Nový film Bohdana Slámy „Krajina ve stínu“ snad úplně nezapadne v covidových opatřeních, kdy do kin chodí méně diváků. Vrací se k tragické události, která se odehrála v jihočeské Tušti krátce po skončení druhé světové války, kdy sousedé zavraždili jiné sousedy a jiné zase divoce odsunuli. Téma divokého odsunu Němců, lidových soudů, řešení viny a neviny a vyrovnání s minulostí stále vzbuzuje mnoho emocí a to nejen ve zmíněném kraji nebo v Sudetech. Krajina ve stínu nehledá konkrétní viníky, ale zkoumá mechanismy, které vedou k tomu, že se z obyčejných lidí, mohou stát vrazi. Takové příběhy se děly a dějí a snad se dít znovu nebudou.

O Krajině ve stínu jsem si povídala se scénáristou filmu Ivanem Arsenjevem

Necelý měsíc od premiéry, jak film divácky funguje?

Zatím z toho mám dvě reflexe. První je pozitivní. Jsem až překvapený, kolik lidí o filmu hezky pozitivně mluví a píše. Jak filmařů, kritiků, historiků, tak i obyčejných diváků. Jsem překvapený, jak emotivně to na lidi působí, jak je zajímají souvislosti, vyptávají se a hledají další informace. Pak je tu druhá strana, odvrácená, což jsem očekával a to jsou nenávistné a hloupé reakce. Myslím, že to jsou lidi, kteří podobně nenávistně reagují i na jiné věci a nejen na náš film. Většina z nich ho ani neviděla a popudí je jen to téma, aniž by o něm něco věděli.

Taky bohužel doplácíme na covid, protože lidé chodí do kina málo a navíc Krajina ve stínu není klasický divácký film. Ale s tím se nedá teď nic dělat.

Scénář vznikl takříkajíc na zakázku. Producent Martin Růžička slyšel příběh pana Korbela v rádiu v rámci Příběhů 20.století společnosti Post Bellum a zasáhl ho a přinesl první námět. Jak se na látce pracovalo z pohledu scénáristy?

Pan producent Růžička mi svůj nápad nabídl ke zpracování, ale do psaní mi nemluvil.  Dost ho to zajímalo a vždycky četl všechny verze scénáře, hodně jeho postřehů bylo velmi dobrých, ačkoliv je původní profesí právník a ne filmař. Fungovalo to dobře. Závěrečnou fázi úprav jsme pak dělali s režisérem Bohdanem Slámou, protože to už se scénář posouval více k jeho režijnímu pojetí. Bylo málo financí a tím pádem i málo natáčecích dní, tudíž jsme museli leccos škrtnout. Věděli jsme, že natáčet se bude v jihočeských Bořicích, kde Bohdan Sláma žije. A tak jsme scénář upravovali přímo na míru téhle vesnici. Nejlepší je, když je režisér u psaní scénáře už od začátku. To tady bohužel nebylo, ale jsem rád, že se nám přesto povedlo se sladit.

Na kolik bylo svazující bádání v archivech a reálné historické okolnosti?

Naším nejzásadnějším zdrojem byl pan Ferdinand Korbel, jehož tatínka a strýce během toho masakru zabili. Věnoval obrovský kus života shromaždování dokumentů a svědectví o celé události. Pokusil se ji to celé dostat i jako genocidu před soud. Pak mi jako zdroj posloužila kniha historika Jana Mlynárika „Poprava v Tušti“. Ta taky vychází z rozhovorů s  Ferdinandem Korbelem, ale zasazuje jeho vzpomínky a dokumenty do historického kontextu. Mluvil jsem i s dalšími pamětníky, navštívil jsem archiv v Třeboni. A načítal jsem si prameny, například o Benešových dekretech. Když máte nastudované historické souvislosti, začnete vybírat nosné motivy pro samotný příběh. Reálné postavy a vzpomínky už jsou jen střípky, přece jen už je to všechno docela dávno a sloužili mi spíš jako inspirace. Chtěl jsem, aby byla zachována vnitřní pravda toho příběhu. Cítil jsem závazek vůči těm obětem. Abych si o nich jen tak něco nevymýšlel, něco umělého. Nechtěl jsem nic konstruovat. Byla to skutečná tragédie a nespravedlnost.

Ve filmu je také židovská linka v podobě rodiny Steinových. Byla skutečně i v reálném předobrazu taková rodina v Tušti?

Linka rodiny Steinů je autentická, v té skutečné vesnice žily dokonce dvě židovské rodiny. Samozřejmě skončily, tak jak se dá předpokládat. Pro mě ta linka byla důležitá jednak proto že  k té době patří a naši vesnici dokresluje, ale taky ukazuje atmosféru v tehdejší společnosti. Je to důležitý prvek, který říká, jak lidé uměli žít pospolu. Čech, Rakušan, Žid. Pro mě je to navíc osobní motiv, protože mám taky židovské předky, kteří skončili podobně jako rodina Steinů. Takže k tomu mám docela blízko a už jsem se touhle problematikou vícekrát zabýval. 

Čím je příběh Tušti unikátní?

Vitorazsko, jehož je Tušť součástí,  je dost speciální kraj. Nedá se to porovnat s tím, co se odehrávalo na Liberecku nebo jinde v Sudetech. Tam byli lidé zfanatizovaní, podporovali Henleina. Tady byli 600 let součástí Rakouska, a pak aniž by chtěli, si Beneš vydobyl, že byli v roce 1921 připojeni k Československu. A jim se tady nežilo dobře. Uměli sice  česky, ale měli rakouské školy a když vyplňovali formuláře a žádosti o dotace na půdu , tak je měli plné chyb a dotace moc nedostávali. V Rakousku měli příbuzné, rodiny. To všechno bylo pro ty lidi nepříjemné, a když se situace změnila, řada z nich přirozeně chtěla zpátky. Dnes s odstupem vidíme věci jinak, ale oni tehdy ten rozhled neměli.

Židovská rodina Steinových z filmu vycházejí jako jedni z mála postav bez viny…

Jsou tam i další postavy, které si uchovají lidskost. Nechtěl jsem zapadnout do klišé „oni si začali“, ale zároveň jsem chtěl válku do příběhu dostat. Aby bylo jasné, jak že válka byla zrůdná, jak lidem ubližovala a jaké měla důsledky. Jedním z nich je i tenhle osud židovské rodiny.

Jak vidíte debatu o vztahu Čechů a Němců a o odsunu?

Naše debata trpí tím, že pořád říkáme to “A“. Kdo tu válku začal, jaké byli oběti. A to je nezpochybnitelné. Ale zapomněli jsme na to „B“. Že se něco stalo i po té válce. A to nám není ke cti. A tak žijeme v iluzi, že se nás to netýká, že podobné strašné věci dělají nějací divocí Balkánci nebo se to děje někde na Ukrajině. A přitom se i tady odehrávaly věci nehezké. To vůbec není nějaké lynčování Čechů a sebemrzkačství. Ten film nechce být nijak jednostranný. Jen je potřeba sek těm otázkám vrátit a pojmenovat je, vyčistit. Ten film beru jako nabídku k diskusi.

Ony ty věci mají setrvačnost. Dlouho tady působila komunistická propaganda a chce to čas než se vše usadí. Hlubší Debata ve společnosti tu na rozdíl od Německa, nikdy pořádně neproběhla. Chybí reflexe a mnoho lidí má jen kusé informace, bylo to téma na okraji. Tomu nahrává i jistá česká uzavřenost a obava z okolního světa. Je to složitý problém, ale je na čase s ním pohnout, myslím, že nás to omezuje víc, než se zdá. Souvisí to s naším sebevědomím i s tím, jak se dokážeme vyrovnat s nepříjemnými věcmi dnes.

Jak na film reagují pamětníci a na kolik jste s nimi konzultoval scénář?

Pamětníků už mnoho není. Hlavním pamětníkem je pan Ferdinand Korbel, který se teď v souvislosti s premiérou filmu objevil i v médiích. On byl hlavním zdrojem informací. Má k celé události obrovský archiv a mnoho informací. S ním jsem víckrát konzultoval. Navštívil jsem jednoho pána v Třeboni, kterému v Tušri zabili tatínka a tetu, ten měl velmi těžký osud a pronásledovala ho to celý život. Jeho návrat po vyhnání byl ještě mnohem horší než v naší filmové podobě. Nedostali nic a žili za vsí na nějaké pile, kde měli jenom matraci. To bylo hodně emotivní setkání. Je těžké vstupovat takhle lidem do života, jsou to velmi intimní příběhy a pro mě je někdy náročné si přisvojit jejich osudy a vyprávět je dál. Každý má svoji pravdu a pro každého je to jinak důležité.

Bylo jasné od začátku, že film bude mít kolektivního hrdinu, tedy celou vesnici?

Od počátku jsme chtěli jakousi kroniku a pojmout ty události ve větší šíři. Motivů a postav bylo ještě mnohem víc, ale postupně jsme to ořezávali. Koncept kolektivního hrdiny a mozaikovitého vyprávění tam byl od počátku. U nás se filmy na bázi mozaiky moc nedělají, ale já je mám rád a pro tohle téma to bylo ideální. Chtěl jsem ukázat, že takový masakr může vzniknout vlastně z ničeho. Běžná vesnice a běžné vesnické vztahy, chvilku to působí banálně, nebo až komicky. To je na tom strašné, že se podobná věc může stát vlastně kdekoliv.

Neuvažovali jste o dokumentu místo hraného filmu?

Bylo by to určitě jednodušší, mohli bychom jít jen po faktech. A nemuseli domýšlet motivace a vztahy. Jenže My jsme od začátku chtěli hraný film, silný plný příběh. Navíc celá událost už byla zpracované v dokumentu „Zabíjení po česku“.  Náš film není rekonstrukce, události v Tušti byly jenom jeho inspirací.

Pro úplnost dodáváme, že Pozůstatky obětí masakru byly exhumovány v roce 1993 a pohřbeny v nedalekém rakouském Gmündu.

Ptala se Kateřina Mikulcová