Už vám to začíná myslet…

V. I. Zhiglov "Evreyskie anekdoty"

Vtipy jsme vybrali z polského překladu knihy amerického rabína ruského původu Josepha Telushkina Humor żydowski. Autor, který žije v New Yorku a je znalcem židovského humoru.

Za carského Ruska jel starý Abram ve vlaku Transsibiřské magistrály směrem k Bajkalu. Do kupé přistoupil důstojník carské armády, sedl si naproti němu a tiše ho pozoroval. Prohlíží si svého spolucestujícího – a najednou vstane, chytí ho za klopy kabátu a povídá: „Řekni mi, čím to je, že vy Židi jste o tolik chytřejší než jiní lidé!“

Stařík se otřepe, chvíli mlčí a pak odpoví: „Protože jíme sledě.“

Důstojník přemýšlí, a vtom Abram rozbalí ubrousek se svačinou, sledě rozkrájené na kousky, a začíná jíst. Oficír carské armády to nevydrží a zeptá se: „Kolik máš těch ryb?“

„Tucet.“

„A kolik za ně chceš?“ podívá se Abramovi zblízka do tváře.

„Dvacet rublů za jednu porci.“

Muž v uniformě se chvíli ošívá, ale pak vytáhne dvě desetirublovky a nabídne je starému Židovi. Ten mu podá kousek ryby a důstojník ji začne pomalu, rozvážně pojídat. Náhle znehybní: „To je směšné, v Moskvě bych si všechny ty ryby mohl koupit všeho všudy za pár kopějek.“

Abram se přátelsky usměje: „No vidíte, pane, už to začíná působit!“


Joseph Telushkin

Groucho Marx, americký herec a komik, měl ženu Árijku. Když jejich syna nechtěli přijmout do sportovního klubu uzavřeného pro Židy, Groucho na jeho adresu poslal telegram: „Protože můj syn je Židem pouze z poloviny, bude to v pořádku, když vleze do vašeho bazénu pouze po pás?“


Albert Einstein přemýšlel: „Jestli se má teorie relativity ukáže jako pravdivá, budou mě v Německu považovat za Němce – a Francie mě prohlásí za světoobčana. Ale jestliže se má teorie nepotvrdí, Francouzi napíšou, že jsem Němec, a Němci řeknou, že jsem Žid.“


Izák přišel za rabínem, aby ho požádal o radu. „Rebe – uvažuju, že podám žádost o rozvod, protože moje žena se mnou už půl roku nemluví.“

„Rozmysleli si to dobře, Izáku?“ pohladí si rabi vousy. „Takovou už nikdy neseženou…“


Počátkem sedmdesátých let 20. století oznámil sovětský představitel Brežněv v Politbyru, že se s vládní delegací chystá na návštěvu Polska, a aby jejich cesta nabyla na významu, chce polskému národu přivézt nějaký výjimečný dar. Poradci se usnesli, že nejlepší bude doručit jako dar všem Polákům velký obraz s názvem Lenin v Polsku. Co jiného by bylo lepším vyjádřením rusko-polské solidarity než portrét Lenina, boha ruského komunismu?

Bohužel se však ukázalo, že Lenin v Polsku nikdy nepobýval. Ti nejvýznamnější malíři ze Svazu umělců, jejichž výtvarné postupy omezovala závazná tvůrčí metoda socialistického realismu, však najednou nevěděli, co s tím. Jak namalovat Lenina v Polsku, když tam nikdy nebyl?

Čas utíkal a ruská malířská věrchuška propadala panice. Nakonec vyslali zástupce KGB, kteří navštívili známého disidenta, výtvarníka Rabinoviče: „Víme, že z tvé strany zaznělo mnoho kritických slov na náš svaz i na celý stát,“ povídají mu ruští tajní policisté, „všechno máme zaznamenané, ale když namaluješ obraz na dané téma, výměnou za tuto službu vlasti na všechno zapomeneme a záznamy smažeme. Navíc dostaneš větší byt a zakázky na další obrazy se ti jen pohrnou.“

Rabinovič nakonec souhlasil, že tedy namaluje obraz na téma Lenin v Polsku. O tři týdny později, den před odjezdem Brežněva na státní návštěvu Polska, byl obraz hotový a členové Politbyra si ho přišli prohlédnout. V konferenčním sále v Kremlu stálo velké, prozatím zahalené plátno. Po krátkém proslovu pokynuli Rabinovičovi, aby své dílo odhalil – a celé ruské vedení v tu chvíli vydechlo překvapením! Na obraze byl namalován pokoj s velkou postelí, ve které leželi tmavovlasý muž a žena v přátelské rozmluvě.

„Kdo je ten muž?“ ptají se přísně Rabinoviče.

„To je prosím Lev Trockij.“

„A ta žena vedle něj?“ zakřičel jiný člen Politbyra.

„To je přece Naděžda Krupská, Leninova životní družka.“

„A kde je Lenin?“ ptá se samotný Brežněv a nasupeně se otočí na malíře.

„Lenin je přece v Polsku,“ odpoví mu s kamennou tváří Rabinovič.


Na vystěhovaleckém úřadu v Moskvě čeká ukrajinský Žid Šlomo Rosenfeld se žádostí o výjezd do Izraele. Když na něj přijde řada, ptá se ho úředník: „Proč se chcete vystěhovat ze Sovětského svazu, nejlepší země na světě?“

„Ze dvou důvodů,“ říká Šlomo. „Když se můj soused opije, což je docela často, bouchá na dveře mého bytu a křičí: Počkej, až skončí tenhle komunistickej režim, to pak se všema Židama zatočíme…!“

„Ale to se nemusíte bát,“ usměje se úředník. „Komunistický režim v Rusku nikdy neskončí!“

„No,“ říká Šlomo, „a to je právě ten druhý důvod…“


Pan Apelbaum se vrací o den dřív z obchodní cesty a musí dlouho klepat na zamčené dveře svého bytu, než mu otevře manželka v županu a s rozcuchanými vlasy.

Chce si nejdřív umýt ruce, ale přes ujišťování ženy, že mu přichystala v kuchyni čistý ručník a lavor s teplou vodou, zamíří do koupelny. Otevře dveře – a narazí na cizího chlapa, který se nahý ráchá ve vaně.

„Co tu děláte,“ řekne přísně.

Nezvaný host vyleze z vany, zahalí se do osušky a potichu říká: „Řeknu vám čistou pravdu. Mám jaksi… ehm… románek s jistou dámou z druhého patra. Její muž nás zastihl in flagranti, a tak jsem musel vyskočit oknem a spustit se dolů, až jsem se zastavil na parapetu vašeho okna, které vede právě do koupelny.

Pana Apelbauma ta příhoda rozesmála a s porozuměním naslouchal, jak nečekaný host nasadil parohy tomu pitomci z druhého patra. Nechal muže, aby se osušil a oblékl, a pak ho téměř přátelsky doprovodil ke dveřím.

Šli spát, ale uprostřed noci se muž náhle probudí, rozsvítí lampičku a vrazí vedle spící manželce pořádnou facku.

„Co se děje, proč mě biješ?“ chytá se žena za tvář.

„Protože jsem si právě teď uvědomil, že nad námi žádné druhé patro není!“

Překlad Lubor Falteisek