Období počítání omeru ve stínu pandemie COVID-19

Purimové oslavy nebyly již tak bezstarostné a veselé, jak jsme na ně byli v minulosti zvyklí. Celý svět zachvátila pandemie nového koronaviru, která nás neopouští ani o měsíc později. Proto i současné období sfirat ha- -omer – ספירת העומר (dosl. počítání snopku), počínaje druhým pesachovým dnem (10. dubna) až do předvečeru svátku Šavuot (28. května), je ve stínu pandemie. Nákaza se rozšířila obrovskou rychlostí a postihla dokonce některé příslušníky domorodých kmenů žijících daleko od civilizace v brazilských amazonských pralesích.

Téměř všechny státy světa zavedly různá opatření, aby zabránily nebo alespoň zpomalily šíření nákazy viru. Zdá se, že pandemie slábne a svět se pomalu a obezřetně vrací do normálu.

Lag ba-omer

Takřka celé období sfirat ha-omer je dobou, kdy dodržujeme některé zvyky spojené se smutkem. Nekonají se svatby, nestříháme se a neholíme, nepořádáme veselé akce ani se jich neúčastníme, je zakázáno poslouchat hudbu a hrát na hudební nástroje.

Tyto smuteční zvyky mají svůj původ v zapsané ústní tradici, například v midraši Kohelet Raba 11:6 nebo v talmudickém traktátu Jevamot 62b, kde se uvádí, že rabi Akiba měl dvanáct tisíc párů žáků od Gvatu (pravděpodobně tel severně od Beer Ševy) do Antipatrisu (místo nedaleko dnešního Roš ha-Ajin) a všichni zemřeli v jednom období, protože si navzájem neprojevovali patřičnou úctu. Svět se stal bez Tóry pustým, až přišel rabi Akiba k našim učitelům (svým žákům, kteří zůstali na živu) na jihu a učil je Tóře. Rabi Meir, rabi Jehuda, rabi Josej, rabi Šimon a rabi Elazar ben Šamua – tito v oné době znovu ustanovili pravidelné učení Tóry.

Všichni ostatní zemřeli v době mezi Pesachem a svátkem Šavuot. Řekl rabi Chama bar Aba (jiní tvrdí, že rabi Chija bar Avin): „Všichni zemřeli krutou smrtí.“ Co to bylo? Rav Nachman pravil: „Záškrt.“

Jediný den, kdy žáci rabiho Akiby neumírali, byl ל״ג בעומר (Lag ba-omer) – 33. den omeru, který letos připadá na 12. květen, a proto se tento den ruší všechny smuteční obyčeje.

Tradice uvádí, že Lag ba-omer je dnem, kdy odešel na věčnost rabi Šimon bar Jochaj, jemuž tradice připisuje autorství základního díla židovské mystiky – knihy Zohar.

Nutno připomenout, že představený akademie v Pumbeditě, rabi Šerira Gaon (906–1006) uváděl zcela jinou příčinu smrtižáků rabi Akiby. V dopisu poslaném Jakobu ben Nisimu z Kairúwánu uvádí, že příčinou smrti žáků rabi Akiby bylo krvavé pronásledování ze strany Římanů, nebo smrt přímo v bojích proti nim.

Epidemie v naší historii

Tak či onak, různé epidemie či pandemie provázely lidstvo od nepaměti a tyto nemoci se nevyhýbaly ani nám, Židům. Naši učenci hledali příčinu těchto zhoubných epidemií – מַגֵּפָה, a nacházeli ji v morálním selhání lidí.

Když synové Izraele zhřešili a udělali si zlaté tele, tak Mojžíš tuto modlu vzal, spálil ji ohněm, rozemlel na prach, nasypal do vody a tu dal pít synům Izraele (2. Mojžíšova 32‚20). Princip byl podobný jako u ženy podezřelé z cizoložství (4. Mojžíšova 5‚12–31). Pak mnozí, kteří se účastnili hříchu a neobstáli ve zkoušce, onemocněli vodnatelností, která způsobuje opuchnutí těla v důsledku nahromaděné v něm vody. V traktátu Joma 66b se nemoc nazývá hydrakon – הדרקון (z řec. ὑδεριχoν).

V Tóře se uvádí několik případů onemocnění, které byly trestem za špatné chování člověka. Jedná se především o malomocenství – צרעת , které však bylo možné vyléčit (3. Mojžíšova 14‚3). Pravděpodobně se nejedná o lepru, která se považuje za nevyléčitelnou. Toto biblické malomocenství bylo trestem za pomluvy – לשון הרע . V každém případě to byla nemoc nakažlivá, ať již ve smyslu lékařském nebo zvláště pak v duchovním, kdy takový malomocný může lidi, kteří s ním přijdou do styku, nakazit svým morálním pokleskem. Proto nemocného malomocenstvím prohlíží kněz, který byl též léčitelem. V 3. knize Mojžíšově 13‚1–46 a 14‚1–32 uvádějí postup při očišťování malomocného a dny, které musí takový člověk strávit v karanténě – mimo tábor či mimo svůj stan. Ve 4. knize Mojžíšově 12‚1–16 se dovídáme o Miriam, která mluvila s Áronem proti Mojžíšovi. Bůh ji za to potrestal malomocenstvím a ona musela být sedm dní v karanténě mimo tábor.

Muži, které Mojžíš poslal prozkoumat kanaánskou zemi a kteří po návratu podněcovali celou pospolitost k reptání proti němu tím, že pohaněli zemi pomluvami, zemřeli zasaženi Hospodinem. Raši k tomu uvádí, že se jim dostalo spravedlivé odplaty. Zhřešili jazykem, proto se jejich jazyk vtáhl až k pupku a červi vylézali z jejich jazyka a pupkem do nich pronikali.

Poté, co byl vzbouřenec Kórach se svými lidmi pohlcen zemí a navíc 250 jejich přívrženců bylo spáleno ohněm, jenž vyšlehl od Hospodina (4. Mojžíšova 16‚1–35), mnoho ostatních lidí si z toho nevzalo ponaučení. Druhého dne začali reptat proti Mojžíšovi a Áronovi, které vinili, že jsou příčinou smrti Hospodinova lidu (4. Mojžíšova 17‚6–8). Trest za reptání přišel okamžitě. Mezi reptajícími se rozmohla morová rána – מַגֵּפָה a mor byl zastaven díky Áronovu hrdinství: „Áron vzal kadidelnici, jak mu řekl Mojžíš, a běžel doprostřed shromáždění. Ale pohroma v lidu již začala. Zapálil kadidlo, aby vykonal smírčí obřady za lid. Postavil se mezi mrtvé a živé a pohroma se zastavila. Mrtvých při té pohromě bylo čtrnáct tisíc sedm set, kromě mrtvých v případě Kórachově.“ (4. Mojžíšova 17‚9–15).

Talmudický traktát Šabat 89a uvádí, že když Mojžíš vystoupil na nebesa, dověděl se od anděla smrti tajemství, že dým kadidla zastavuje epidemii. Proto tedy na Mojžíšův popud vzal Áron kadidelnici a běžel doprostřed shromáždění a postavil se mezi mrtvé a živé (4. Mojžíšova 17‚12).

Další Boží trest v podobě pohromy – morové epidemie se dostavil v Šitim, když synové Izraele začali smilnit s Moábkami (4. Mojžíšova 25‚1–9). O mnoho horší, než tělesné smilstvo bylo, že Moábky zvaly židovské muže, aby se klaněli jejich božstvu Ba’al-peorovi. Se shodným cílem se k Moábkám přidaly i Midjánky. Vrcholem drzosti bylo, když si před očima Mojžíše a celé pospolitosti Zimri, syn Sálův z Šimonova kmene přivedl do tábora Midjánku Kozbi, dceru Súrovu a poté si ji odvedl do svého stanu. Tu se Pinchas již nemohl udržet, vzal kopí, vešel do Zimriho stanu a oba jednou ranou na loži probodl. Tak byla morová rána mezi syny Izraele zastavena. Přesto jí padlo za oběť 24 000 lidí.

Další pohroma – epidemie nádorů postihla Pelištejce, kteří po vítězné bitvě nad Izraelem ukořistili schránu Boží smlouvy. Všude, kam ji přivezli, do Ašdodu, Gatu či Ekronu, byli lidé stiženi nádory (1. Samuelova 5‚6–11). Nakonec se Pelištejci rozhodli vrátit schránu synům Izraele do Bejt Šemeše. Jeho sedmdesát obyvatel zemřelo na nádory, neboť se svévolně podívali do schrány (1. Samuelova 6‚19). Někteří učenci uvádějí, že oněch sedmdesát potrestaných obyvatel Bejt Šemeše nepřerušilo práci, byť se poklonilo schráně Boží smlouvy. Mezi nimi byli i tací, kteří vedli při tom nepřístojné řeči (Berešit Raba 54:4 a Sota 35a). O jaký druh nádorů šlo nevíme, ale mohlo se jednat o dýmějový mor.

• 

Jiným vysvětlením, proč byli obyvatelé Bejt Šemeše potrestáni morem, byla jejich netečnost k schráně Boží úmluvy. Schrána byla po sedm měsíců v rukou Pelištejců. Když se o tom dověděli, měli okamžitě táhnout na pelištejský Ašdod, aby schránu osvobodili z rukou nepřátel.

Morová rána, která postihla Izrael, se udála za panování izraelského krále Davida (2. Samuelova 24‚1–16). David poručil veliteli svého vojska, aby sečetl všechny bojeschopné muže podle hlavy. Zákon Tóry takovou praxi sčítání synů Izraele zakazuje (2. Mojžíšova 30‚11–15). Joáb se snažil Davida od jeho záměru odradit, ale nakonec Davidovo slovo bylo rozkazem. Joáb přinesl svému pánu soupis osmi set tisíc bojeschopných mužů. Za toto Davidovo přestoupení zákona Tóry pak tři dny Hospodin stíhal lid morem. Od severu k jihu pomřelo na morovou epidemii sedmdesát tisíc mužů. Král David pak jednal velmi rychle. Když uviděl v Jeruzalémě Božího anděla bijícího lid, začal se kát ze svého hříchu a prosil za nevinný lid. Tu potkal Aravnu, který se mu poklonil a král David koupil od něj humno, na němž vybudoval oltář Hospodinu a od Aravny koupil též obětní zvířata. Poté tam obětoval Hospodinu zápalné a smírčí oběti. Hospodin Davidovo pokání a prosby za lid přijal a morová rána byla zažehnána (2. Samuelova 24‚17–25). Na tomto místě pak stála velesvatyně jeruzalémského Chrámu.

Období středověku

Kromě epidemií biblických dob připomeňme ještě dvě morové epidemie, které kosily obyvatelstvo Svaté země. První z nich byla pandemie tzv. justiniánského moru z let 541–2. Epidemie moru, která začala v Etiopii zachvátila Egypt, zvláště město Pelusium v deltě řeky Nil, odtud morová nákaza pokračovala přes Gazu a pak se rozšířila do celé tehdejší Palestiny, Sýrie a Mezopotámie. Na jaře 542 udeřila morová epidemie v hlavním městě byzantské říše, v Konstantinopoli. Byzantský historik a očitý svědek Prokopius z Caesareje uvádí, že morová epidemie zahubila polovinu obyvatel Byzantské říše a dokonce sám císař Justinián I. onemocněl morem, ale přežil. Dobové zprávy uvádějí, že v Konstantinopoli na mor umíralo denně 16 000 lidí.

Sto let poté zachvátila Svatou zemi další morová epidemie. Krátce po obsazení Palestiny muslimskou armádou se roku 639 rozmohla v táboře muslimů morová epidemie. Tuto epidemii nazýváme emauzský mor, neboť tehdy muslimské vojsko tábořilo v oblasti Emauzy (Nicopolis). Zhoubná epidemie se odtud rozšířila do Sýrie, Iráku a Egypta.

Za zmínku stojí ještě největší morová epidemie v polovině 14. století, která zachvátila velkou část Evropy. Tehdy byli Židé falešně obviněni, že otravují studny s vodou. Tato lživá obvinění měla za následek mnoho krvavých pogromů, zvláště pak ve Francii, Švýcarsku, Rakousku a Německu. V českých zemích byly pak pogromy ve Vratislavi a o Velikonocích roku 1350 v Chebu, kde byli všichni Židé vyvražděni.

Současná epidemie

Vraťme se však do dnešních dnů, do dnů „korony“. Podobně jako ve středověku se v mnoha zemích světa množí „zaručené zprávy a informace“, že Židé jsou ti, kteří zapříčinili pandemii a kteří virovou nákazu šíří. „Nic nového pod sluncem“, jak řekl moudrý král Šalomoun nebo vynikající herec Jan Werich, který ve svém projevu při slavnostním otevření výstavy Millenium Judaicum Bohemicum na pražské Židovské radnici 29. 4. 1968 uvedl: „Antisemita je v podstatě nešťastný člověk. Antisemitismus nezpůsobují Židi, protože nejde vůbec o Židy. Neboť, jak řekl Sartre – nemýlím-li se –, kdyby Židé nebyli, antisemita by si je musel vymyslet.“

O šabatu 25. dubna byl první den našeho měsíce ijar – אייר . Název měsíce můžeme vyložit jako zkratku slov אני י-י רופאך – Já jsem Hospodin, tvůj lékař (2. Mojžíšova 15‚26). Nyní jsme svědky toho, že pandemie nového korona-viru pomalu a opatrně ustupuje, přibývá vyléčených pacientů a ubývá smrtelných případů. Doufejme, že na konci měsíce ijar, který připadne na šabat 23. května, bude situace mnohem lepší než na jeho počátku, s Boží pomocí.

Někteří věřící mohou pochybovat o tom, zda nebyla zbytečná všechna opatření, která vlády zemí světa v boji s virem korona přijaly. Vždyť z jejich pohledu se tato pandemie může vykládat jako trest lidem za jejich nezřízenou hrabivost, ničení přírody a přírodních zdrojů nebo prostě jako trest lidstvu za neplnění Božích přikázání, bez ohledu na vyznání. Někteří se ptají, jak je možné se před nákazou uchránit. Pomůže modlitba nebo hygiena? Obojí je důležité. V této souvislosti uvádí bratislavský rabín Chatam Sofer (1762–1839), že se člověk musí bránit nebezpečí nákazy přirozeně a nespoléhat pouze na milost Nebes. (Responsa, Yore Dea 145). Proto také rabi Janaj než nastoupil na loď, nejdříve si ji prohlédl, aby zjistil, v jakém je loď stavu (Traktát Šabat 32a).

Nemyslím si, že to je trest, ale jistě je to určité varování, kterým chce Tvůrce sdělit asi toto: „Lidé, zastavte se! Tak, jak jste se dosud chovali a žili, nemůžete pokračovat. Zamyslete se nad svou existencí na tomto světě, který jsem stvořil pro vás, ale vy jej neustále vědomě ničíte.“ Svět po „koroně“ bude určitě jiným, než byl doposud. Nebude jednoduché se vyrovnat s hospodářským dopadem a propadem, který způsobila pandemie naší „globální vesnici“. Lidé se budou muset naučit myslet jinak, než jen jak přijít k největším finančním ziskům za každou cenu, i při nezvratném ničení přírody. Propad pocítíme všichni, avšak je tu naděje, že ekonomika světa bude postupně růst, ale asi jiným způsobem než před pandemií. V tom je naděje nás všech. Budeme podobni králi Davidovi, který se obracel k Všemohoucímu slovy: „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, panovníku vyslyš můj hlas.“

rabín Daniel Mayer