životě se mi dřív nestalo, že bych musela zrušit představení. Bylo to těžké a děsivé, ale vědomí, že jsme v tom všichni společně, lidské porozumění a pochopení a fakt, že všichni teď zakoušíme něco, co jsme nikdy nezažili, bylo zároveň povzbuzující.

Tato doba mi také ale poskytla dostatek času a prostoru uvažovat, kdo jsem a jak mohu a chci reagovat na svůj život během uplynulého roku. Během pandemie se mi také narodilo druhé dítě, holčička. Takže pro rodinu to byl vlastně i velký dar – možnost být spolu doma v této době. Bylo to také asi poprvé v životě, kdy jsem se opravdu zastavila, protože to ani jinak nešlo. Cítila jsem tak příležitost pro nové myšlenky a nápady a nové pojetí mé práce. I to byl tedy dar.

Inspirovala vás pandemie a s ní spojené zkušenosti uplynulého roku nějak ve vaší práci?

Myslím, že je skutečně možné brát jako dar, když se najednou musíte zastavit. Máte tak možnost se soustředit na různé procesy, a to i ty pracovní, a uvažovat nad tím, co chcete třeba změnit. Dostala jsem myslím jedinečnou šanci podívat se na svůj život v uplynulých asi třiceti čtyřech letech z nové perspektivy a nějakým způsobem ho reflektovat. A myslím, že některé věci skutečně nyní změním, díky poznáním, k nimž jsem dospěla.

Kdy jste měla poslední představení před vypuknutím pandemie?

To bylo v Tel Avivu počátkem března loňského roku, přesně čtyři dny před tím, než jsem měla odletět do České republiky s představením Monster.

V posledních týdnech se divadla v Izraeli začínají znovu postupně a pozvolna otevírat. Těšíte se na tanec, nebo jste nyní po roce mimo pódium nervózní?

Určitě nechci skočit hned do vody, jak se říká. Já a můj tým teď začínáme plánovat zkoušky a představení. Během pandemie bylo naše zkoušení v týmu omezené a velmi nepravidelné. Pracovali jsme na některých věcech, ale nedělali jsme nic nového, a stejně jako moje výuka, tak i naše setkání probíhaly hlavně na Zoomu. Moc se tedy teď těším už jen na to, že se budeme zase setkávat osobně a pracovat společně na něčem novém ve studiu.

Přemýšlím nyní nad tím, jak reflektovat svůj uplynulý rok života a snažím se dostat skupinu zase do režimu pravidelného tréninku.

Plánujete také znovu představení v České republice?

Ano, máme v plánu přijet se skupinou v dubnu 2022. Snad tentokrát vše klapne a podaří se to podle našich představ a my konečně přijedeme!

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ

Tento rozhovor je součástí série rozhovorů s izraelskými osobnostmi, které kvůli epidemiologické situaci v uplynulém roce nemohly navštívit Českou republiku.

---