Polka Sophie jako jedna z mála přežila Osvětim a dva roky po válce se usadí v New Yorku, aby se zde zotavila. Přestože prožívá mnoho krásných chvil, nese si s sebou velké trauma a pronásledují ji pocity viny, neví, proč zrovna ona mohla přežít a miliony jiných lidí ne. Je vůbec možné vrátit se zpět do normálního života, když je každý den protkaný vzpomínkami na vyhlazovací tábor?

Příběh vypráví autorovo alterego, dvaadvacetiletý začínající spisovatel Stingo. Knížka obsahuje mnoho autobiografických prvků – stejně jako William Styron i Stingo pochází z Virginie (jedním z vedlejších témat příběhu jsou i spory mezi Američany z Jihu a ze Severu USA), podobně jako autor Sophiiny volby i Stingo začíná na přelomu čtyřicátých a padesátých let psát svůj první román a stejně tak jako Styron i vypravěč za války sloužil u námořnictva a bojoval především s japonskými vojáky. V příběhu se tak prolínají dva světy – zatímco pro Stinga znamenala druhá světová válka především boje s Japonskem a dění v Evropě příliš nesledoval, starší Sophie přišla téměř o celou rodinu, přežívala v rozbombardované Varšavě a nakonec strávila mnoho měsíců v osvětimském táboře.

Sophiino vyprávění

Stingo se v New Yorku seznámí se Sophií a jejím přítelem Nathanem. Ten, jak se později ukáže, trpí vážnou psychickou nemocí, a proto se jeho nálady velmi rychle mění. Z okouzlujícího společníka se tak rázem může stát jízlivý a podezřívavý nelida. Přesto se všichni tři spřátelí. Stingo se záhy zamiluje do Sophie, ale na druhé straně nechce svému nejlepšímu kamarádovi přebrat partnerku – řeší tak totéž dilema jako Homer, hlavní hrdina Pravidel moštárny od Johna Irvinga.

Sophie seznamuje Stinga se svým příběhem. Vypravěč i čtenář se všechny detaily dozvídá postupně a některé okolnosti – např. její vztah s rodinou – se později ukážou jako nepravdivé, jelikož Sophie Stingovi občas lže, protože je pro ni těžké se s určitými věcmi vyrovnat. Čtenář tak až do poslední stránky netuší, jaký bude mít příběh konec. Ačkoli není Židovka ani nebyla členkou odboje, dostala se Sophie do Osvětimi – ostatně jako každý člověk – nešťastnou náhodou při německé razii. Stingo, který dosud o koncentračních táborech téměř nic nevěděl, se dozvídá o všech hrůzných situacích, jimiž Sophie prošla, a poprvé se setkává s opravdovým lidským zoufalstvím. Sophie se stále obviňuje, že nedokázala před smrtí zachránit i své děti. Traumatizují ji i vzpomínky na práci u Rudolfa Hösse, kterému sloužila jako stenotypistka. Není tedy divu, že se jí problémy moderních Američanů zdají, v porovnání s vlastními zkušenostmi, poněkud nicotné.

Nathan je čím dál víc paranoidní, Sophiiny výčitky jen podporuje a dává jí za zlé, že se jí podařilo přežít v Osvětimi. Nadto ji neprávem nařkne z nevěry a na čas Sophii dokonce opouští. Přestože se později oba usmíří, Nathanovy výhružky neustávají a Sophie a Stingo před ním nakonec musejí utéct. Tehdy Stingovi konečně svitne naděje na společný život se Sophií, ale ta se stále propadá do deprese. Obě její děti jsou téměř jistě mrtvé a ona se nemůže zbavit výčitek svědomí, že už v den příjezdu do tábora určila při selekci jejich osud. Je vůbec v lidských silách žít s takovým traumatem dále dalších čtyřicet padesát let?

Sophie ve filmu

Podle Styronova románu byl v roce 1982 natočen stejnojmenný film s Meryl Streepovou v roli Sophie. Je pochopitelné, že ve dvouapůlhodinovém snímku nemůžou být zahrnuty všechny detaily a vedlejší dějové linky ze sedmisetstránkové knížky, ale přesto je film velmi přesný a ve scénáři jsou i přímé citace z knihy. Na druhé straně není snímek Sophiina volba pouze doslovnou kopií románu. Představitelé hlavních rolí jako by se upozadili a nechali mluvit pouze původní příběh, který je sám o sobě brutální a plný zvratů. Výborné herecké výkony jsou navíc doplněné krásnou prací kamery. Velkou roli zde hraje světlo a hra s teplými a studenými barvami, jež se mění v závislosti na dramatičnosti dané scény. Je také obdivuhodné, že Američanka Meryl Streepová říká téměř polovinu dialogů v polštině nebo v němčině a není k rozeznání od rodilého mluvčího.

Zbyla naděje?

Když jsem knížku dočetla, honila se mi hlavou slova z deníku Jana Zábrany: „Mám nepřekonatelný pocit lítosti při pomyšlení, že některé milované knihy už nikdy v životě nebudu moct číst prvně!“ Sophiina volba není totiž pouze jednou z knih, které stačí přečíst, takový příběh se člověku musí vrýt pod kůži a stát se jeho součástí. Styronovo vyprávění je stejně proměnlivé jako Nathanovy nálady. V knížce se střídají romantické pasáže s ironickými a mísí se tu i poetické líčení s depresivními scénami. I v takto smutném příběhu nechává autor čtenáři malou naději, a přestože příběh končí tragicky, není zcela dystopický.

Domnívám se, že neexistuje žádný výraz, kterým by šlo dostatečně vyjádřit hrůznost situace, v níž se Sophie ocitla. V takové situaci nelze obstát, neexistuje žádná správná volba – copak rodič může rozhodnout o tom, které z jeho dětí bude mít alespoň malou šanci na přežití a které ani tu nedostane? Sophie byla v pasti, kdyby neurčila ani jedno z dětí, šly by při selekci na levou stranu obě, proto ji nelze soudit.

Na jednom jediném příběhu vidíme, jaké utrpení v sobě nesli a nesou všichni přeživší a že jejich bolest zdaleka nekončí ruku v ruce s koncem války. Nacisté páchali zlo i v okamžiku, kdy už nebyli u moci – můžeme celkem přesně spočítat jejich oběti v koncentračních táborech, ale kdo spočítá všechny zničené životy lidí, kteří žili s podobným traumatem, lidí, kteří si po dlouhá léta vyčítali, že nebyli schopní najít východisko v bezvýchodné situaci? S takovou bolestí se dokáže vyrovnat jen opravdu silný člověk.

Co si tedy ze Sophiina příběhu odnést? Že neexistuje žádná naděje? To rozhodně ne. Vždycky je naděje. Jen my lidé býváme příliš slabí na to, abychom se jí dokázali chytit a nikdy se jí nevzdat.

Albertina Čížková