Podobně jako Theodor Herzl roku 1897 prohlásil: „V Basileji jsem založil židovský stát“, tak o tři tisíce let dříve mohl Mojžíš prohlásit: „V Páranské poušti jsem založil Mossad“. Právě v této paraše Šlach lecha שלח לך (Numeri 13,1-15,41), kterou čteme o šabatu 20. června, se popisuje první výzvědná výprava židovských zvědů do kenaanské země.
Na počátku
Ihned na samém začátku První knihy Mojžíšovy, knihy Exodus – Berešit objasňuje komentátor Raši právo národa synů Izraele obsadit kanaánskou zemi, v níž dosud žily jiné národy. Řekl rabi Jicchak: „Tóra by měla začínat veršemהַחֹדֶשׁ הַזֶּה לָכֶם רֹאשׁ חֳדָשִׁים… – Tento měsíc vám bude počátkem měsíců… (Exodus 12,2), neboť je to první micva daná Izraeli. Proč Tóra začíná z בְּרֵאשִׁית, od stvoření světa? Protože svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pohanských národů (Žalm 111,6). Jestliže národy světa řeknou Izraeli: „Jste lupiči, okupovali jste země sedmi národů“, Izrael jim odvětí: „Celá země náleží Hospodinu. On ji stvořil a dal ji tomu, komu chtěl. Bůh jim ji ze své vůle dal, Bůh jim ji ze své vůle odňal a dal ji nám.“
Raši si klade otázku, proč tato paraša שלח לךnásleduje ihned po paraše בהעלתך, na jejímž konci se uvádí, že Bůh potrestal Miriam malomocenstvím za pomluvy, které vyřkla proti svému bratru Mojžíšovi. Zvědové byli svědky toho, co se stalo s Miriam, ale nevzali si z toho ponaučení.
Naše paraša začíná slovy: שְׁלַח־לְךָ אֲנָשִׁים וְיָתֻרוּ אֶת־אֶרֶץ כְּנַעַן אֲשֶׁר־אֲנִי נֹתֵן לִבְנֵי יִשְׂרָאֵל – Pošli si muže, aby prozkoumali kanaánskou zemi, kterou dávám synům Izraele. Naše právo na kanaánskou zemi, na ארץ ישראל je od pradávna nezpochybnitelné, ale právě zde začínají potíže. Nejsme již v situaci, kdy יְהוָה יִלָּחֵם לָכֶם וְאַתֶּם תַּחֲרִשׁוּן – Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet (Exodus 14,14), jak je uvedeno v souvislosti se zázračným rozdělením Rákosového moře.
Jak opanujeme zaslíbenou zemi? Nejedná se zatím o přivedení rozptýlených ze všech koutů světa na horu Sión během posledních dnů v době příchodu Mesiáše. Jde o obsazení země jako výsledku lidského úsilí. Pokud chce někdo obsadit zemi s minimálními ztrátami na životech a s relativně přijatelným úsilím, musí věnovat svou pozornost rozvědné činnosti. Pokud je „rozvědka“ úspěšná, je velmi vysoká šance na rychlé obsazení nepřátelského území a jeho pacifikaci.
שְׁלַח־לְךָ אֲנָשִׁים… – pošli dle tvého uvážení muže… Tato slova nám ukazují, že iniciativa poslat zvědy do kanaánské země za účelem jejího pozdějšího dobytí vyšla od Mojžíše, a ne od Hospodina.
Zvědové v kanaánské zemi
Nyní na chvíli odbočíme a uvedeme zajímavý poznatek, který nám zanechal ve svém díle יונתן תפארת pražský dajan Jonathan Eybeschütz (1690-1764):
Podobně, jako začátek naší praraši začíná slovy ,שְׁלַח־לְךָ tak název paraši pojednávající o Abrahamovi je לֶךְ־לְךָ – jdi, odejdi ze své země …. (Genesis 12,1). Naši učenci to vysvětlují tím, že Hospodin mínil, aby Abraham odešel ze své vlasti ke svému dobru.Podobně můžeme komentovat Hospodinova slova i zde. שְׁלַח־לְךָ – pošli muže, aby prozkoumali kanaánskou zemi k tvému dobru.Vždyť Hospodin rozhodl, že Mojžíš nevejde do Kanaánu. Nyní, díky zvědům, kteří pomluvili budoucí zemi Izraele, se tak příchod národa synů Izraele do zaslíbené země zdržel o plných čtyřicet let. Tento trest čtyřicetiletého zdržení na poušti byl vlastně Mojžíšovi k dobru, neboť mu Hospodin daroval ještě dalších čtyřicet let života.
Mojžíš vyslal dvanáct významných mužů pospolitosti jako zvědy, aby prozkoumali kanaánskou zemi – budoucí zemi Izrael. Dal jim jasné úkoly, instruoval je kudy mají jít a na co mají obrátit svou pozornost:
- Jaká je to země.
- Jaký lid v ní sídlí, zda je silný nebo slabý, zda je ho mnoho nebo málo.
- Zda je země dobrá anebo špatná vzhledem k přírodnímu bohatství.
- Jaká tam jsou města – opevněná nebo otevřená.
- Zjistit úrodnost země a zjistit, zdali tam jsou stromy.
- Přinést vzorky ovoce, které roste v Kanaánu.
Když se po čtyřiceti dnech zvědové vrátili, popsali zemi tak, jak ji viděli. Řekli dokonce, že je to země oplývající mlékem a medem. Přinesli také ovoce té země. Zvědové vyplnili tedy své poslání a neskryli nic ani před Mojžíšem, ani před Izraelci. Co však řekli dále? „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my. (…) země, která požírá své obyvatele, (…) muži obrovité postavy. Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejích očích byli takoví.“ (Numeri 13, 31-33). To jsou slova zvědů, která Tóra klasifikuje jako pomluvy. Podíváme-li se dnes na jejich slova, těžko bychom je mohli klasifikovat jako pomluvy. V čem tedy tkví hřích většiny zvědů?
Úkol, který jim zadal Mojžíš, zvědové splnili. Co však nebylo a není správné, a co nesmí žádný rozvědčík udělat? Seznámit širokou veřejnost, v našem případě všechny syny Izraele, se svým osobním názorem na vše, co viděl a slyšel, a ještě vše veřejně analyzovat v širokém národním fóru. Rozvědčík je povinen přinést podrobné informace, avšak jejich analýzu, zhodnocení a případná opatření vyplývající z těchto získaných informací, musí přenechat těm, kteří jej na rozvědnou misi vyslali. Kdo měl získané informace o kanaánské zemi vyhodnotit a vyvodit z nich obecné závěry, byli Mojžíš a Áronem, dnes bychom řekli politická reprezentace národa, nikoli však samotní zvědové. V tom tkví podstata jejich osudné chyby či spíše záměru, kterou Tóra charakterizuje jako pomluvu Svaté země.
Jakmile lid slyšel z úst deseti zvědů, že nebude možné zaslíbenou zemi dobýt a že vynaložené úsilí na její dobytí nepřinese žádné plody, okamžitě začal hořce plakat. Zakrátko pak většina národa reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Nejenže si chtěla zvolit nového vůdce, ale mnozí z národa se chtěli vrátit zpět do Egypta. Nic nepomohla optimistická slova dvou zvědů – Jehošuy bin Nuna a Káleva ben Jefuneho, kteří nabádali lid (Numeri 14,7-9): Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ Jenže národ zpanikařil, stal se malomyslným a uvěřil pesimistickým slovům většiny zvědů.
Rozhodnutí Všemohoucího
V příběhu o zvědech můžeme najít další příčinu osobního selhání většiny z nich. V textu stojí psáno (Numeri 13,2): .אִישׁ אֶחָד אִישׁ אֶחָד לְמַטֵּה אֲבֹתָיו תִּשְׁלָחוּ כֹּל נָשִׂיא בָהֶם – Pošlete po jednom muži z jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka. Z této věty můžeme vycítit, že každý kmen chtěl mít svého kmenového zvěda. Je velmi pravděpodobné, že vysoký počet dvanácti zvědů byl Mojžíšovi vnucen kmenovými stařešinami. Tedy další příčinou neúspěchu Mojžíšem vyslaných zvědů, byla vlastně demokracie, která panovala v každém kmeni. Každý kmen si zvolil většinou hlasů svého představitele, který se měl výzvědné výpravy zúčastnit.
Je pravděpodobné, a do určité míry i přirozené, že při průzkumu kanaánské země měl téměř každý ze zvědů nejdříve na mysli zájem svého kmene a potom teprve zájem celku, všeho Izraele. Také počet dvanácti zvědů byl zbytečně velký. Jehošua (viz Jozue, 2. kapitola) vyslal pouze dva zvědy do Jericha, přesto vzbudili nežádoucí pozornost u jerišských obyvatel a jejich život byl ohrožen. Nyní je vyslán „pluk“ dvanácti zvědů, kteří jistě neprošli zemí nepovšimnuti.
Demokracie uvnitř národa, kmene, rodinného klanu, ba i v rodině je v rozumné míře samozřejmě v pořádku. Naopak. Despotické tendence uvnitř jakékoli společnosti brání jejímu zdravému rozvoji. Ovšem demokraticky rozhodovat o něčem, o čem má výhradní právo rozhodovat pouze Všemohoucí, musíme považovat za rouhání a za „svatokrádež“.
Například to, o čem výhradně rozhoduje Hospodin, je právě země Izraele –ישראל ארץ. Pokud ji sám Hospodin přislíbil Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a jeho potomkům, tedy nám, národu Izraele, tak nikdo z nás nemá nejmenší právo protivit se takovému Božímu rozhodnutí nebo se je snažit změnit. Platilo to dříve a o to více to platí dnes. Nikdo z poslanců izraelského Knesetu nemá právo hlasovat o předání byť jen malé části Svaté země, kterou Všemohoucí zaslíbil svému národu, do rukou našich nepřátel. Pokud tak někdo učiní, není to taktika, ani ústupek mezinárodnímu společenství, ale je to pohrdání Všemohoucím a Jeho Zákonem.
rabín Daniel Mayer