Přinášíme první dva příběhy z patnácti příběhů – požehnání Birchot ha-šachar
Požehnání první
Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž jsi dal kohoutu dovednost rozlišovat mezi dnem a nocí.
Bylo slunečné čtvrteční říjnové odpoledne, příjemně vonící spoustou práce. Jitce zazvonil mobil. Na stříbromodrém displeji svítilo jméno Táňa Vlčková – to byla třídní učitelka jejího syna Jáchyma. Ten toho roku začal chodit do osmé třídy základní školy. Jitka s neblahým tušením přijala hovor.
„Dobrý den, paní učitelko, jakpak se dnes máte?“ začala s rozevlátou instantní bodrostí. Aniž vyčkala na odpověď, hned s obavami pokračovala: „Stalo se něco vážného?“
„Bohužel stalo. A je v tom namočený váš syn.“
„Cože…? Můj syn? On … on má průšvih? To přece není možné, vždyť je to přece takový smíšek, srandista… Ne?“
„Máte naprostou pravdu, paní Herinková – je to jeden z důvodů, proč spolu vycházíme více než dobře. Jenže tentokrát s tou srandou zašel daleko, příliš daleko. Potěšilo by mě, kdybyste se ještě dnes mohla zastavit u mě ve škole.“
„Momentálně jsem na auditu v Kladně. Mohla bych být u vás nejdřív tak ve čtyři.“
„To mi vyhovuje. Budu ráda, když si budeme moci v klidu promluvit.“
O dvě hodiny později stála Jitka přede dveřmi kabinetu učitelky Vlčkové na pražském panelákově v Nových Butovicích. Nervózně zaťukala. Na vyzvání vstoupila. Vlčková ji vybídla, ať si udělá pohodlí na jednoduché polstrované židli, a postavila před ni sklenici vody. Jitka si před usednutím pečlivě uhladila úzkou sukni svého světle šedého saka, jehož jediným barevným doplňkem byl vzorovaný červený šátek uvázaný kolem krku.
„Tak to na mě vyklopte, ať se neutopím v potu, než se dozvím pravdu,“ řekla Jitka strohým, poněkud bezbarvým tónem.
„Jáchym si na začátku roku něco začal se svojí spolužačkou Markétou Stoupovou. Markéta je velmi hodné děvče a ráda každému vyjde vstříc. Ochotně se ve třídě ujímá věcí, do kterých se ostatním nechce. Nicméně není právě oblíbená. Na jednu stranu se dobře učí, na druhou stranu ale nepobrala moc důvtipu a ke své smůle ani moc krásy. Strádá kvůli tomu nedostatkem zájmu. Je mi jí docela líto. A váš syn ji před měsícem začal zahrnovat pozorností. Když jsem si toho všimla, řekla jsem si: »Konečně se na holku usmálo štěstí!«. Jenže od pondělí vypadá Markéta, že je na pokraji zhroucení. Kolegyně Lucká mě upozornila, že se na YouTube objevilo tohle video.“
Vlčková podala Jitce svůj mobil. Ta viděla, jak její Jáchym sedí na lavičce čelem k někomu, kdo ho natáčel zpoza křoví. Jeho ruka spočívala na Markétině rameni. Líbeznými svůdnými slovy jí vyznal, jak moc se mu líbí. Jen prý by to chtělo ještě zdůraznit její sexappeal. Řekl, že se chce jít po škole učit na kadeřníka a nabídl Markétě pomoc se zlepšením vizáže. Markéta plaše a s vděkem svolila. Ze svého školního batohu vyndal Jáchym několik věcí. Mezi nimi poznala Jitka svoji řasenku od Estée Lauder, což ji pobouřilo. Její syn se dal rychle do práce. Za chvíli působila Markéta dojmem malé holčičky, která poprvé zkusila šminky svojí maminky. Okolo očí měla široké indigově modré kruhy a její ústa, na nichž rtěnka zanechala stopy daleko za okraji rtů, byla temně rudá, takže vypadala jako něco mezi zombie a klaunem. Nakonec ji Jáchym ještě přesvědčil, ať si nechá obarvit vlasy na zrzavo. Nasadil si gumové rukavice, uchopil menší lahvičku a do dlaně z ní vylil porci hustého sytě oranžového obsahu. Okamžitě ho začal vtírat do Markétiných vlasů. Vzápětí tam dal další, další a další dávku.
„Ty vole, von fakt koupil ten Red Jalapeño mash,“ ozval se hlas zpoza křoví.
„Aúúú, to strašně pálí,“ stěžovala si Markéta.
„Musí se to pořádně vetřít, aby to co nejdýl vydrželo,“ přesvědčoval ji Jáchym.
Z Markétiných očí se začaly samovolně řinout slzy, které obarvily její tváře modrými pruhy.
Když už se zdálo, že je dílo zkázy dokončeno, poznamenal Jáchym: „Teď je potřeba udělat ještě něco s výstřihem. Je škoda, že z tak hezkých vnad ostatním nic neukážeš. Podívej se na takovou Boženu Němcovou nebo Marii Terezii. Můžu ti trochu uvolnit ten výstřih?“
Markéta byla ochromená nesmírným pálením na hlavě, v očích a vším, co se tak rychle seběhlo, a tak svolila. Jáchym uchopil oběma rukama lem výstřihu pod Markétinou bradou a prudce jimi trhl do stran. Její triko se roztrhlo až téměř k břichu a ven vykoukla obnažená ňadra.
Ozval se hurónský smích. Z videa bylo zřejmé, že kluci, kteří ho nahrávali, vyskočili ze svého úkrytu. Markéta s pláčem utekla.
Dřív než se Jitka zmohla na nějakou reakci, řekla jí Vlčková: „Paní Herinková, za tohle hrozí vašemu synovi těžký kázeňský postih. Vím, že to není žádný prevít, jak by se mohlo z videa zdát. Dokonce jsem přesvědčena, že je to velmi citlivý kluk. To video v prvé řadě poukazuje na něco, čeho jsem si začala všímat už dřív jako jeho učitelka výtvarné výchovy. Váš syn něčím strádá. Vy a váš muž k tomu máte klíč. Zkuste ho prosím použít. Ráda vám budu nápomocná.“
Jitka odcházela ze školy zdrcená. Vůbec netušila, že má doma tak vážný problém. Kde se to mohlo v jejím dítěti vzít? Vždycky se o něj s manželem vzorně starali, učili se s ním, dopřávali mu zájmové kroužky, jezdili s ním na výlety, postarali se, aby měl krásné bar micva. Tak kde se k čertu stala chyba?
Požehnání druhé
Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, že jsi mě neučinil cizincem.
Když Jitka dorazila domů toho dne, kdy se dozvěděla, jak její Jáchym zesměšnil a ponížil spolužačku, v hlavě jí vířily milióny myšlenek. Jak jim to jen mohl udělat? Copak je tak blbej, že mu nedošlo, co dělá? To chce bejt tak moc stůj co stůj středem pozornosti? Kde jenom s Jirkou, jejím mužem, selhali? Jak je mohl tak znemožnit a zostudit? To se ozýval v Jitce rodný Rýmařov, kde se kdekdo o kdekom lehce dozvěděl kdeco. Poněkud zapomněla, že tady na Jihozápadním městě bylo všem všechno šumák. Musela si dát panáka. Raději dva.
V šest hodin dorazili domů téměř ve stejnou chvíli Jirka i Jáchym.
„Jak bylo na kroužku?“ zeptal se Jirka. „Co ses novýho naučil?“
„Žádnej kroužek nikoho nezajímá,“ vpadla mezi ně Jitka, očima probodávajíc Jáchyma. „Jak jsi mohl něco takovýho udělat!? No pověz mi, jak jsi mohl!!!?“
Když se Jirka zeptal, co se stalo, zevrubně mu vylíčila, kvůli čemu dnes musela jít nečekaně do školy. Nakonec se obrátila na Jáchyma: „Já nevím, co s tebou. Zmiz do dětskýho pokoje, nechci tě vůbec vidět. Než se s tátou poradíme, co dál, máš domácí vězení.“
„Teda, brácha, ty seš fakt vůl,“ ucedila mezi zuby Jana, Jirkova o tři roky starší sestra, kterou přivábil halas v předsíni. Nasadila si sluchátka a odešla vedle něho na stejné místo určení.
„Nejdřív bych si dal něco dobrýho k jídlu,“ prohlásil klidným tónem Jirka. „Po dobrém squashi člověku pořádně vyhládne.“
„Hmm…“ ušklíbla se Jitka. „Tak nám sem objednej dvě pizzy.“
Pustila se do pečlivého utírání prachu v jídelně, načež hodlala pokračovat v obýváku. Do této činnosti se ráda utíkala v čase nepohody. Během mechanické činnosti se zeptala Jirky: „Řekl bys to do něj, že je schopnej něco takovýho udělat? Já… já jsem z něj vyloženě zklamaná. Jako bych najednou zjistila, že jsem vychovávala naprosto cizího člověka. Přitom byl vždycky tak rozumnej. Nejhorší je, že ani není s kým se poradit. Před našima bych se propadala hanbou a tvoji rodiče – škoda slov.“
„No, moje rodiče sis do pusy brát nemusela… Jituš, zkus na to nemyslet. Zítra začne šábes – to je pevná jistota našeho života. Uděláme si ho pěknej a na všechny nepříjemnosti zapomeneme. Pak budeme řešit, co dál.“
Nadešel pátek, začátek vyučování.
„Pozor!“ zvolal Jáchym stojící u dveří do třídy. „Blíží se »Mňééé, tak to, Ježková, mňééé, vyřešíme vložkou«.“
Za chvíli vešla dějepisářka Říhová, přezdívaná Miss Olšany.
„Ááá, tady máme, mňééé, pana přeborníka v galantnosti. Určitě nám, mňééé, rád něco povííí o, mňééé, Oliveru Cromwellovi.“
Během zkoušení měl Jáchym dojem, jako by ho každý ze třídy pozoroval jako laboratorní zvířátko, jako by se zvědavým odstupem sledovali, jak obžalovaný Jáchym obstojí před soudkyní Říhovou. Cítil nepevnou půdu pod nohama, což skrýval za suverénními úsměvy. Nedokázal se pořádně soustředit.
Posléze to Říhová uzavřela slovy: „Zdá se, mňééé, že si s historiííí rozumíš o něco lépe než, mňééé, s děvčaty. Takže mi nezbývááá, než ti dát, mňééé, dvojku. Posaď se.“
Po zbytek hodiny byl Jáchym viditelně skleslý. Občas se koukl po Markétě, ale pokaždé rychle odvrátil zrak.
O přestávce k němu přišel Vojta: „Ty, vole, tak nám na to video z YouTube dali ban. Ale do tý doby ho vidělo skoro 25 000 lidí. To je bomba, ne?“
„Hmm…“
„Co je, ty vole? Ty nemáš radost?“
„Ani ne, mám z toho všeho dost blbej pocit. Máma mě má kvůli tomu za pitomce, a když vidím, co to udělalo se Stoupovou, tak si říkám, že jsme to fakt přepískli.“
„Prosím tě neblbni. Na Stoupovou se vyser, je to jen blbka.“
Jáchym si připadal, jako by mezi ním a spolužáky vyrostla neviditelná zeď. Co má s Vojtou a dalšíma společného? Vědí úplný prd, jak se cítí. Všechny ty jeho vtípky a šaškovství jsou jen zoufalým nutkáním, které je silnější než on.
Po vyučování zašel za Vlčkovou. Smluvenou sekvencí úderů zaťukal na dveře.
„Pojď dál,“ ozvalo se. „I když mě dopaluješ, stále jsi tu vítán.“
„Promiňte.“ vyhrkl, sotva za sebou zavřel dveře. „To s tím videem se Stoupovou se vůbec nemělo stát.“
A pak zůstal stát na místě, jakoby přimražen. Cítil ohromnou vnitřní nejistotu.
„Mě to taky mrzí, že se to stalo,“ řekla mu Vlčková. „Mám z tebe pocit, jako bys sám nevěděl, proč jsi to udělal. Mně to z tvé strany přijde jako výkřik volání o pomoc. Na jednu stranu jsi mě hodně naštval, na druhou stranu je mi tě hrozně líto. Včera, když jsem měla po rozhovoru s tvojí mámou, jsem se pořádně podívala na to, co všechno jsi vytvořil během našich hodin výtvarky. A všimla jsem si jednoho podstatného rysu. Když tam máš lidské postavy, jsou nápadně daleko od sebe. A zároveň jsem tam cítila nějakou touhu po blízkosti. Jáchyme, chci, abys věděl, že jsem ti to video odpustila. A že se zasadím o to, abys dostal co nejmírnější postih.“
„Děkuju moc. Já nevím, čím to je, ale s vámi se cítím nějak strašně dobře. Skoro, promiňte, přijde mi to jako úplná pitomost, jako bych byl doma u vás tady a ne u nás doma.“
„Není to pitomost, Jáchyme. Jestli to tak cítíš, je v tom hluboká pravda, hlubší, než zatím chápeš.“
Jáchym se podíval učitelce Vlčkové do očí. Viděl, jak ho laskavě přijímají celého takového, jaký je.
Jan David Reitschläger