Zanedlouho uplyne jeden rok od okamžiku, kdy jsme se začali potýkat s onemocněním COVID-19, které zanedlouho po svém objevení vyvolalo celosvětovou pandemii s následky, které bychom si předtím dokázali jen velmi těžko představit. Následkem onemocnění zemřely statisíce lidí, mnozí ztratili své milované příbuzné. Mnozí přišli o práci a obávají se o svou obživu. Celý svět se ocitl v nejistotě. Mnoho z nás soupeří se strachem. Co nás židovská tradice může naučit o zvládání obtížných situací jako je tato?
V rámci ročního cyklu čtení Tóry se nyní zabýváme příběhem Jákobova syna Josefa, který nás bude provázet až do konce studia knihy Berešit. Příběh vypráví o tom, jak na Josefa žárlí jeho bratři a touží se mu pomstít. Za dramatických okolností, o kterých se dočítáme v paraše Vajišlach, ho na Judův popud prodávají do otroctví. Josef se tak dostane do Egypta a i když je tam uvězněn, po nějaké době se díky své schopnosti vykládat sny dostane k faraonovu dvoru a brzy poté se stane druhým nejmocnějším mužem v Egyptě, o čemž vypráví paraša Mikec. Juda a jeho bratři, a také jejich otec Jákob, naopak čelí velmi vážné situaci. Jsou ohroženi hladomorem a Tóra nám říká o tom, jak v Egyptě žadoní o jídlo. Nikdo z bratrů neví, že egyptský správce, se kterým mluví, je ve skutečnosti jejich bratr Josef. Ačkoliv se zdá, že by Josef oprávněně mohl toužit po pomstě, v paraše Vajigaš se jim konečně nechává poznat. A nejen to. Dokonce je v Berešit 45:5 uklidňuje, aby si nedělali výčitky svědomí:
וְעַתָּה אַל־תֵּעָצְבוּ וְאַל־יִחַר בְּעֵינֵיכֶם כִּי־מְכַרְתֶּם אֹתִי הֵנָּה כִּי לְמִֽחְיָה שְׁלָחַנִי אֱלֹהִים לִפְנֵיכֶם.
A teď si však už nic nevyčítejte a nehněvejte se na sebe, že jste mne sem prodali, to Bůh mne vyslal před vámi kvůli přežití!
Může se zdát, že Jákobovo prohlášení bylo snahou o uklidnění bratrů ve velmi složité situaci, ale já věřím, že jde o mnohem více. Jednou z posledních knih nedávno zesnulého britského rabína a filozofa Jonathana Sackse, z“l, (1948–2020) je kniha Judaism’s Life Changing Ideas, ve které u každého z týdenních oddílů Tóry analyzuje, které myšlenky zásadním způsobem formovaly židovskou identitu. V souvislosti s příběhem o Josefovi Sacks uvádí: „Pokud se podíváme okem víry, dnešní prokletí může být počátkem zítřejšího požehnání.“ Podíváme-li se pod prizmatem této myšlenky na výše uvedený verš, dojde nám, že nemusí jít jen o povrchní snahu dostat se co nejdříve z nepříjemné situace, ale o Josefovo upřímné životní přesvědčení, které mu umožnilo přežít v těch nejtěžších chvílích, přesvědčení, že všechno zlé může být pro něco dobré.
V moderní hebrejštině existuje poměrně často používaná fráze גם זו לטובה, což v překladu znamená „také tohle je k dobrému“. Toto úsloví pochází z Talmudu a vztahuje se k příběhu muže jménem Nachum, kterého text charakterizuje jako איש גם זו. Příběh nám vypráví o tom, jak Židé chtěli jednoho dne poslat dar římskému císaři a rozhodli se, že právě Nachum je nejlepším kandidátem pro jeho doručení. Proč vybrali právě jeho? Text jejich rozhodnutí vysvětluje tak, že Nachum byl מלומד בניסין, což můžeme přeložit „zkušený v zázracích“. Předali mu truhlici s cennými šperky a on se vydal na cestu. Když nastal večer, rozhodl se, že přenocuje v jednom hotelu. Jenže jak to v některých levných hotelích bývá, v noci mu jeho majitelé ukradli šperky a místo nich truhlici naplnili pískem. Nachum se druhého dne dostal k císaři a předal mu truhlici. Když ji císař otevřel a uviděl písek, nesmírně se rozzuřil a chtěl pozabíjet všechny Židy. Nachum na to jen řekl גם זו לטובה. Člověk by si řekl, že Nachum musel být blázen, ale před tím, než budeme soudit, počkejme na konec příběhu. Podle něj se najednou objevil prorok Eliáš, který králi řekl, že možná se jedná o písek, který se může proměnit v meče, což odůvodňoval veršem z proroka Izajáše 41:2:
מִי הֵעִיר מִמִּזְרָח צֶדֶק יִקְרָאֵהוּ לְרַגְלוֹ יִתֵּן לְפָנָיו גּוֹיִם וּמְלָכִים יַרְדְּ יִתֵּן כֶּעָפָר חַרְבּוֹ כְּקַשׁ נִדָּף קַשְׁתּוֹ.
Kdo na východě vzbudil vítěze a povolal ho ke službě? Kdo podmanil mu národy a dal mu vládnout nad králi? V prach je svým mečem obrací, svým lukem je jak stébla rozhání.
Císař se přesvědčil o tom, že to byla pravda a nechal Nachumovu truhlici naplnit šperky a perlami a s velkými poctami ho poslal zpět domů. Mohlo by se zdát, že příběh o Nachumovi zastává až naivní víru v to, že když člověk věří, že věci dopadnou dobře, skutečně se tak stane. Z mnoha dávných či soudobých situací však víme, že i spravedlivý, odvážný a bohabojný člověk může být poražen tíhou okolností. Nevěřím však v to, že příběh se nás snaží přesvědčit o tom, že právě tato naivita je klíčem. Prostřednictvím hlasu proroka Eliáše se nás snaží upozornit na to, že když se k věcem pokusíme i uprostřed komplikované situace přistupovat s nadějí, věci se mohou změnit od nejhoršímu k nejlepšímu. Pokud by Nachum rezignoval, pravděpodobně by rychle přišel o život. To, že byl ochoten vnímat situaci z pozitivního hlediska, mu umožnilo slyšet Eliášův hlas, osvěžující inspiraci, která není zatížená prožívaným zoufalstvím.
Pokud se po této odbočce k Talmudu vrátíme k Josefovu příběhu, dojde nám, že také Josef měl v daném momentu na výběr. V okamžiku, když se nechal poznat svým bratrům, mohl dát konečně průchod nahromaděným negativním emocím a pomstít se svým bratrům za zlo, které mu v minulosti způsobili. Pokud by tak učinil, tak by velmi pravděpodobně dějiny Izraele skončily chvíli poté, co začaly. Druhou možností Josefa bylo dívat se na prožité křivdy a utrpení jiným pohledem, přijmout to, že k nim došlo, ale vyzvednout jejich pozitivní aspekty. Ve své knize Když se zlé věci stávají dobrým lidem se rabín Harold S. Kushner ve svém tázání dopracovává právě k tomuto pohledu: „Jste schopni odpustit světu a přijímat ho s láskou, i když vás zklamal, že není dokonalý, i když je v něm tolik nespravedlnosti a krutosti, nemocí a zločinů, zemětřesení a nehod? Můžete mu odpustit jeho nedokonalost a milovat ho, protože je zároveň nesmírně krásný a dobrý a protože je to jediný svět, který máme?“ Navzdory veškerému utrpení, které mu bratři způsobili, zvolí Josef druhou možnost a svými slovy se nejen zachrání před sebedestrukcí nenávistí, ale k pozitivnímu myšlení inspiruje i své bratry. Negativní מכרתם (prodali jste mě) se najednou stává irelevantním a mění se v pozitivní שלחני אלהים (Bůh mě poslal).
Výše popsaná schopnost věřit v dobré a aktivně ho hledat je cestou z pasti toho, co psychologie nazývá jako kognitivní zkreslení, které je většinou podstatou předsudku a stereotypního myšlení, a také může stát za dojmem bezvýchodnosti určité situace. Pozitivní myšlení je však duchovní silou, která inspiruje naši mysl, posiluje naši odolnost a transformuje nás. Tato schopnost stala dědictvím nevyčíslitelné hodnoty, které židovský lid provází v nejtěžších momentech. Toto dědictví provázelo ty, kteří byli vyhnáni ze svého domova a byli nuceni začít znovu někde jinde, na jiném místě a v jiné zemi. Posilovalo ty, kteří po prožitém utrpení v nacistických koncentračních táborech našli opět sílu žít. Bylo s těmi, kteří navzdory obrovské přesile zvládli ubránit existenci Státu Izrael. Je s námi všemi, kteří jsme v současnosti postiženi nejistotou v našich životech.
Do příštích dní přeji všem čtenářům hodně naděje a optimismu.
Rabín David Maxa