Nežli přejdeme k jádru vyprávění o von Kármánovi, je třeba říct několik slov o jeho rodné zemi a o prostředí, ve kterém prožil dětství

Trocha maďarské historie

Maďarsko bylo stejně jako naše země součástí Rakousko-Uherské monarchie. Po první světové válce se stal jeho vládcem Miklós Horthy, válečný hrdina a admirál ve výslužbě, jakožto
tzv. regent. Maďarsko bylo, jak se tehdy říkalo, „královstvím bez krále“. Horthy byl v jeho čele 24 let, od doby potlačení revoluce, během níž existovala Maďarská republika rad, až do doby, kdy byl Němci roku 1944 unesen Horthyho syn Miklós; ten byl potom vězněn v Dachau a Němci slibovali, že ho propustí, jakmile Horthy rezignuje, avšak tento slib nesplnili.

Maďarsko tehdy patřilo po dlouhou dobu ke – trochu odbojným – spojencům nacistického Německa. V roce 1938 začal Horthy zavádět některá protižidovská opatření, od roku 1941 však odmítal označování Davidovou hvězdou, ghetta a deportace do vyhlazovacích táborů. Během druhé světové války začal jednat se SSSR a v roce 1944 byl Němci zatčen a držen v domácím vězení v Bavorsku. Pak byl zajat Američany a v Norimberském procesu vystupoval pouze jako svědek. Zemřel v portugalském Estorilu. Je však nezpochybnitelné, že 564 tisíc maďarských Židů zahynulo v koncentračních táborech a že Horthyho režim na tom měl obrovský podíl.

Rodina von Kármán

Otcem našeho hrdiny byl Mór Kleinmann. Roku 1907 byl za zásluhy o maďarské školství povýšen do šlechtického stavu. Je známější pod jménem Moritz von Kármán; ke změně jména na Kármán došlo pravděpodobně roku 1873. Měl vzdálený vztah k Čechám, neboť mezi jeho předky byl rabín Jehuda Liva ben Becalel. Za zmínku stojí i to, že pradědečkem jeho ženy Helene „Ilke“ Konn  byl rabín Moses ben Menachem Mendel Kunitz-Elchanan, který napsal komentář k Zoharu a že její dědeček byl od čtrnácti let v Praze žákem ješivy rabína Ezechiela Landaua. Moritz se stal brzy hlavou početné rodiny, neboť měl s Helene šest dětí. Byli to Elemér, Ferenc „Feri“, Móritz, Tódor,  Miklós a Pipő. Jak vidíme, Tódor se narodil před 140 lety a Pipö před 70 lety zemřela a o nich je další vyprávění.

Theodor se představuje

Tódor von Kármán získal všeobecné vzdělání na pokusné škole „Minta gimnázium“ založené jeho otcem. Byl zázračným dítětem s mimořádnými matematickými vlohami a tato škola mu poskytla relativně široké vzdělání. V 21 letech ukončil studium na budapešťské technické univerzitě a s přerušením kvůli vojenské službě na ní zůstal do roku 1906. Pak, pravděpodobně na otcovo přání, pokračoval ve studiu v Göttingenu, který byl tehdy světově nejproslulejším matematickým pracovištěm. Měl k dispozici dvouleté stipendium a zakrátko se spřátelil s Ludwigem Prandtlem, jedním z nejznámějších německých teoretiků letectví. 

Stal se Prandtlovým žákem a pomáhal mu vybudovat první německý zkušební aerodynamický tunel, který byl dokončen roku 1908; jeho stavbu sponzorovala firma Zeppelin. Tentýž rok získal pod Prandtlovým vedením doktorát a o rok později dostal i místo soukromého docenta na göttingenské univerzitě. V době pobytu v Göttingenu také úzce spolupracoval se známým německo-britským fyzikem židovského původu Maxem Bornem, který byl zároveň i jeho spolubydlícím.

V roce 1908 byl von Kármán v Paříži svědkem jednoho z prvních letů letadel těžších než vzduch, což byl jeden ze zásadních stimulů pro jeho budoucí práci v oblasti mechaniky tekutin a plynů. V roce 1912 von Kármán odešel z Göttingenu a po velmi krátkém pobytu v Baňské Štiavnici na báňské vysoké škole, která však tehdy nebyla dobře vybavená a neměl na ní dostatečně erudované kolegy, získal místo a usadil se v Cáchách. Tam postupně vybudoval špičkové inženýrsko-matematické pracoviště zabývající se mechanikou tekutin a plynů. Zdravá rivalita, která vládla mezi ním a Prandtlem, je oba hnala kupředu k hranicím tehdejšího poznání. Von Kármánův pobyt v Cáchách přerušený první světovou válkou trval prakticky až do roku 1930.

V době války se v letech 1915 až 1918 v Rakousku podílel na vytvoření prvního stabilně se vznášejícího vrtulníku. Jeho spolupráce s rakousko-uherskými vzdušnými silami však byla delší, trvala celkem asi pět let. Po válce se opět od roku 1919 plně věnoval v Cáchách organizaci, budování a rozvoji leteckého ústavu, jehož věhlas rostl souběžně s tím, jak se von Kármán stával světově proslulým lídrem ve svém oboru. Jeho zájem se stále více přesouval k problematice létání a do Cách přicházeli studenti i kolegové téměř ze všech zemí světa.

Von Kármán byl velkým stoupencem mezinárodní spolupráce. V roce 1922 se mu podařilo v Innsbrucku zorganizovat konferenci, na níž se setkali skoro všichni vynikající evropští odborníci z oblasti hydromechaniky a aerodynamiky. Tímto setkáním započala série pravidelných mezinárodních kongresů o aplikované mechanice.

Innsbrucká konference byla velmi neformální. V té době měl již Tódor velkou oporu v sestře Pipö, která se stala organizačním duchem setkání. Tak jako on hovořila plynně několika jazyky a byla společensky a organizačně velmi zdatná. Krátce po konferenci spolu s matkou opustila Budapešť a od roku 1923 obě žily v Nizozemsku ve Vaals ve velmi těsné blízkosti Cách. Mohly tak Tódorovi vést domácnost a Pipö mu pomáhala i s administrativou. Další pravidelné kongresy na sebe nedaly dlouho čekat, přičemž se jejich dějištěm postupně staly Delft, Zürich, Stockholm, Cambridge (GB) a Cambridge (USA). Pokračovaly s přestávkou i po druhé světové válce a von Kármán se na nich organizačně podílel až do své smrti.

Von Kármán také hodně cestoval. V roce 1926 navštívil USA. Následující rok podnikl von Kármán cestu kolem světa, na které studoval vývoj letectví; přednášel v Indii, Japonsku a v Číně. 

Odchod z Evropy

Po světovém turné se v roce 1928 stal vědeckým pracovníkem Caltechu a od roku 1930 byl ředitelem Guggenheimovy aeronautické laboratoře. Nepříliš dobré hmotné podmínky spolu s narůstajícím antisemitismem v Německu vedly k tomu, že se von Kármán se sestrou a matkou rozhodli opustit Evropu. V roce 1930 se všichni přestěhovali do Pasadeny. Tódor se totiž nikdy neoženil a sestra i matka se po celý jejich život pohybovaly v jeho blízkosti a vytvářely mu rodinné zázemí. Jeho rodina se rychle začlenila do amerického prostředí a vedla rušný společenský život. Poznamenejme ještě, že von Kármán získal americké občanství v roce 1936.

Dům von Kármánových v Pasadeně byl relativně veliký. Tak jako tomu bylo v minulosti v jeho sídle v Budapešti nebo v Cáchách, byl místem mnoha schůzek s kolegy, se studenty i s případnými hosty. Mnoho z nich je později zachytilo ve vzpomínkách. Večer společenský program zpravidla předcházel náročnému programu do pozdní noci. Návštěvníkům nebylo nikdy zcela jasné, co je čeká a s kým se v první části večera setkají. Bývali to umělci, obchodníci, herci, muzikanti, spisovatelé a někdy i kouzelník. Následná práce, zpravidla již v menší skupině, bývala někdy i dosti dlouhá.

Rakety, tryskáče a sestra Pipö

Tehdy pozvolna stoupal von Kármánův zájem o raketovou techniku a reaktivní motory. „Tryskáče“ v jeho myšlenkách létaly daleko dříve, než došlo na jejich první ověřovací testy. O jejich principech přednášel již dříve např. v Japonsku, a tak není překvapivé, že v období od roku 1938 až do roku 1945 stál v čele Laboratoře reaktivního pohonu (výrazy „raketa“ či „raketový“ neměly v té době dobrý zvuk). Od roku 1939 byl také konzultantem amerických vzdušných sil. Pomalu klesala intenzita jeho vědecké práce a charakter života se značně měnil. Postupně dosáhl mnoha vysokých poct, byl čestným doktorem mnoha univerzit a nositelem vysokých vyznamenání. Jaký však byl jako člověk, jaké měl zázemí?

Vraťme se na okamžik nazpátek. Otec von Kármána zemřel pod dlouhé nemoci během války roku 1915. Jeho matka byla důstojná a moudrá žena, obdařená jemným smyslem pro humor. Oba sourozenci – Tódor i Pipö – ji velmi milovali. Zemřela během další světové války v roce 1941. Po válce se Tódor stále více věnoval „odborné politice“. Byl důležitým činitelem styku amerických vzdušných sil a odpovídajících orgánů NATO. Když vznikla poradní skupina NATO pro rozvoj aeronautiky, známá pod označením Agard, stal se jejím ředitelem. Byl obratným diplomatem a sestra, která se podobně jako on nikdy nevdala, byla jeho důstojnou partnerkou. Tvořili takřka nerozlučnou dvojici, Pipö ho provázela při všech cestách. Zemřela v roce 1951 na infarkt. Po její smrti von Kármán napsal: „Malá Pipö nebyla jen mým posledním poutem k minulosti, organizovala i každodenní detaily mého života a sdílela se mnou mé nejniternější pocity. Měla zvláštní instinkt mě nerušit, když jsem se ponořil do vědecké práce, a věděla, kdy otevřít stavidla zábavy a veselí. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak moc jsme si byli blízcí a jak jsem byl na ní závislý.“

Von Kármán měl schopnost téměř absolutní koncentrace na problém, který bylo třeba řešit. Jím vytvářená řešení bývala zpravidla dosti přímočará a často využívala dané speciální okolnosti. Byl velmi vnímavý a lidé ho měli rádi. Učil rád a chápal to jako poslání, jeho výuka byla velice osobní a nebyla omezena jen na poučky a odborný výcvik. Po sestřině smrti vytvořil roku 1954 stipendium spojené s jejím jménem. Existuje dodnes a je směřováno na poměrně malý okruh špičkových kalifornských škol. Je udělováno nejlepším studentům, nemá však ale žádné speciální zaměření a prakticky jediným posuzovaným kritériem je excelence. 

Von Kármán byl přesvědčen, že věda má lidské společnosti sloužit, neměla by však usilovat o její řízení. Jeho jméno dodnes připomínají termíny spojené s dynamikou plynů, např. Kármánova konstanta nebo Kármánova hranice. Když mu bylo 81 let, byl vyznamenán Národní medailí za vědu, kterou mu osobně v Bílém domě předal prezident John F. Kennedy. Byl oceněn „pro svou vůdčí roli ve vědě a technice související s letectvím, pro efektivní vyučování a přínos v mnoha oblastech mechaniky, za významnou reprezentaci ozbrojených sil a za zásluhy o rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti vědy a techniky.“

Theodore (Tódor) von Kármán zemřel roku 1963 na evropské misi v Cáchách a je pohřben podle svého přání v Pasadeně po boku svých blízkých. Jeho jméno nesou krátery na Měsíci a Marsu i medaile, která se uděluje od roku 1960. Společnost pro průmyslovou a aplikovanou matematiku (SIAM) uděluje speciální cenu, která je po něm nazvána.

Až pomine těžká doba epidemie covidu a poletíte např. na dovolenou, věnujte von Kármánovi krátkou vzpomínku. Kdo ví, zda by to bez jeho přispění bylo na dnešní technické úrovni možné.

Jiří Veselý