Druhý díl
Z jeho pobytu ve Frankfurtu se dochoval zajímavý doklad: smlouva mezi ním a zdejší obcí o poskytování lékařské péče zdejším Židům: „Jestli v obci bude těžce nemocný, který potřebuje jeho návštěvu, nesmí svou návštěvu oddalovat, ale musí jí uskutečnit, ať již za tmy či za světla, ať je nemocný bohatý, středně movitý nebo chudý. Nesmí nic vzít od chudého, kdyby mu něco nabízel za starostlivost a ztrátu času. Pouze nebesa jej odmění. Co se týče středně majetných, může vzít, co mu nabídnou – jeden více a druhý méně. Avšak nic nesmí od nich vyžadovat, ani nejmenší částku. V žádném případě nesmí zanedbat jejich léčbu v důsledku nedostatku peněz. Ale od bohatého nechť žádá odměnu za své služby, ovšem ne více, než je vhodné…“ (Sadek, Vladimír: Josef Šelomo Delmedigo z Kréty, str. 58, Židovská ročenka 1991) Smlouva dále obsahuje klauzuli, že se bez předchozího souhlasu vedení obce nesmí z města ani vzdálit.
Těžko říct, jak tento cestovatel a neposedný dobrodruh, který předtím procestoval půl světa, vydržel „nehnutě“ tak dlouhou dobu na jediném místě. Každopádně se po plných deseti letech ve svobodném říšském městě na Mohanu vydává opět na cestu. A opět na východ. Roku 1645 se definitivně usazuje v Praze, kde získává místo opět jako lékař. Nic víc z jeho pražského pobytu se nedochovalo či alespoň do současnosti není známo. Kromě jedné zajímavosti.
K Jašarovým medicinským pokračovatelům, a patrně i žákům v Praze, patřil i o generaci mladší Jisachar Dov Beer Teller (zemř. 1687), jiný slavný lékař pražského ghetta. Jeho náhrobek, který se nachází poblíž západní stěny Klausové synagogy, zdobí reliéf medvěda (narážka na jméno Dov) držící v tlapkách lékařskou lancetu (dobový nástroj k pouštění žilou, zároveň znak profese ranhojičů). Náhrobek identifikoval až dvě století po Delmedigově smrti Moše Jisrael Landau, známý pražský vydavatel a maskil, vnuk Jechezkela Landaua. Je však snad více než příznačné, a zároveň smutné, že Jašar cestoval i po své smrti, neboť náhrobek se dnes nenachází na svém původním místě. Původně stál kdesi v místech dnešního rozhraní ulic Břehové a 17. listopadu, kam až původně Starý židovský hřbitov sahal. Během asanace pražského ghetta na počátku 20. století byla tato část hřbitova úředním příkazem znovu pohřbena do nové vrstvy a náhrobky sem přeneseny.
Nelze tedy říci, kde Jašarovy ostatky nakonec definitivně spočinuly. I to je víc než symbolické. Jašar byl nejen takřka pořád v pohybu fyzickém, nýbrž i jeho přístup k poznání a vědění se zcela vymyká, je nadčasový – minimálně na svoji dobu. Starý židovský bonmot praví: „Proč Židé vždy odpovídají otázkou?“ Věrný tomuto principu, nechávám na laskavém čtenáři, aby se sám pídil po otázkách, jež tímto příspěvkem mohly vyvstat… Vzpomeňme tedy k járcajtu Jašara z Kandie, na památku a dílo této jedinečné osobnosti spjaté (nejen) s Prahou.
!תהא נשמתו צרורה בצרור החיים
David Kraus