Letošní epidemie zbrzdila uvedení pozoruhodné knihy, jejíž vydání splácí starý dluh. Jejím autorem je novinář František Robert Kraus (1903–1967), otec dnešního tajemníka Federace židovských obcí Tomáše Krause a dědeček Davida Krause. Ten se na přípravě knihy k vydání velkou měrou podílel, a proto jsme s ním o knize Povídky ze Svrabové čtvrti vedli rozhovor. Nový výbor z málo známých či úplně neznámých povídek ukazuje v novém světle část Prahy, kterou Kraus miloval – takzvanou pátou čtvrť, což byl zejména prvorepublikový židovský Josefov. Měla tehdy neopakovatelný kolorit.
Knížka vychází půl století po smrti vašeho dědy, přesto má dnešnímu čtenáři co říct. Poutavé příběhy plné svérázných figurek nám přibližují zejména dobu mezi dvěma světovými válkami. Váš děda jako novinář psal pro různá periodika. Bylo obtížné dát soubor povídek dohromady, nebo jste prostě sáhl do skříně s dědovými rukopisy?
Před válkou děda psal třeba do Bohemie, Prager Tagblattu a Prager Presse, byl také redaktorem Radia Praha. Většina povídek zařazených do knihy byla sice publikována v 50. a 60. letech, ale v podstatě jen interně, v židovských periodikách. Děda byl po roce 1948 v podstatě osoba politicky nežádoucí, takže texty nemohli vyjít oficiálně v nějakém větším nakladatelství jako knížka. Vycházely hlavně ve Věstníku židovské náboženské obce a něco také v Židovských ročenkách v 60. letech. A pak je tam část povídek, které jsou uveřejněny vůbec poprvé, protože zůstaly v rukopise.
Děda byl za války vězněn v koncentračním táboře, ale měl nakonec štěstí – dostal se do jednoho z pobočných lágrů Osvětimi, odkud se mu už koncem lednu nebo začátkem února 1945 podařilo uprchnout.
Měl obrovské štěstí. Jejich lágr v Blechhammeru (dnes polská ves Blachownia Śląska), kde tehdy byl, měl po ruském bombardování pobořené zdi, děda jednou takovou dírou utekl a dokázal přeběhnout frontu, prokličkovat mezi dvěma armádami, útočícími Rusy a ustupujícími Němci. Shodou okolností se v těch místech zrovna pohyboval i generál Ludvík Svoboda, se kterým se dědeček znal, on byl jako novinář v Praze kdysi dost známý. Svoboda mu dokonce obstaral ausweiss, tedy povolení, že je novinář, a děda se s ním dostal až do Budapešti, kde žil jeho známý, taky novinář, ale křesťan, takže přežil cekem snadno. Cestoval dílem pěšky, dílem po železnici. Budapešť byla totiž osvobozena už v únoru 1945. Ten známý mu pronajal hotelový pokoj na Arpád utca. Byl jsem se na tom místě, kde přežil několik měsíců do konce války, osobně podívat. Děda si půjčil od známého psací stroj a celé ty tři měsíce jen chodil po Budapešti a psal…
Co tak intenzivně psal?
Sepsal všechno, co zažil, od momentu, kdy nastupuje v Terezíně do vlaku směr Osvětim, až do chvíle, kdy sedí v tom hotelu a píše paměti. Napsal to živým reportážním stylem, v ichformě, takže to znělo velmi autenticky, když popisoval selekce, těžkou práci, kdy jsou pokolena v bahně, pocit, kdy jsou napravo i nalevo dráty a není úniku… Po osvobození přijel do Prahy a měl už v podstatě hotovou knížku, která se jmenovala Plyn, plyn… a pak oheň. Vyšla už v září 1945 jako vůbec první knižní svědectví o holokaustu. Pravděpodobně i na světě!
Rok poté napsal jakési pokračování – knihu A přiveď zpět naše roztroušené…
To už ale není o něm a o jeho osobních zážitcích. Je to věnované všem těm zabitým, které znal z Prahy, z Terezína, z Osvětimi… Uvádí tam konkrétní lidi, které v lágrech potkal, takže je to cenný pramen, snad jediný tak podrobně popisný zdroj, poslední konkrétní vzpomínka na lidi, které tam zavraždili. Děda prošel čtyřmi koncentráky – byl v prvním transportu do Terezína, pak jedním z posledních transportů v roce 1944 odjel do Osvětimi, kde zažil rodinný tábor. Tam se přihlásil, když hledali kováře a soustružníky, i když to řemeslo neuměl, a odvezli je do Glivic, kde opravovali vagóny rozstřílené od spojenců. A pak ho přeřadili do toho Blechhammeru, odkud se mu podařilo utéct. V té uprchlé skupině byl mimochodem i známý Jiří Brady.
Kniha může být objevná pro milovníky dávné Prahy, pragensisty. Dozvědí se z ní řadu faktů a událostí, jejichž pamětníky už nenajdeme mezi živými. Nahlédneme třeba do lokálu Montmartre, kde byl šantán, kam chodíval i Franz Kafka.
To se mi na tom právě líbí, že v povídkách najdeme reálné postavy, skutečná pražská zákoutí, odráží se v tom i události. Popis prostředí naprosto odpovídá realitě, popisuje zaniklé ulička a dvorky, židovské obchůdky. Sám se narodil na rohu Kolkovny a Kozí ulice, kousek od Staroměstského náměstí, takže to prostředí nejstarší části Prahy znal od dětských let. Tam se stýkaly dva světa, židovský a křesťanský, ale i německý a český, mezi nimiž bylo právě Židé zvláštním pojítkem. Spousta Židů tehdy už zakládala podniky, továrny, a stěhovala se do nových čtvrtí.
Autor s láskou líčí nejrůznější postavičky, často i ty na okraji společnosti. Někdy jim ponechal pravé jméno – třeba u E. E. Kische, jinde je pozměnil. Ostatně Kisch prý Krausovo literární zaměření svými slavnými reportážemi ovlivnil.
To je pravda, dokonce děda nějaký čas bydlel u něj v domě U Dvou zlatých medvědů. A naopak potom měl můj děda František Kraus zase vliv na začínajícího rozhlasového reportéra a později slavného spisovatele Arnošta Lustiga. Arnošt na něj rád vzpomínal, jak ho přivedl do rádia. Jeho samého pak ale po roce 1948 vyrazili jak z rádia, tak z ČTK. Byl již politicky persona non grata, a za druhé byl Žid, což v padesátých letech znamenalo ohrožení. Před převratem se znal velmi dobře s Honzou Masarykem a dalšími politiky, angažoval se i kolem založení Izraele.
Třetí kniha Františka Krause, David bude žít, to už je vlastně čistě románový text. A měla zvláštní osud. Pojednává o doktoru Votickém, který je lidumil a pomáhá lidem i zadarmo. V Terezíně ale dostane nabídku, aby se jako lékař staral o zdejší esesáky. Jeho syn se řízením osudu dostane do výchovy křesťanské rodiny a stane se slavným houslovým virtuozem…
Děda se s tímhle románem věnovaným holokaustu přihlásil koncem roku 1948, tedy už po únorovém převratu. Kniha se původně jmenovala Šemarjáhu hledá boha, z politických důvodů se však musel název změnit. Příběh, který byl svého času dost populární mezi židovskou komunitou, končil původně tak, že syn se s otcem setká a odjedou spolu do tehdejší Palestiny do kibucu, kde budou žít. Došlo však k neuvěřitelné věci – v nakladatelství bez autorova vědomí pozměnili závěr knihy. Přidali poslední kapitolu, kde místo odjezdu do tehdejší Palestiny hlavní postava, houslový virtuos David, odchází budovat kolchoz…
Kniha dvaceti povídek Františka Krause je první částí projektu vydání souborného literárního díla tohoto židovského, česky píšícího spisovatele. I za čtenáře Maskilu přejeme, ať se plánované dílo podaří. Bylo by nespravedlivé, aby na něj česká literatura zapomněla.
Ptal se Lubor Falteisek
Foto archiv a autor
