S Terezií Dubinovou jsme si povídali o její nové knize s názvem Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci.
Co stálo bezprostředně za nápadem napsat tuto knihu rozhovorů?
Na mých pravidelných cestách do Izraele mě v této zemi vždy zaujmou především dvě věci – příroda a setkávání s lidmi, která mě velmi obohacují. Zároveň mám dojem, že z českých médií a tisku se běžní občané dozvídají především o vyhrocené politické situaci, případně konfliktech s ultraortodoxní komunitou a o izraelsko-palestinském konfliktu. V poslední době pak je ještě slyšet o technologických novinkách a startupech. To je sice zajímavé, ale připadá mi, že je to ochuzeno o příběhy konkrétních lidí.
Chtěla jsem tedy vybrat zajímavé životní příběhy Izraelců, kteří nám mohou být inspirací svým optimismem, aktivismem a všeobecnou odhodlaností řešit nejrůznější problémy, a to přesto, že žijí, řekněme, v náročnějších podmínkách než my (při nejmenším v neklidnějším regionu).
Podle čeho jste vybírala tyto osobnosti? Připadá mi totiž, že v knize je široký záběr témat (aktivisté, terapeuti, inspirativní ženy, neziskové organizace apod.). Některé osobnosti jsou z ultraortodoxní komunity, ale je tu i příběh Drúza. Co je všechny spojuje?
Ty osobnosti spojuje něco, co já nazývám novou spiritualitou. A v tom se může objevovat vše – obecný aktivismus, umění, terapie i spiritualita a náboženství. Ty lidi spojuje to, že v reakci na problémy, neštěstí a krize tohoto světa, z nichž bychom se dnes všichni mohli hroutit a cítit beznaděj, se nesnaží jen hledat viníka a nestěžují si. Naopak. Tím, co tito lidé dělají ve svém životě, se snaží zlepšit svět okolo sebe a přispět svému okolí.
Pracuji zde s židovským termínem tikun olam – tedy nápravy světa – a to mně vlastně nakonec přivedlo i k názvu knihy.
Osobně bych těch rozhovorů udělala víc, ale celé to vlastně přerušila pandemie. Mám tedy 40 rozhovorů. Některé z těch lidí jsem už znala, o některých jsem četla a pak jsem je jednoduše kontaktovala a postupně jsem se při tom seznamovala s dalšími. Pokud to půjde, ráda bych se vrátila do Izraele a zase v práci pokračovala a přinesla další rozhovory.
Byl problém s někým navázat kontakt? Například s ženami z ortodoxního prostředí?
S tím, že by mi někdo napsal, že nemá zájem, jsem se nesetkala. Stalo se samozřejmě, že někdo třeba vůbec neodpověděl, a to si pak vykládám, že neměl zájem a respektuju to.
Vedle různých občanských a politických aktivistů jsou v knize také rozhovory s mnoha umělci a hudebníky (například i rozhovor s českému publiku známou Victorií Hannou). Myslíte, že kultura, potažmo umění, má potenciál „napravovat svět“?
Upřímně si myslím, že terapie a spiritualita jsou nad aktivismem a uměním, a mohou aktivismus a umění využívat. Například Victoria Hanna je obrovsky inspirativní už jen tím, že jako žena veřejně svobodně zpívá kabalistické texty, které by v minulém století nesměla jako praktikující ortodoxní židovka ani číst, a ukazuje, že slovo a jazyk jsou konkrétní, nikoli abstraktní. Myslím, že umělci a hudebníci dělají pro Izrael velký kus práce, a proto jsem je tam chtěla mít zastoupené. Zajímavý je také příběh školy Maqamat (Akademie východní hudby), kde vyučují a působí hudebníci židovští, stejně jako arabští a bez ohledu na politickou situaci zde funguje spolupráce v umělecké rovině.
Mě osobně zase zaujal sbor Rana, jehož příběh je také ve vaší knize. Jak tento sbor, v němž zpívají muslimské, židovské i křesťanské ženy, vybírá svůj repertoár? Hodně toho, co jsem slyšela má spíš „arabský“ zvuk, na druhé straně zpracovali také tradiční pesachovou píseň Chad Gadja.
Všechno vybírá sbormistryně Mika Danny a ta říká, že prostě hledá původní hudbu a zvuk toho regionu. A to je to, co nám zní „arabsky“, jakkoliv na založení dnešního Izraele měli určující podíl aškenázští židé z Evropy a jejich kultura. Arabská hudba obecně je v Izraeli myslím dnes velmi populární.
Zvláštním tématem vaší knihy je také terapie. Myslím, že je to obor, který je v Izraeli mnohem více rozvinutý a profesionalizovaný než u nás. Právě také obory jako arteterapie a muzikoterapie jsou na docela jiné úrovni.
S tím souhlasím. V Česku je málo prosazená jakákoliv řekněme „alternativní terapie“ a je oddělována od profesionální psychoterapie, která je státem a akademickým světem uznávaná. U nás si také obecně teprve začínáme všímat toho, že lidé a společnost skutečně tyto duševní služby potřebují – a myslím, že v uvědomění si důležitosti této potřeby bude hrát velkou roli probíhající epidemie.
V Česku například bývá problém s nezpracovaným traumatem období komunismu. V knize se právě často terapeutů na tato témata ptám. Terapeutka Miriam Berger mi na to trefně odpovídá, že udělat tlustou čáru za minulostí je dobré, abychom mohli „začít znovu“, ale je potřeba o problémech a traumatech mluvit.
Dovedete vybrat příběh, který vás osobně obzvlášť oslovil nebo se vás nějakým způsobem dotknul?
Hodně jsem byla pohnutá rozhovorem s kaligrafem Izzy Pludwinskim. Přišla jsem za ním do jeho ateliéru v jednom sklepě v Jeruzalémě plném kaligrafických děl a on se rozpovídal o tom, jak si léčí skrze tvorbu trauma holokaustu, ale i například své pochybnosti ohledně spravedlnosti Boha a světa… Myslím, že to jsou otázky, které si každý věřící člověk dříve či později nutně musí klást.
A pak musím ještě zmínit tři ženy a tři příběhy, které byly pro mě inspirativní: terapeutka Smadar Cooper Keisari, zpěvačka Šaron Ben Cadok Faran a bylinkářka Rivka Assoulin – ortodoxní matka sedmi dětí, jíž v mládí doktoři řekli, že nebude moci mít děti, a která dnes pomáhá židovským ženám s léčbou neplodnosti.
Bavíme se o aktivismu izraelských občanů. Je podle vás izraelská společnost jako celek více aktivistická než česká a je tento aktivismus něčím specifický?
Určitě ano. Izraelská společnost jako celek je oproti české výrazně aktivistická. V Česku vzniká řada dobrých iniciativ, ale jsou to ojedinělé aktivity.
Myslím, že židé se prostě během 2000 let ve vyhnanství naučili, že je potřeba jednat, protože zítra může být pozdě. Zároveň se nenechají odradit. Vzpomínám při tom na příběh rekonstrukce synagogy v Hartmanicích, kterou prý prosadil asi někdy před 25 lety poslední syn tamního rabína Adlera žijící v Izraeli. Byl s tím problém pochopitelně už proto, že synagoga stála ve vojenském prostoru. Ten syn však neznal odpověď ne a nakonec za podpory českých přátel dosáhl svého. A takových případů je více. To je něco, co bychom se my Češi trochu víc naučit. Samozřejmě nebudeme jako Izraelci (smích), ale kdybychom se aspoň trochu „nakazili“, bylo by to fajn.
Ptala se Ráchel Polohová