Na šabat, 13. února čteme parašu Mišpatim – právní ustanovení (Exodus 21,1–24,18). Tento šabat je prvním dnem měsíce adaru a zároveň druhým dnem roš chodeš.
Šabat proto také nazýváme שקלים שבת – šabat šekelů, neboť v mišnaickém traktátu Škalim 1:1 se uvádí: באחד באדר משמיעין על השקלים… – Prvního adaru ohlašujeme ve všech městech Izraele, aby všechen lid Izraele přinesl šekely… Každý měl povinnost dát půl šekelu a počínaje novoluním nisanu se za toto stříbro kupovaly chrámové oběti, například každodenní oběť קרבן תמיד a přídavné šabatové a sváteční oběti קרבן מוסף.
Jak již název paraši napovídá, je plná micvot. Je v ní obsaženo 23 příkazů – עשה מצוות a 30 zákazů – מצוות לא תעשה.
Paraša začíná slovy: וְאֵלֶּה הַמִּשְׁפָּטִים אֲשֶׁר תָּשִׂים לִפְנֵיהֶם – A toto jsou právní ustanovení, která jim předložíš. Ve shodě s Rašiho komentářem můžeme říci, že tam, kde se uvádí וְאֵלֶּה – a tato…, jedná se vždy o doplnění předchozího textu. V našem případě oním předchozím textem je Desatero Božích přikázání v minulé paraše Jitro. Podobně jako Desatero je ze Sinaje, tak i tato právní ustanovení jsou ze Sinaje. Je-li tomu tak, proč tedy předchozí paraša končí ustanoveními o oltáři? Přece tato pasáž odděluje slova Desatera od slov מִּשְׁפָּטִים – právních ustanovení. Je to proto, aby ti to připomnělo, že máš Sanhedrin – soudní dvůr umístit nedaleko oltáře, v הגזית לשכת, v tesané síni Chrámu. Tento velký soudní dvůr, který tvořilo 71 učenců – soudců a jenž zasedal v tesané síni jeruzalémského Chrámu, měl právo vynášet hrdelní soudy nad delikventy. Avšak čtyřicet let před zbořením Chrámu Sanhedrin dobrovolně odešel z tesané síně mimo chrámové prostory a tím se vzdal práva trestat delikventy na hrdle za jejich zločiny (traktát Avoda zara 8b).
Právní ustanovení a normy mezilidských vztahů národů světa nejsou založeny na náboženském základě, ale představují společenskou nebo občanskou povinnost, neboť jejich dodržování garantuje řád a pořádek v zemi.
Avšak u nás, Židů, i právní ustanovení představují Boží příkazy – micvot, které mají určitou míru svatosti. Tak, jako kdysi oběti představovaly část chrámové bohoslužby, tak i právní ustanovení, která dodnes dodržujeme, představují část služby Bohu – עבודת ה‘ v našem každodenním životě. Proto místo, kde zasedal Sanhedrin, bylo nedaleko oltáře, v tesané síni Chrámu.
První z právních ustanovení této paraši uvádí omezení délky práce židovského otroka pro jeho pána. Podobně jako šest dní máme konat veškerou práci, ale sedmý den – šabat je dnem odopočinku, podobně jako šest let máme obdělávat půdu, ale sedmým rokem má půda odpočívat – ) שנת השמיטה23,10–11), tak i židovský otrok má pracovat pro svého pána šest let a sedmého roku vyjde z otroctví na svobodu. Jak se mohl státŽid otrokem druhého Žida? Mnohdy to bylo pro nesplacený dluh, kdy se sám dlužník prodal věřiteli do otroctví, aby mu prací splatil svůj dluh. Pokud výše dluhu byla vyšší než hodnota šesti let práce židovského otroka, nic to na věci nezměnilo. Židovský otrok se stal sedmým rokem svobodným člověkem bez dluhů.
Dnes je naše situace mnohem problematičtější než ve starověkém Izraeli. Vezme-li si dnes člověk hypotéku, pak ji musí podle dohody splácet například 15 nebo 20 let. Tak se dnes stane člověk otrokem banky na mnohem delší dobu než jeho starověký předek. A to ještě, nedej Bůh, když během této doby takový novodobý otrok nedostojí svým závazkům, banka mu jeho byt či dům může zabavit a on zůstane obrazně nebo v pravém slova smyslu na ulici.
וְאִם־אָמֹר יֹאמַר הָעֶבֶד אָהַבְתִּי אֶת־אֲדֹנִי אֶת־אִשְׁתִּי וְאֶת־בָּנָי לֹא אֵצֵא חָפְשִי
– Prohlásí-li otrok: Zamiloval jsem si svého pána, svou ženu a syny, nechci odejít na svobodu (21,5). Přivede ho jeho pán k Božím soudcům, totiž přivede ho ke dveřím nebo k veřejím, propíchne mu ucho šídlem a on zůstane provždy jeho otrokem (21,6). Proč musí takový otrok podstoupit jistě bolestivý a dnešnímu člověku nepochopitelný rituál? Má to své opodstatnění, které nám objasňuje traktát Kidušin 22b:
רבן יוחנן בן זכאי היה דורש את המקרא הזה כמין חומר: מה נשתנה אזן מכל אברים שבגוף? אמר הקדוש ברוך הוא: אזן ששמעה קולי על הר סיני בשעה שאמרתי ״כי לי בני ישראל עבדים – ולא עבדים לעבדים, והלך זה וקנה אדון לעצמו – ירצע.
Raban Jochanan ben Zakaj vykládal tento verš jako příklad – tak vezmeš šídlo a propíchneš mu jeho ucho… (Dt 15,17): jaký je rozdíl mezi uchem a ostatními orgány těla? Hospodin řekl: Ucho (ušní boltec), které v tu chvíli slyšelo můj hlas na hoře Sinaj, když jsem pronesl: Synové Izraele totiž patří mně jako služebníci (Lv 25,55) a nejsou služebníci služebníků. Takový člověk pak jde a dobrovolně si zvolí stálé otroctví?! Ucho (takového člověka) proto patří propíchnout.
ורבי שמעון בר רבי היה דורש את המקרא הזה כמין חומר: מה נשתנה דלת ומזוזה מכל כלים שבבית? אמר הקדוש ברוך הוא: ״דלת ומזוזה שהיו עדים במצרים״, בשעה שפסחתי על המשקוף ועל שתי המזוזות ואמרתי כי לי בני ישראל עבדים – ולא עבדים לעבדים, והוצאתים מעבדות לחירות, והלך זה וקנה אדון לעצמו – ירצע בפניהם.
Rabi Šimon, syn rabiho Jehudy ha-Nasiho vykládal tento verš jako příklad: Čím se liší dveře a veřeje od ostatních částí domu? Řekl Hospodin: Dveře a veřej byly svědky v Egyptě, když jsem procházel mimo nadpraží a veřeje a pronášel jsem: Synové Izraele totiž patří mně jako služebníci a nejsou služebníci služebníků. Vyvedl jsem je z otroctví na svobodu. Takový člověk pak šel a dobrovolně si zvolil stálé otroctví. (Ucho takového člověka) patří před nimi propíchnout.
V této paraše máme též velmi známou pasáž, která byla a dodnes je buď nevědomě nebo mnohdy i vědomě vykládána ve smyslu nelítostnosti zákonů naší Tóry. Jedná se o slova:
עַיִן תַּחַת עַיִן שֵׁן תַּחַת שֵׁן יָד תַּחַת יָד רֶגֶל תַּחַת רָגֶל… חַבּוּרָה תַּחַת חַבּוּרָה …
– Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu….jizvu za jizvu. (21,24–25). V odborné literatuře právnické literatuře se to nazývá lex talionis, jus talionis – právo rovnocenné odplaty, což je prastará právní zásada, podle které má být míra odplaty (pomsty) stejná jako škoda způsobená poškozenému. V doslovném ponětí – vypíchne-li někdo jinému oko, jeho oko musí být též vypíchnuto, zlomí-li někdo jinému ruku, jeho ruka mu musí být zlomena…
Na základě starobylé ústní tradice – פה שבעל תורה naši učenci objasňvali, že příklady lex talionis v Tóře obsažené, nelze chápat doslovně, ale že se jedná vždy o peněžitou náhradu za zničený nebo poraněný orgán lidského těla. Maimonides se ptá, odkud víme, že „oko za oko…“ znamená peněžitou náhradu? Neboť je psáno „jizva za jizvu“ (21,25). Jasně stojí uvedeno: וְהִכָּה־אִישׁ אֶת־רֵעֵהוּ בְּאֶבֶן אוֹ בְאֶגְרֹף… רַק שִׁבְתּוֹ יִתֵּן וְרַפֹּה יְרַפֵּא Jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí… nahradí mu jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení (21,18–19). Zde jsi se učil, že slovo תַּחַת – za, které je použito mezi slovy חַבּוּרָה תַּחַת חַבּוּרָה – jizva za jizvu znamená peněžitou náhradu (odškodnění). Tak je tomu i u ostatních lidských orgánů. Maimonides si zde vzal za základ svého výkladu Mechiltu Rabi Šimona bar Jochaje – Šemot 21,25. Také traktát Bava Kama 83b–84a vysvětluje, že za poraněný orgán lidského těla je povinnen ten, kdo zranění způsobil, dát poškozenému peněžitou náhradu.
Naši učenci uvedli ještě jeden extrémní příklad, že nelze slova oko za oko… chápat doslovně: Byli dva lidé. Jeden zdravý a druhý jednooký. Stalo se, že jednooký vypíchl zdravému oko. Tu se zdravý člověk stal náhle jednookým jako jeho bližní. Cožpak teď může onomu jednookému, který mu vypíchl oko, vypíchnout jeho jediné oko? Člověk s jedním zdravým okem ještě může žít celkem bez problémů, byť s určitými omezeními a není závislý na milosrdenství ostatních. Kdežto slepý člověk měl a dodnes má neskonale těžší život. Mnohdy takovému člověku nezbylo nic jiného než žebrat a být zcela závislý na milosrdenství bližních.
Dalším z ustanovení je, že nesmíme žádnou vdovu a sirotka ponižovat – כָּל־אַלְמָנָה וְיָתוֹם לֹא תְעַנּוּן (22,21). Je zcela zřejmé, že vdovy a sirotci byli a do určité míry i dodnes jsou dvě nejméně zaštítěné vrstvy společnosti. Vdova ztratila svého manžela – ochránce a živitele. Podobně tomu je i s dětmi, které ztratily rodiče nebo jednoho z nich. Právě, pokud hovoříme o sirotcích, většinou máme na mysli malé nedospělé děti. Otázkou však je, do jakého věku můžeme člověka považovat za sirotka a hovořit o něm jako o sirotku. Maimonides ve svém díle Mišne Tora uvádí: Do kdy se lidé považují za sirotky? Do té doby, kdy již nebudou potřebovat staršího člověka, aby se o něj mohli opřít, který by je pěstoval a pomáhal jim. Dokud takový člověk nebude moci vše zastat sám, bez pomoci starší zkušenější osoby, jako ostatní dospělí lidé. Když 2. nisanu 5680 (21. 3. 1920) zemřel lubavičský rebe Šalom Dovber Schneersohn, stal se admorem lubavičských chasidů jeho syn Josef Jicchak, kterému tehdy bylo již čtyřicet let, byl otcem tří dcer a samozřejmě byl též vynikajícím znalcem Tóry. Přesto však, když po smrti svého otce napsal své první poslání lubavičským chasidům, neopomněl na závěr přípisu uvést před svým jménem slovo „sirotek“.
rabín Daniel Mayer