Maraton letošních podzimních svátků Roš ha-šana (19.–20. září), Jom kipur (28. září), Sukot (3.–9.října) a Šmini aceret(10. října) končí svátkem Simchat Tora – Radost z Tóry, který připadá na neděli, 11. října. Tento svátek je relativně mladý, klademe jej do období Gaonů v Babylónii (dnešní Irák), tedy do 10. až počátku 11. století. Babylónští Židé rozdělili celou Tóru na 54 parašot, což je počet týdnů přestupného roku. Tak se stalo, že poslední parašu Tóry וזאת הברכה (Dt 33,1–34,12) četli babylónští Židé vždy 23. tišri. Na zakončení čtení Tóry uspořádali velkou slavnost, která časem dostala název יום שמחת תורה – Den radosti z Tóry. Oproti tomu v zemi Izraele bylo zvykem, že Tóra byla rozdělena na 155 sidrot (oddílů) a celou Tóru pak přečetli palestinští Židé jednou za tři nebo za tři a půl roku. Také oni radostně oslavovali zakončení čtení Tóry, ale pro oslavu nebylo a ani nemohlo být určeno pevné datum jako v Babylónii. Časem babylónský obyčej slavit konec čtení Tóry 23. tišri přijaly všechny židovské komunity, včetně židovské populace v zemi Izraele.
Průběh svátku Simchat Tora
Jako každý svátek i Simchat Tora začíná večer, tedy na konec šabatu, kdy spolu s ním skončil i svátek Šmini aceret (10. října večer). Z aron ha-kodeš, ze schrány vyjmeme všechny svitky Tóry a každý muž si vezme jeden svitek a poté dospělí muži se svitky sedmkrát obcházejí bimu – almemor. Tyto obcházení almemoru nazýváme hakafot. Během sedmi hakafot účastníci zpívají různé písně oslavující našeho učitele Mojžíše a další zbožné písně určené pro tuto událost. Děti, které jsou účastny bohoslužby také konají hakafot, avšak místo opravdových svitků nesou napodobeniny svitků Tóry nebo mají v rukou papírové praporky. Prakticky ve všech židovských komunitách je tradicí rozdávat dětem po večerní bohoslužbě sladkosti. Tento hezký zvyk má dětem připomenout, že slova Tóry jsou pro nás všechna tak sladká, jako tyto sladkosti, které právě dostaly.
Nyní se můžeme zeptat, proč se radujeme z Tóry právě 23. tišri? Vždyť jsme přece Tóru dostali 6. dne měsíce sivanu, o svátku Šavuot, který se též nazývá חג מתן תורה– Svátek darování Tóry. Jistě, z Tóry se máme radovat stále, tudíž není nic neobvyklého radovat se z Tóry dvakrát v roce. Avšak to není odpověď na otázku – proč dvakrát ročně?
Příběh Maggida z Dubna
Tuto otázku zadali také rabínovi Jakobu ben Wolfu Kranzovi(1741–1804), zvanému Maggid – Kazatel z Dubna, který byl znám svými příměry, a on odpověděl takto:
Byli jednou jeden král a královna, kteří spolu žili v harmonickém manželství. Měli vše a nic jim nescházelo, jen jedno jediné – byli bezdětní. To je velmi trápilo. Co vše udělali pro to, aby mohli mít děti! Navštívili věhlasné lékaře ve svém království i v cizině, ptali se různých astrologů a věštců, hledali pomoc u kouzelníků a čarodějnic. Nic však nepomáhalo – královský pár byl stále bezdětný. Jednoho dne se královský pár doslechl, že daleko, v jakési jeskyni, žije kouzelnice, kterou její kouzla proslavila v širokém okolí i daleko mimo ně. Rozhodli se proto kouzelnici navštívit, možná ona jim pomůže. Kouzelnice jim řekla: „Narodí se vám dcera. Bude moudrá, krásná a bude všechny okouzlovat svou osobností. Má to však háček. Nesmí vidět žádného muže až do svatebního dne. Dokonce nesmí spatřit ani svého otce. Uvidí-li však muže do svého svatebního dne, zemře.“ Královský pár velmi vřele poděkoval kouzelnici a vrátil se do svého paláce.
Zanedlouho královna otěhotněla. V sedmém měsíci těhotenství opustila královna svůj palác a odjela žít na opuštěný ostrov, aby její dcerka neviděla žádného muže. Prošlo mnoho let a slova kouzelnice se vyplnila. Princezna byla velmi krásná, moudrá a dobrosrdečná a zapůsobila na každou ženu, s níž se setkala. Když princezna dospěla do věku, kdy se dívky obyčejně vdávají, hledal pro ni její královský otec vhodného ženicha. Kdo se však bude chtít oženit s princeznou, kterou do svatby nebude smět ani jednou vidět? Postupně všichni princové královu nabídku odmítli. Pouze jediný princ byl ochoten přijmout zvláštní podmínku a oženit se s princeznou, aniž by ji do svatby viděl. Princ si řekl: „Princezna pochází z dobré rodiny, její královský otec je znám svou přímostí a dobrosrdečností. Proč bych se s ní tedy neoženil, byť ji do svatby neuvidím…“
Teprve po svatebním obřadu odhalila princezna svou tvář, kterou dosud zakrýval bílý závoj a novomanžel poprvé spatřil její krásný obličej. Byl okouzlen jejím aristokratickým a oduševnělým vzezřením. Současně si však položil otázku, zda je jeho novomanželka opravdu tak vynikající, jak ji její otec vylíčil. Kdo ví? Avšak po uplynutí několika měsíců společného soužití se dennodenně princ přesvědčoval o její vnitřní i vnější kráse a o jejím vynikajícím charakteru.
„Tak je to také s židovským národem“, zakončil svá slova Maggid z Dubna. Tóru jsme dostali o svátku Šavuot, ale zatím jsme nevěděli, co je v ní. Tehdy jsme souhlasili přijmout a činit vše, co je v ní napsáno. Avšak nyní, o Simchat Tora, kdy již uběhlo několik měsíců, se nám podařilo opravdu poznat ten nádherný dar, který jsme dostali od Hospodina. Teď je čas na to, abychom se radovali a tancovali společně s Tórou.
Věčná smlouva
Závěrem se podívejme na gematrii. Číselná hodnota hebrejských písmen tvořících slova שמחת תורה je 1359. Totožnou číselnou hodnotu mají slova, která nalezneme v Žalmu 105,10: כי לישראל ברית עולם – Izraeli jako smlouvu věčnou. Hospodinova Tóra se také nazývá Knihou smlouvy – ספר הברית, kterou po Sinajském zjevení předčítal Mojžíš lidu (Ex 24,7) a všichni poté prohlásili, že budou poslouchat a dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.
Již přes tři tisíce let nás provází Tóra, věčná smlouva, kterou Bůh uzavřel se svým vyvoleným národem na hoře Sinaj. Zákony a ustanovení Tóry jsou nadčasová a každá generace, díky zapsané ústní tradici – שבעל פה תורה, je může ve své době aktualizovat, řídit se jimi a žít podle nich.
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji, aby rok 5781, který jsme nedávno zahájili, byl pro ně a pro celý židovský národ rokem úspěšným, kdy se podaří zažehnat epidemii koronaviru, a my se ve zdraví opět setkáme při oslavě příštích podzimních svátků.
rabín Daniel Mayer