Jsem příslušnicí tzv. druhé generace, narodila jsem se po druhé světové válce, ale šoa, Terezín, Osvětim, Polsko a další místa tragédie byla v naší rodině vždy přítomná, ať už jako výčitka – „Kdyby děti v Osvětimi měly jídlo jako ty, tak by si ho vážily.“ –anebo jako vyzdvihnutí morální a etické úrovně vězňů – „Poslední solidní nemocnice byla v Terezíně.“ – a tak dále.

Proto jsem na téma velice citlivá a současná diskuse kolem čtení jmen ve mně vzbudila pocity, které jsem dokázala formulovat, a proto je zde předkládám. To celé také v kontextu setkání se s projevy neonacismu a nejprimitivnější formy antisemitismu. Nevím, jak bych se cítila, kdybych žila jako sekulární žid, v otázce památky po zavražděných příbuzných během šoa asi zmateně. V záplavě různých připomínek šoa (holokaustu), bych se asi ztratila, a tím by se vytratila i pieta. Nevím, mohu se mýlit. Protože však moje cesta je cesta tradičního židovství, mám to o dost snazší. Uctění památky na zavražděné příbuzné, které jsem neměla šanci poznat, je jasně daná. Stejně jako mnohé jiné události v životě, které jsou zakotvené v židovské tradici, má i pieta v tradičním judaismu svůj jasný řád a pravidla. To je v záplavě emocí velmi důležité. Jaká jsou tato pravidla – v případě, že známe datum úmrtí, je připomínkou jahrzeit, výročí dne úmrtí. Tehdy se pozůstalí modlí v synagoze modlitbu kadiš v přítomnosti minjanu v synagoze během všech tří modliteb, tj. večerní, ranní a odpolední. Je zvykem pohostit minjan, ale není to povinnost. Také se v tento den mohou uspořádat setkání, například s přednáškou a učením na památku zesnulého. Pro ty, jejichž datum úmrtí není známo, stanovili rabíni Den všeobecného kadiše, a to 10. dne měsíce tevetu, což je půst, kdy si připomínáme počátek obléhání Jeruzaléma v roce 588 před všeobecným letopočtem. V roce 1950 hlavní rabinát Izraele rozhodl přidat k tomuto tragickému datu vzpomínku na oběti šoa, jejichž datum úmrtí není známo. Stát Izrael v padesátých letech se tak úplně neuměl vypořádat s památkou na šoa, což vedlo k dlouhým debatám v izraelském parlamentu – Knesetu, ty vyústily v roce 1959 k přijetí zákona o ustavení Jom ha-šoa ve ha-gvura (Den šoa a hrdinství), jako datum bylo stanoveno datum výročí počátku povstání ve varšavském ghettu, což bylo 19. 4. 1943, tj. 14. nisanu, v předvečer svátku Pesach. Vzhledem k tomu, že halacha zapovídá o Pesachu smuteční shromážní a modlitby, bylo dohodnuto datum po skončení svátku Pesach 27. nisanu. V tento den se v Izraeli rozezní sirény a ve školách a v jiných místech se vzpomíná na zavražděné během šoa. Je třeba přiznat, že teprve v posledních asi dvaceti letech se mění pohled na šoa a izraelská veřejnost se k tématu staví s větším pochopením, než například v šedesátých a sedmdesátých letech. K těmto, řekněme, dvěma milníkům vzpomínání se během let v Izraeli přidalo další datum, které připomíná osvobození Osvětimi. V České republice se tradičně konala tryzna v Pinkasově synagóze dne 8. března na památku vyhlazení rodinného tábora, tuto tradici zavedl rabín Feder z. c. l., a na podzim, týden před Roš ha-šana v Terezíně tryzna Kever Avot (tedy v rámci tradiční návštěvy hrobů předků před novým rokem). Je otázka, jestli rozmělnění vzpomínek na několik dat nevede k určité devalvaci. Bylo by dobré, kdyby si židé připomínali své mrtvé podle tradice. Byla-li importována další data, je třeba je vidět v rámci jejich původu a smyslu. Jom ha-šoa je v Izraeli připomínán jako den uctění památky židovských obětí. Den památky osvobození Osvětimi, který byl ustanoven rezolucí OSN z listopadu 2005 jako mezinárodní den vzpomínání na holokaust, je dnem, kdy je skutečně místo vzpomínat na všechny oběti.

Je smutné a řekla bych, že je tragické rozmělňovat posvátnou vzpomínku na zavražděné politickými zájmy, případně zájmy osobními, protože to nutně vede k relativizaci tragédie a jejích důsledků a napomáhá antisemitismu a popíračům holokaustu. A jestliže v České republice přetrvávají rasistické případně neonacistické postoje, je nezbytné toto téma jasně formulovat a vymezit, ať se již jedná o šoa – vraždění židovského obyvatelstva pouze na základě skutečnosti, že byli židé anebo židovského původu anebo cikánů či Romů pouze na základě náležitosti k etnické skupině, tak je třeba o tom hovořit a vzpomínat. Mají-li Romové svůj den vzpomínání, je třeba jej respektovat a nechovat se paternalisticky, tím, že implantujeme do židovského vzpomínání připomínku na Romy. Romové už nejsou v situaci, kdy by se neobešli bez berličky židovských organizací. 

Hana Mayerová