Zabýváme-li se židovskými dějinami 20. století, je takřka nemožné minout jména jako Leo Baeck nebo Selma Stern. Jejich vědecké působení a jeho důsledky jsou zjevně patrné dodnes. Dlouholetý kolega a přítel těchto dvou osobností byl Jacob Jacobson. Ačkoliv téměř upadl v zapomnění, byl to největší židovský genealog minulého století.
Studentem a vojákem
Jacob Moses Jacobson se narodil 27. listopadu 1888 do tradiční rabínské rodiny. Vyrostl ve svém rodném městě Schrimm v Poznaňsku a v Hamburku. Tam také navštěvoval hamburskou Školu Talmudu a Tóry (Talmud Tora Schule) a maturitu složil ve Hnězdně v Poznaňsku.
Od zimního semestru 1907–1908 studoval mj. na univerzitách v Mnichově a Berlíně historii a filozofii. Dříve než dokončil svoji disertační práci, vypukla první světová válka. Jakožto student a člen Sdružení židovských spolků KJV (Kartell jüdischer Verbindungen) se roku 1915 přihlásil k dobrovolnému odvodu. Na frontě byl dvakrát těžce raněn. Roku 1917 utrpěl těžké poranění hlavy, které mu návrat na frontu znemožnilo. Roku 1919 mu byl za jeho nasazení udělen Železný kříž II. třídy a Medaile za zranění.
Po své rekonvalescenci dokončil na univerzitě v Marburgu svoji disertační práci s názvem Postavení Židů v polských provinciích dobytých Prusy v letech 1793 a 1795 a 10. prosince téhož roku získal titul Dr. Phil.
Jacobsonova práce v archivu
V roce 1919 se Jacobson přestěhoval do Berlína, kde od roku 1920 převzal vedení Centrálního archivu německých Židů (Gesamtarchiv der deutschen Juden). Toto místo se stalo zásadním pro Jacobsonovu další kariéru. Tento archiv byl založen roku 1905 za pomoci velkolóže řádu B’nai B’rith a jeho prvním ředitelem byl Eugen Täubler. Archiv se po první světové válce kvůli hyperinflaci dostal do velkých finančních potíží. Dále mohl fungovat jen díky podpoře pruského Zemského svazu židovských obcí (Landesverbad der jüdischen Gemeinden), Německo-izraelského svazu obcí (Deutsch-Israelischee Gemeindebund) a opakované pomoci řádu B’nai B’rith.
Poté, co Jacobson nastoupil jako ředitel archivu, se snažil získat co nejvíce archivního materiálu z co nejvíce židovských obcí v německy mluvícím prostoru a dostat jej do Berlína. V roce 1926 disponoval archiv materiálem z 344 obcí a řadou dokumentů a dalšího materiálu privátní provenience. Jacobsonovi se nepodařilo získat materiál z velkých obcí jako např. z Frankfurtu nad Mohanem, neboť tyto obce měly své vlastní interní archivy. Jediná velká obec, která archivu věnovala cenný archivní fond, mj. matriky a knihy obřízek, byla židovská obec v Berlíně.
V následujících letech Jacobson neúnavně usiloval o shromáždění údajů matričních knih o uzavření manželství o úmrtí, soupisy členů obcí a dalších materiálů, které zachycovaly historii a genealogii židovských obcí a rodin. V nesčetných článcích, mj. pro Israelitisches Familienblatt v Hamburku nebo pro Jüdisch-Liberalen Zeitung für Berlin und Breslau, vyzýval Jacobson židovské obce i soukromé osoby k tomu, aby věnovaly Centrálnímu archivu vše, co považovaly za hodnotné pro zachování židovského dědictví, nehledě na to, zda se jednalo o svitek Tóry či jakékoliv jiné dokumenty. I po nástupu nacismu dále publikoval články o významu práce svého archivu a patrně si byl plně vědom toho, jak důležité zachování židovského dědictví ještě bude.
Válečná léta a věznění v Terezíně
Jacobson se díky své genealogické expertíze velmi rychle proslavil ve vědeckých kruzích. Jeho rozsáhlé vědomosti společně se znalostí hebrejštiny vzbuzovaly obdiv nejen mezi historiky. Jeho schopnosti však neunikly ani nacistickému režimu, který se snažil jeho práce využít pro sebe. Nacisté postupně vytlačovali zaměstnance Centrálního archivu a prostory v Oranienburger Straße byly kousek po kousku přebírány Říšským úřadem pro genealogický výzkum (Reichsstelle für Sippenforschung, později Reichssippenamt (RSA). Samotná pozice Jacobsona nebyla během plíživého převzetí archivu zpochybňována. Ještě v roce 1938, krátce před listopadovými pogromy, publikoval své genealogické dílo Židovské sňatky v Berlíně 1723–1759.
9. listopadu 1938 byly dokumenty archivu krátkodobě zabaveny. Díky Jacobsonově osobnímu nasazení byly ale o několik dní později opět vráceny. Tehdy se však Říšský úřad pro genealogický výzkum stál oficiálním majitelem veškerého archivního fondu Centrálního archivu německých Židů a byl s konečnou platností uzavřen. Jacobson byl přinucen k práci pro Říšský úřad pro genealogický výzkum.
Léta byla Jacobsonova expertíza zneužívána nacisty pro udělování dokladů árijského původu. Ačkoli Jacobson dělal vše, co bylo v jeho moci, aby těm, jejichž původ nebyl jednoznačně židovský mohl doklad árijského původu vystavit, nemohl zachránit všechny, jejichž dokumenty mu prošly rukou. I on sám pocítil antisemitskou politiku nacistů na vlastní kůži. V květnu 1943 byl deportován do Terezína a zde od něj nacisté vyžadovali, aby se věnoval „židovským vědám“, jak popsal ve svých „Zápiscích z Terezína“ z roku 1946.
Londýn a Institut Leo Baecka
Po osvobození Terezína 8. května 1945 emigroval Jacobson se svou ženou a synem do Londýna. Po letech pracovních a finančních problémů získal Jacobson v roce 1957 místo v londýnském Institutu Leo Baecka. Do své smrti v roce 1968 přinášel své „know-how“ nejen tam, ale pomáhal i své přítelkyni Selmě Sternové s jejím dílem „Pruský stát a Židé“, které bylo publikováno v roce 1962.
Jacob Jacobson byl nejproduktivnějším a nejznámějším archivářem a genealogem Výmarské republiky. Jeho popularita začala slábnout kvůli jeho nucené práci pro nacistický režim a s ní spjatým podezřením z kolaborace. I přesto, že pracoval pro Institut Leo Baecka a v 60. letech publikoval svá dvě nejdůležitější díla, nepodařilo se mu znovu dosáhnout stejného uznání jako v meziválečném období a téměř upadl v zapomnění. Jacobsonova práce má však mimořádný význam pro historickou vědu, a zvláště pak pro judaistiku. A Jacobsonovi není dlužna jen historická věda. Bez jeho mnohaleté neúnavné práce v oblasti židovské genealogie, by mnohým Židům na celém světě chyběl velký kus rodinné historie.
JENNIFER HEROLD
(Z němčiny přeložila Eliška Pekárková
foto: archiv Institutu Leo Baecka)
