Kniha třebíčského autora Milana Krčmáře s názvem Bezejmenní (s podtitulem Minulost, která měla zůstat skryta, 2019) zachycuje událost z počátků mladého československého státu, který vznikl na troskách Rakousko-uherského císařství devastovaného fyzicky i morálně událostmi první světové války. Kriminální zápletku, kolem níž se rozvíjí bohatý popis reálného dění v republice a zejména na Třebíčsku ve 20. letech, exponoval autor už ve své předchozí knize Žena z roku 1899. Jde o záhadné vraždy, jež se odehrály po první světové válce v bývalém Kohnově mlýně v Třebíči. Byly jen dvě, nebo jich bylo víc? Co se vlastně stalo se skupinou židovských uprchlíků, kteří tehdy z Haliče rozvrácené válkou došli až do Třebíče? A byly vůbec vraždy řádně vyšetřeny a všichni pachatelé potrestáni?

Váš faktografický román otevírá fiktivní deník židovské dívky, která koncem 1. sv. války doputovala s rodinou z Haliče, tehdy východního okraje Rakouska, přes Ostravu a Brno do moravské Třebíče. Odkud jste čerpal židovské reálie?

V případě židovské dívky jsem vycházel z dobových novin, které uvedly zprávu, že jednou z obětí onoho zločinu měla být asi osmnáctiletá dívka z Haliče, která kulhala.Co se týče zvyklostí ortodoxních Židů v Haliči, ty jsem musel nastudovat, ale zároveň jsem to s jejich líčením nijak moc nepřeháněl, aby text byl čtivý. Kdybych měl čtenáři vysvětlovat každý detail, příběh by neměl takový spád, jako má nyní. Musím také ocenit velice důkladnou odbornou korekturu, kterou provedl historik doc. František Čapka. Výhodou je, že se postavy během doby vyvíjejí, takže jsem postupně přecházel k mnohem více liberálním postojům zdejších Židů.

Na to navazuje o sedm let později další deník, tentokrát z pera mladého četnického strážmistra. Do jaké míry jsou události zaznamenané v denících autentické?

Deníky četníka jsem si vymyslel – avšak stejně jako u oné dívky jsem do jeho života promítl drobné zprávy z tehdejšího regionálního i celorepublikového tisku, jimiž jsem příběh doplnil. Události, které jsou popsány v denících, jsou tedy z velké části zcela autentické, oba vypravěči nikoli.

A co ostatní postavy? Ty jsou skutečné?

Naprostá většina dalších postav opravdu existovala, proto je na konci knihy uveřejněn i slovníček s jejich krátkými životopisy. Čtenář se tak seznámí i s mládím herce Huga Haase a zejména pak jeho bratra Pavla, hudebního skladatele, dále s brněnskými židovskými obchodníky, pány Bassem a Wertheimerem, ostravským obchodníkem Bergerem či různými lidmi ze Lvova. Některé postavy navíc vycházejí i z životních osudů mých příbuzných.

Nehrála ale při psaní svou roli také snaha o větší dramatizaci příběhů? 

Snažil jsem se o maximální autenticitu, která by byla doložitelná dobovými články či třeba historickými knihami. Je to zejména kvůli tomu, že jako novinář jsem vždy musel pracovat s fakty – a vlastně bych kvůli tomu ani nedokázal vymyslet příběh, který by byl zcela smyšlený. Prostě bych se bál, že by mu čtenáři nevěřili a odmítli ho. Když je ale vše podložené dobovými články, nic podobného nehrozí, čtenář si může danou skutečnost ověřit, třeba i v archivu. Vidí, že se událost skutečně přihodila, byť pro potřeby románu jsem třeba její průběh lehce upravil.

V Třebíči tehdy zmizeli bratři Matouš a Bartoloměj Poličtí, truhlář a hodinář. Jeden z party vrahů, kteří žili v městském chudobinci v bývalém Kohnově mlýně, se podřekl v hospodě. A při výslechu se další přiznali i k dřívější vraždě osmi židovských uprchlíků z Haliče, kteří v Třebíči přebývali. Co si o celé záležitosti tehdy mysleli třebíčští občané?

Taková událost všeobecně vzbudí velký rozruch, zvláště na malém městě. Noviny líčily, že Kohnův mlýn byl tenkrát obklíčen stovkami lidí, kteří chtěli vidět, jak se vykopávají mrtvoly. Zároveň ale byli lidé pobouřeni tím, jak novináři – zejména z Lidových novin a jejich sesterského Kurýra – o Třebíči psali. Vedení města novináře dokonce prosilo, aby počkali, až budou známa fakta. Jenže tehdy vycházely noviny i třikrát denně a novináři potřebovali o něčem psát, proto si vymýšleli neuvěřitelné věci, jako třeba, že stopy vedou až do Antverp v Belgii. Snad kvůli tomu, že zavraždění mohli mít nějaké šperky, který by bylo možné prodat na tamním diamantovém trhu. Přítrž podobným nesmyslům, a hlavně nálepkám typu „Třebíč – město kanibalů“, prý učinil až generál Jan Syrový. Tento třebíčský rodák a legionářský hrdina měl jako náčelník generálního štábu značnou autoritu, a proto jeho slovo zapůsobilo asi nejvíc.

Tragický příběh zištnosti, která se nezastaví ani před vraždou, končí rozsudkem jihlavského soudu z 30. října 1925. Tři obžalovaní dostali za úkladnou vraždu doživotí, jeden deset měsíců, ale zbývající čtyři byli propuštěni na svobodu. Nehrály v tom roli nějaké tlaky na porotu z vyšších míst? Chtěla snad mladá republika hromadnou vraždu židovských uprchlíků ututlat? Nehrál v tom roli i tehdejší antisemitismus?

Ve skutečnosti bylo těch propuštěných ještě mnohem více. Četníci v souvislosti s případem zatkli přes dvacet lidí, většinou ale za drobné delikty, jako byly krádeže. O nátlaku z vyšších míst se dodnes spekuluje. Říká se, že Československo coby miláček Dohody si takovou ostudu opravdu dovolit nemohlo, zejména pokud by se prokázal i kanibalismus. Zvláště když uvážíme, že ve stejnou dobu se prokázaly případy lidojedství v poraženém Německu. Osobně si ale nemyslím, že by v tomto případě hrál roli antisemitismus. Přímo v Třebíči prý spolu křesťané a Židé po první světové válce vycházeli velmi dobře. Koneckonců třeba má babička byla pomocnicí či služkou v rodině Taussigových, což jsem částečně promítl i do románu.

Jak si vysvětlujete, že část žaloby týkající se osmi vražd soud komentoval slovy: „Všechny otázky na vraždy polských Židů a na přečin hanobení mrtvých byly zamítnuty šmahem.“

Zde není možné jednoznačně odpovědět. Faktem je, že se žádné přímé důkazy toho zločinu nenašly – takže zatímco jedni historici vycházejí z výpovědí obžalovaných a jsou skálopevně přesvědčeni, že k němu došlo, druzí poukazují právě na neexistující důkazy. Asi už nikdy nezjistíme, zda tehdy vyšetřování postupovalo opravdu tak, aby odhalilo všechny stopy, nebo vyšetřovatelé, ať už z nedbalosti či záměrně, něco přehlédli. Je ale pravda, že i za dvě dokázané vraždy padly na tu dobu až směšně nízké tresty.

Při procesu obžalovaní své původní výpovědi zapřeli. A soud jako by ani neměl zájem objasnit, zda opravdu došlo k vyvraždění skupiny chasidů a následně i ke kanibalismu, kdy těla zabitých vrazi údajně naporcovali a prodali. Proč myslíte, že na to soud rezignoval?

Přiznám se, že nevím, a obávám se, že pravdu už se nikdy nedozvíme. Soud zřejmě chtěl vycházet ze zjevných důkazů, tj. z nalezených těl bratrů Polických. Co se týče možných vražd haličských Židů, soud tehdy tvrdil, že vrazi tím jen chtěli vyšetřovatele zmást.

A vy jako autor věříte, že ke kanibalismu tehdy skutečně došlo? Prý se lidské maso dalo zaměnit se psím, které se v době poválečného hladu běžně prodávalo.

Na to si netroufám přímo odpovědět. Nevím ani, jak vypadá psí a jak lidské maso, nakolik se dají od sebe rozeznat. Noviny tehdy otiskly výpověď obžalovaného Jana Fejty, kterého jeho bratr Josef jednou přivedl do sklepa, kde bylo nějaké maso naloženo. Jan se prý svého bratra zeptal, co je to za maso, a Josef se zasmál a řekl: „Není-li to koňské, pak je to ze Žida.“ Tak možná vznikla i celá kauza.

Může čtenář nějak poznat, kde v knize končí reálný dobový příběh a začíná fikce? Nebo chcete, aby to zůstalo nedopovězeno?

Spíš se kloním k tomu, aby čtenář sám přemýšlel, kde tato hranice je.

Proč se vlastně v knize – i v oněch záznamech četníků – nacházejí osoby beze jména?

Beze jména jich zase tolik není, jen ty nejdůležitější. Pojmenovat někoho, kdo možná ani neexistoval, totiž už navozuje pocit, že ten člověk skutečně prožil to, o čem píšu. Ale to není dost dobře možné, když sami nedovedeme říct, co se tehdy stalo… Ze stejného důvodu je postava na obálce knihy otočena zády, aby čtenáři zůstal utajen obličej – ten si tak každý čtenář může vykreslit ve své fantazii dle libosti. Četník v deníku své kolegy označuje pouze iniciálou, protože všechny dobře zná. Zároveň to dalo psaní více volnosti – nemusel jsem složitě ověřovat jména četníků, kteří se kolem vyšetřování případu byť jen mihli. Nechtěl jsem psát faktografickou literaturu, ale tzv. real-fiction.

Váš text je velmi rozsáhlý, prokládáte jej desítkami zpráv z dobových novin. Jaká periodika jste kvůli knize prostudoval? 

Zejména Lidové noviny a Národní listy, z regionálních pak hlavně Horácko. Musím přiznat, že kniha nevznikla tak, že bych měl vše připravené dopředu. Věděl jsem zhruba, jak příběh začne a jak skončí. To, co bylo mezi tím, jsem průběžně doplňoval právě na základě různých událostí, které se kolem hrdinů děly – ať už podle „velkých“ zpráv, které přicházely z bojiště či třeba z císařského dvora, nebo naopak podle „drobných“ událostí, které se staly v jejich těsné blízkosti, o nichž však noviny také něco napsaly. Byl to třeba požár v okolí, klukovská rvačka a tak podobně. Na to všechno museli hrdinové nějak reagovat, čímž se příběh posouval dál a dál. Nejobtížnější bylo pak tyto detaily propojit do celku.

Před psaním jste asi prošel i řadu archivních materiálů. Dozvěděl jste se o židovském osídlení u nás něco nového, co vás překvapilo?

Asi se nejednalo o nic důležitého, co bych alespoň zběžně neznal. Ale zaujal mě popis utečeneckého tábora u tehdejšího Německého, nyní Havlíčkova Brodu. Tuto pasáž jsem však při konečných úpravách z knihy vypustil… Tábor byl zajímavý třeba tím, že haličští uprchlíci měli v barácích zavedenou elektřinu, což pro ně bylo něco naprosto neuvěřitelného! V haličských židovských štetlech se jim o elektřině ani nesnilo. Zároveň to bylo ale i velmi nezvyklé na zdejší poměry – jednalo se totiž o jedno z prvních míst, které bylo v okolí Brodu elektrifikováno. Pokud si vzpomínám, elektřina byla do tábora zavedena díky tomu, že nedaleko tábora stál mlýn s malou elektrárnou. Mlynář prý na rozvodu elektřiny do tábora vydělal slušný peníz.

Co vám osobně psaní téhle knihy dalo?

Je to zejména vědomí, že se na tuto tragickou událost snad nezapomene – a že se o ní dozvědí i lidé odjinud než z Třebíče, kde mimochodem stále dost silně rezonuje. Svědčí o tom i návštěvnost různých besed, které bývají na toto téma ve městě občas pořádány. A co to přineslo čistě mě osobně? Určitě jsem si rozšířil obzory. Vím už, jak asi vypadal Lvov před první světovou válkou, mohl jsem si srovnat „starou“ Ostravu s Ostravou ze svých studií – přičemž jsem zjistil, že v budově naší Filozofické fakulty Ostravské univerzity byla dříve německá reálka. Zaujal mě také životní příběh skladatele Pavla Haase, který bydlel v Brně ve stejném domě jako vynikající právník Immanuel Stern, u nějž byli naši hrdinové ubytováni. Mnoho dalších zajímavostí jsem se dozvěděl o své rodné Třebíči, ale i o celosvětových událostech, které jsou již dávno zapomenuty.

Neběžný námět může mít rozporuplné přijetí u čtenářů… Jaké ohlasy jste zaznamenal? Nenapsal vám nějaký lokálpatriot, že tímto příběhem hanobíte rodné město?

Ne, nikdo mi nic takového nenapsal, byť já sám mám v tomto ohledu coby patriot někdy dilema. Zatím mi přicházejí jenom samé pozitivní ohlasy. Hodně lidí mi říká, že chodí procházkou po místech, o nichž v knize píšu, nacházejí náhrobky Aloise Neumana či Josefa Šedy, chodí kolem budovy bývalého Kohnova mlýna a přemýšlejí, co se tam vlastně mohlo tehdy stát. Já navíc nikomu nepodsouvám žádné závěry. Lidé velmi kvitují samotný závěr příběhu, říkají, že podobné vyústění opravdu nečekali a jako čtenáře je příjemně překvapilo.

Máte už v hlavě námět na další knihu?

Využil jsem toho šílenství z čínského viru, kdy jsem byl kvůli překážkám v práci čtrnáct dní doma, a napsal jsem knihu o vystěhovalcích do Nebrasky v 19. století. Není tak tlustá jako Bezejmenní, příběh je postaven spíše povídkově – ale také vycházím z článků v tehdejších novinách, které vycházely pro krajany v Nebrasce v češtině. Nicméně vzhledem k tomu, jak moc mě zajímá židovská tematika, v budoucnu možná zpracuji nějaký další příběh o Židech…

PTAL SE Lubor Falteisek

Foto archiv