Nepřejde asi den, aby se mnozí z nás neptali sami sebe, možná svých blízkých, kde to žijeme, jak přežijeme, jak to bude dál. Rozhovory o budoucnosti se nám zdají banální, ba až cizí. Naši mysl zaměstnává virus. Nevidíme, necítíme ho, on je neustále přítomný a ohrožuje nás. K úvaze mě přinutily měsíce a události, které mám denně před očima, nahánějí strach jen mně. Snažím se žít v naději v lepší buducnost pro nás všechny.
Sociální práce za časů korony
Mnozí čtenáři Maskilu vědí, že žiji už víc než 30 let ve Vídni, tady jsou kořeny mojí židovské rodiny Löwbeer. Přes 20 let pracuji ve zdravotnictví, jsem dipl. sociální sestra a v lednu jsem nastoupila do Domova sociálních služeb na oddělení demence, kde jsem se chtěla věnovat lidem po socialně-pedagogické stránce. Mám speciální vzdělání na komunikaci s lidmi trpícími demencí. Snažila jsem se, aby moji pacienti neupadali do svého světa minulosti, do izolace, aby byli schopni v rámci svých možností vnímat dění okolo sebe. V březnu přišla korona a já jsem musela opustit sociální práci a stala se ze mě ošetřovatelka, na což mám také odborné vzdělání. Nerada vzpomínám na 12 hodinové služby s minimálním počtem personálu, kdy jsme přešli na starý ošetřovatelský systém: teplo-čisto-najezení, kde není místo na komunikaci, jen to nejnutnější.
Často jsem měla pocit, že už nejsme lidé, ale roboti. Korona nás naučila pracovat do úplného vyčerpání. Na oddělení s 32 převážně ležícími pacienty s různými závažnými diagnózami jsme pracovali jeden týden den noc i 60 hodin spolu a druhý týden byl volný na zotavení. Tyto dny podle mě i kolegů jen prospali.
Jsem matkou dvou synů, Schlomimu je 15 a Arimu 11 let. Během týdne služeb jsem se jim věnovala minimálně. Chlapci byli doma a učili se online. Školy byly v Rakousku zavřené od března do května. Nesmírně si vážím pomoci svých dospělých dětí a přátel, kteří moje syny navštěvovali, brali do parku a zásobovali jídlem. Denně jsem jim vždy vařila, chlapci se stali profíky v nakupování a dokonce mi hrdě „reportovali“, ve kterém obchodě jsou akce, určitě se jim tato zkušenost v buducnosti bude hodit. Synové mě viděli celé měsíce jen unavenou a často i přes den spící. Velmi mi pomáhal můj manžel, moje syny si vyženil a má k nim dobrý vztah. Sám pracuje jako ošetřovatel a chápal moji „spící fázi“, on na tom nebyl mnohdy lépe.
Změna práce kvůli vyčerpání
Fyzický a psychický nápor jsem už v létě nevydržela a dala jsem výpověď. Momentálně pracuji v jednom maličkém domově pro tělesně a duševně postihnuté mladé lidi. Máme 8 obyvatel a nemusím tam nikoho zdvihat. Velmi ráda pracuji s postiženými lidmi, hlavně s těmi, kteří nemluví, je to pro mě motivace k učení jak s nimi komunikovat, třeba posunkovou řečí. Na rozdíl od dementních pacientů, pro které život znamená boj se zapomínáním, úpadek tělesný a duševní a cestu do izolace, moji svěřenci žijí od malička ve svém světě, já je jen určitý čas provázím a pomáhám. Když mě nepotřebují, stáhnu se a počkám, až budu zase potřeba.
V polovině listopadu vypukla v našem zařízení korona, všichni obyvatelé jsou pozitivní, velká část kolegů je v karanténě, já zatím ne. Zastupujeme ty, co doma leží s menšími, nebo většími zdravotními problémy. Nejsem hrdinka, každý den si uvědomuji, že i já můžu onemocnět, věřím však, že se situace brzy znormalizuje. S kolegy se povzbuzujeme, že když to dostaneme, tak to snad překonáme bez návštěvy JIP, potom budeme imunní. Otázkou je, na jak dlouho…
Náboženský život online
Korona mě naučila moje náboženské potřeby realizovat moderně, přes Zoom. Jsem členkou liberální židovské náboženské obce Or Chadasch ve Vídni a bohoslužby z telefonu jsou velmi praktické. Je možné je sledovat kdekoliv, doma či v práci. Nedávno jsem byla v pátek večer na pohotovosti s mým svěřencem, který nešťastně upadl a poranil si hlavu. Navzdory tomu ležel a pospával, já jsem při tom sledovala bohoslužbu a jen tiše jsem zpívala, abych nerušila plnou čekárnu. Chyběli mi jen moje oříšky. Manžel mi pravidelně kupuje pražené mandle, které po čas bohoslužby chroupu a říkáme jim šábesáky.
Někteří pacienti si všimli, že tiše zpívám a ptali se, co sleduji, s pochopením se po odpovědi stáhli. Je možné, že to byla jejich první zkušenost s židovskou kulturou.
2. 11. tragický večer pro Vídeň a celé Rakousko
Hluboce do našeho života zasáhl teroristický útok v centru Vídně, večer 2. 11. 2020. V ten den jsem měla volno a trávila jsem ho se syny a manželem. Na místě útoku se často pohybujeme. Blízko hlavní synagogy je židovské knihkupectví s malou kavárničkou, která patří mojí známé paní Singerové. Ráda se tam zastavím, setkávám se s přáteli a účastním se různých kulturních akcí, je to takový můj druhý obývák. Skoro naproti je židovská restaurace Mashu-Mashu, kde se po návštěvě knihkupectví zastavím a pochutnávám si na dobrotách židovské kuchyně. To je moje Vídeň, město kde žiji a pracuji, tady jsou moje kořeny, tady se narodily moje děti a vnoučata. Tuto nejen mojí idylu se snažil překazit islámský terorista, Rakušan s kořeny na Balkáně, dvacetiletý muž bez vzdělání a práce, bez perspektivy. Brutálně zavraždil 4 lidi, zranil 23 nevinných návštěvníků města. Na otázku proč by uměl odpovědět jen on. Byl zneškodněn 9 minut po prvním výstřelu speciální zásahovou jednotkou. Staré město, moje uličky, zákoutí, moje židovská čtvrť, kde jsem se dosud cítila bezpečně, budou nyní spojeny se slzami a smutkem, který cítím nejen já, ale také tisíce návštěvníků, kteří denně přinášejí květy, svíčky a společně truchlí. Rány jsou příliš hluboké a bude to trvat dlouho než se zacelí, možná nikdy.
V ten večer jsem původně chtěla jít se synem do své oblíbené židovské restaurace, byl to poslední večer před lockdownem, který je v Rakousku asi až do poloviny prosince. Ari, můj syn byl však unavený a chtěl jít domů, tím nám asi zachránil život. V sousedství restaurace Mashu-Mashu byl zastřelený majitel čínské restaurace, kterého jsme znali. Nepředstavitelné, že ho už nikdy neuvidíme, Ari si už nikdy u něho nekoupí milované rolky se zeleninou. Starší Schlomo byl na jiném konci Vídně a v čase útoku cestoval metrem domů. Nesmírně jsem si vydechla, když živý otevřel dveře bytu, plakala jsem štěstím. Přes sociální sítě se rychle rozšířila zpráva, že teroristický útok je na více místech Vídně a lidé byli vyzváni policií, aby neopouštěli domovy. Rabín naší obce se nám okamžitě ozval na Facebooku a my, členové jsme se u něj postupně hlásili. Zní to až nereálně: hlásím se, že žiju!
Společnost v Rakousku má náhle větší problém než narůstající počet pozitivních s koronou. Forma společného smutku spojila rakouskou veřejnost. Truchlíme spolu a přejeme si, aby se podobná věc už nikdy neopakovala. Rakouská policie se učí z chyb a osoby podezřelé z terorismu budou přísněji trestané a kontrolované. Ukázalo se, že rakouská společnost, jejíž součástí je na 700 tisíc muslimů má svoje nedostatky a problémy. Je potřeba najít cesty, aby mladí migranti nebo Rakušané se zahraničními kořeny našli místo ve společnosti, byli její součástí a našli v ní jistotu ekonomickou a vlastní budoucnost, cítili se tu v Rakousku doma. Moji synové chodí do státní školy a mají mnoho muslimských kamarádů, kteří nás i doma navštěvují. Naše dveře jsou otevřené pro každého, kdo přijde s dobrým úmyslem. Ne každý muslim je terorista, mnozí po tomto barbarském činu trpí za brutalitu fanatických vrahů. Město Vídeň dalo všem dětem 3. 11. možnost zůstat doma kvůli terorismu. Kde to žijeme? V jakých časech žijeme?
Myslím si, že jen poznáváním, důvěrou a přátelstvím se dá zabránit radikalismu, včetně terorismu.
Jana Graff-Löwbeer
