Po několikaleté odmlce letošní lednová zima přinesla i do níže položených míst naší republiky husté sněhové vánice i teploty hluboko pod bodem mrazu. K radosti nás, hokejových fanatiků, tak ledovou krustou zamrzl nejeden rybník či říční rameno a již několikátý týden děti i dospělí na mnoha místech „mydlí“ amatérský hokej jen tak, pro radost.

Spolu s kličkami, góly a blafáky tak přirozeně ožívá nejen hokejová přítomnost koronavirového ledna 2021, ale leckdy také historie tohoto sportu. A s ní i až doposud dávno zapomenutý příběh Karla Hartmanna, levokřídelního forwarda, jenž nevstoupil do historie finesami či góly na ledě (ale soudě dle nemnoha dochovaných údajů z jeho hokejové kariéry je na kontě jednoznačně má), ono se o něm totiž vlastně neví vůbec. Jeho příběh ovšem právem náleží do síně slávy českého i mezinárodního hokeje.

Zapomenutá osobnost

Karel Hartmann (1885–1944) patří ke generaci zakladatelů československého hokeje v období kolem první světové války. Byl jedním z průkopníků tohoto dnes zdaleka nejpopulárnějšího českého sportu. Působil v několika pražských klubech, mimo jiné i v tom nejslavnějším, v pražské Spartě (nejednoho antisemitu odkojeného popěvkem „Jude Slavia“ toto zjištění dozajista rozpláče). Nejen, že Karel Hartmann reprezentoval Československo na několika mezinárodních turnajích, včetně zimních olympijských her, kde pomohl Československu k bronzové medaili, ale dotáhl to až na předsedu Československého svazu ledního hokeje a působil dokonce několik let jako viceprezident Mezinárodní hokejové federace (IIHF), zastřešujícího orgánu celosvětového hokeje! Jeho jméno však donedávna nebylo k dohledání ani na české Wikipedii…

Karel Hartmann přišel na svět 6. července 1885 jako nejstarší dítě v dobře situované rodině obchodníka z Trhových Dušníků Maxe Hartmanna a Emilie Hartmannové, rozené Hammerschlag. Jeho prastrýčkem z otcovy strany byl Moritz Hartmann, romantický básník a politický buřič, současník Siegfrieda Kappera. K němu se ještě vrátíme. Ještě když byl Karel malý, se celá rodina přestěhovala do Prahy. Zde se v době gymnaziálních a vysokoškolských studií (studoval právo) seznámil nejen s mnoha členy české kulturní sféry, jako byli spisovatelé, básníci, herci či architekti, ale, jak bylo tehdy pro dobrým zvykem (na rozdíl ode dneška), i s českým vrcholovým sportem. Věnoval se atletice, kopané, tenisu, ale nejvíc exceloval právě v ledním hokeji.

Počátky čs. hokeje

Lední hokej se z Kanady do Evropy dostal na přelomu 19. a 20. století přes Anglii. V té době však byla forma i pravidla značně rozkomíhané a hra se ještě od hokeje, jak jej známe dnes, výrazně lišila. Hrálo se až o jedenácti hráčích, s kulatým míčkem místo puku a holemi, podobnými násadám od deštníku. Pravidla měla blíž spíš ke kriketu či fotbalu – hrálo se na 2 poločasy po 20 minutách, ledová plocha byla menší a nesmělo se přihrávat dopředu, pouze do stran či za sebe. Až postupem času se v období mezi světovými válkami ustálily regule evropského ledního hokeje (které, mimochodem, jsou dodnes od toho severoamerického, jak jej známe například ze slavné NHL, o krapet jinačí). Společně s rozmachem sportovního prostředí se hokej objevuje na počátku 20. století i v Praze, kde si okamžitě získává značnou oblibu mezi studenty a pokrokovou mládeží.

Hokej v Praze

Již od roku 1901 se zde pravidelně pořádají hokejové mače mezi půl tuctem klubů. O prvním utkání referoval tisk 6. ledna 1901. Slavia Praha v něm porazila Bruslařský závodní klub (BZK) 11:4. Slavia, do té doby proslulá především svými fotbalisty a atlety, sehrála roku 1901 také první mezinárodní zápas s vídeňským Training-Eisklubem. Jiným tehdejším elitním klubem, obsazujícím přední příčky tehdejší ligy pod názvem Mistrovství zemí Koruny české, byl ČSS Praha, celým názvem Česká sportovní společnost Praha, ve kterém působil právě Karel Hartmann. V roce 1914 se ČSS zúčastnila prestižního mezinárodního turnaje v Les Avants, kde se tým umístil na třetím místě. V roce 1919 se klub zúčastnil prvního poválečného hokejového turnaje v zemi, kde se umístil na druhém místě. U obou úspěchů byl s největší pravděpodobností i Hartmann.

Poněvadž platil za jednoho z nejrychlejších bruslařů, nastupoval na dnes již zaniklé pozici záložníka, označován tehdy jako tzv. rover. Na rozdíl od pozic brankáře, obránce a útočníka, které existují dodnes, neměl rover jasně vymezenou pozici a pohyboval se po ledě dle libosti podle momentálního vývoje utkání: tu v útoku, jindy v obraně (stejně jako dnes ve fotbale). Jak se postupně zvyšovala úroveň hráčů, potřeba mít v týmu rovera upadala, až nakonec na konci dvacátých let zanikla úplně. Hartmann se definitivně prosazuje v útoku a poněvadž byl pravák, téměř vždy nastupuje na levém křídle. Po první světové válce, kterou strávil u vojenského c. k. soudu ve Vídni, se vrátil do ČSS a poté, co klub r. 1922 zanikl, přechází do Sparty, kde později působil i jako funkcionář a vypracoval se až na místopředsedu klubu.

V reprezentaci

V listopadu roku 1908 byl úředně uznán Český Svaz Hockeyový místodržitelstvím Českého království (jako úplně první svého druhu v Rakousko-Uhersku) a již na konci ledna příštího roku se reprezentanti Království českého zúčastnili vůbec prvního mezinárodního turnaje, který se konal ve francouzském Chamonix. Výprava sice prohrála všechna čtyři utkání, ale získala důležité poznatky o stylu a pravidlech hry. Seznámila se také s potřebným hráčským vybavením pro lední hokej. Od následující „saisony“ (1909) až do vypuknutí první světové války, kdy došlo přerušení všech sportovních aktivit, zažívá lední hokej v Čechách doslova raketový vzestup a „Hockeyová representace Království českého“ náleží k nejúspěšnějším evropským družstvům (zlato v r. 1911 v Berlíně a 1912 v Praze, stříbro 1913 v Mnichově a opět zlato 1914 v Berlíně). Tým neskončil na žádném z mistrovství Evropy, jichž se zúčastnil, hůře než druhý a jako jediný dokázal vyhrát dva tyto turnaje. To vše se dařilo, ačkoli český tým neměl, na rozdíl od soupeřů, k dispozici umělou ledovou plochu. Hráči se navíc museli složitě uvolňovat ze zaměstnání a studií.

Na reprezentační úrovni se Hartmann na pozici levého křídla zúčastnil prvního zápasu českých hokejistů s rodilými Kanaďany studujícími v Oxfordu. Hráči reprezentace pocházeli v celém tomto období vesměs z Prahy, a to ponejvíce z klubů Slavie a ČSS. Tento reprezentační tým se poprvé utkal se skutečnými kanadskými hráči 7. ledna 1911. Do Prahy tehdy přijeli Oxford Canadians, což byli kanadští studenti ze známé britské univerzity. Čeští reprezentanti prohráli přijatelným rozdílem 0:4. Hned následujícího roku se objevil v sestavě Hokejové reprezentace Čech na Mistrovství Evropy 1912 v Praze, ale pouze jako náhradník. Oficiální reprezentační starty si však začal Hartmann připisovat až po první světové válce. Na turnaji na Letních olympijských hrách 1920 v belgických Antverpách, který byl posléze uznán i jako první mistrovství světa v ledním hokeji vůbec, pomohl získat československé reprezentaci ve 13 zápasech dvěma góly bronzové medaile. Po první světové válce pak začal nastupovat za čs. reprezentaci stabilně. Na mistrovstvích Evropy reprezentoval Hartmann ČSR celkem čtyřikrát. První tři starty byly vydařené, když při nich postupně s týmem obsadil všechny tři první pozice. Zcela jistě úspěch srovnatelný se zlatým „naganovým“ obdobím českého hokeje koncem 90. let.

Advokát

Profesí byl Hartmann advokát, vedl svoji advokátní kancelář v Praze, kterou měl společně se svým starším bratrancem JUDr. Robertem Kafkou, mimochodem bratrancem Franze Kafky. Věnoval se převážně obchodnímu právu. Po předčasné smrti Roberta Kafky zdědil celou kancelář i s většinou klientů, mezi něž patřili i princ Hohenlohe, hrabě Eichelburg nebo Ema Destinnová, se kterou udržoval přátelské styky. Od Destinnové obdržel jako část odměny za své služby část její rozsáhlé knihovny, z níž se z více než 7000 knih v souborném celku zachovalo jen 259 svazků v depozitáři Knihovny Národního muzea.

Věnoval se také sportovní žurnalistice, ve jeho článcích se objevují i prvotní myšlenky na hokejovou výchovu dorostu. Další jeho velkou vášní byla poezie a divadlo. Z němčiny do češtiny přeložil básnickou sbírku na téma husitství „Kelch und Schwert“ svého prastrýce Moritze Hartmanna, a pod názvem „Kalich a meč“ ji v roce 1935 v malém nákladu i sám vydal, působil i jako amatér v operním souboru Národního divadla.

Ačkoliv byl Karel Hartmann zcela nepraktikující a ještě před válkou (a patrně zcela upřímně) konvertoval ke křesťanství, v momentě, kdy začaly transporty, mu to, jako mnoha dalším, nebylo zhola nic platné. V červenci 1942 odjíždí pod číslem 63 společně s manželkou Editou a syny Jiřím a Janem v transportu AAt směr terezínské ghetto, kde přežívá dalšího dva a čtvrt roku. 16. října 1944 nastupují před hannoverskými kasárnami spolu s Editou do transportu „na východ“, do Osvětimi, kde oba zahynuli. Na rozdíl od synů Jiřího a Jana, kterým se oběma podařilo Osvětim přežít. Po válce se vrátili do Prahy a vydali Hartmannvou zázrakem zachráněnou „Terezínskou epopej“, satiricko-tragickou sbírku básní o životě v ghettu, kde hořce vypisuje každodenní realitu ghetta: „Přísně zvlášť tě budou stíhat / kdybys s ženou svou chtěl líhat / ohlížet se po děvčeti /či dokonce plodit děti. / ‚To je vše? Nu a co dále?‘ / ptá se povinnosti dbalé srdce moje. / Tu pak kdes mi řekl někdo, že se nesmí tady vůbec nic / ba ano, je tu všechno zakázáno!“ (Více viz Židovské listy 5775-35)

Jak uvedl ve vzpomínkách na své dětství syn Jiří – George Hartman (1925 Praha – 2002 Seattle): „Můj táta měl v životě neobyčejné štěstí v neštěstí. Oba jeho obchodní partneři předčasně zemřeli, takže on zdědil celou advokátní kancelář (…) a bydleli jsme v nádherném moderním bytě dvě ulice od Stromovky, měli jsme služku a vychovatelku a o všechno se starala máma, takže (…) táta se v práci nemusel nijak dřít a mohl se skoro pořád věnovat sportu, hlavně lednímu hokeji, který tak v Čechách pomohl založit. (…) Akorát pak v Osvětimi už štěstí neměl.“

Co dodat? Vzpomeňte, ať už při hraní nebo při sledování, že taky osobnost a odkaz Karla Hartmanna stojí za fenomenálním úspěchem českého hokeje. Třeba se časem podaří objevit další zásadní fakta ze života této obdivuhodné, neprávem pozapomenuté osobnosti českého sportu.

David Kraus