Elijáhu Guttmacherovi bylo asi 35 let, když v létě roku 1831 udeřila cholera. Působil právě ve svém úplně prvním rabínském postu, v pruském městečku Pleschen (פלעשען, dnes Pleszew ve Velkopolském vojvodství). Byla to už druhá z celkem pěti pandemií cholery, které v průběhu 19. století zachvátily Evropu. Poté, co se nemoc objevila v Indii, se bleskově rozšířila dál na západ; nejdříve z Ruska do Polska a pak i do Pruska. Brzy se přesunula až na Britské ostrovy a také do Severní Ameriky, kde jí následně podlehly stovky tisíc lidí.

V momentě, kdy cholera začne decimovat i členy Guttmacherovy obce, rozhodne se mladý rabín napsat svému učiteli Akivovi Egerovi do Poznaně o radu. Jen stěží lze popsat, jaké úctě se osobnost rabi Egera dodnes těší v rabínských kruzích. Jeho glosy najdeme na každé stránce snad všech standardních vydání Talmudu i Šulchan aruchu. Egerovy talmudické komentáře i jeho halachické decize jsou dodnes mistrnými analytickými díly. Když se ho však v létě 1831 táže jeho plešenský žák, co si počít tváří v tvář smrtící epidemii, odpovídá mu rabín Eger jednoduše a přímočaře. V jeho dopise se samozřejmě odráží úroveň tehdejších lékařských znalostí počátku 19. století.  Nicméně poté, co začal dopis kolovat po izraelských sociálních sítích a na #FrumTwitteru v souvislosti se současnou pandemií COVID-19, nabyl na určité aktuálnosti, mj. jako výborný příklad rabínského leadershipu v době krize:

„S Boží Pomocí, nechť je Jeho Jméno pochváleno. Pondělní čtení Tóry „Nicavim“ 5531, v Poznani. … Rabínu Elijáhuovi … hlavě rabínského soudu … svaté obce Pleschen:

Obdržel jsem Váš dopis. Pokud jde o modlitbu v synagoze, podle mého názoru by vskutku nebylo správné se shromažďovat v tak těsném prostoru. Je však možno se modlit v malých skupinkách … asi 15 mužů … od prvního světla … a totéž odpoledne. Po modlitbách v dopoledních hodinách a večerech přednesete několik kapitol žalmů vlastního výběru, následně [konkrétní prosebné modlitby] … a zmiňte v nich Jeho Veličenstvo krále, jeho potomstvo, jeho dvůr i všechny, kdož bydlí v jeho zemi. Každé ráno a večer recitujte … celé pasáže týkající se kadidla … A zajistěte, aby do skupin nevklouzl více než výše uvedený počet lidí, například tím, že postavíte stráž.

Chraňte se před chladem: všichni by měli nosit kolem pasu flanelovou látku. Nejezte špatná jídla, zejména okurky. Omezte také konzumaci ovoce a ryb a pití piva. Nepřejídejte se: je lépe jíst po menších porcích, zato častěji. Dbejte na čistotu. Vyvarujte se špíny a nepořádku v domě. Několikrát týdně si berte čisté, čerstvě vyprané oblečení. Nemějte zbytečně ducha chmurného, držte se dál od neklidu. Nevystavujte se v noci městskému ovzduší, naopak je dobré pobývat odpoledne, když svítí slunce, mimo město na čerstvém, venkovském vzduchu. Okna otevřete již časně zrána, aby do pokojů mohl proudit čistý vzduch. Nevycházejte z domu na lačno, vždy snězte trochu hořčičného semínka a dubové kůry. Ráno si omývejte ruce a obličej čerstvě natočenou vodou. Několikrát denně vykrápějte svá obydlí směsí silného octa a růžové vody.“

O čtvrtstoletí později dokázal John Snow, že cholerová nákaza se šíří hlavně skrze kontaminované vodní zdroje (okurky a pivo tak paradoxně patřily k těm nejbezpečnějším potravinám). V „lékařských“ radách rabi Egera tedy nutně nalézáme znalosti přímo úměrné tehdejší společnosti. Například se věřilo, že podchlazení podbřišku je jedním z původců cholery a tzv. cholerový bederní pás, nejčastěji z bavlny, který Eger předepisuje v dopise, tak byl dokonce zahrnut do standardní vojenské výstroje té doby.

Ve stejnou dobu také Akiva Eger vydává jedno rabínské dobrozdání, jež navždy změní dosavadní aškenázskou synagogální praxi. V důsledku cholery se objevuje nepředstavitelný počet pozůstalých, takže starobylý zvyk rotovat recitaci kaddiše mezi jednotlivými truchlícími nelze dodržet, poněvadž by se nedostalo na všechny. Toho roku tedy Eger vydal povolení, že i více truchlících může recitovat kaddiš současně. Tato původně jednorázová výjimka se pak nakonec stala normou.

Když pak cholera znovu prochází krajem, je už rabín Akiva Eger po smrti a rabín Guttmacher je nyní váženým rabínem v Grejdci (גרידץ, německy Grätz, dnes Grodzisk Wielkopolski) a je to naopak on, na koho se ostatní obracejí s prosbou o radu. Na podzim roku 1852 ovšem čelí dilematu: v důsledku epidemie je na místním židovském hřbitově najednou tolik nebožtíků, že není v moci zdejšího pohřebního bratrstva udělat všem taharu – rituální očistu a přípravu těla na pohřeb – a ušít dostatečné množství pohřebních rubášů: lze si v takovéto situaci vzít na pomoc nežidy? A když to nejde jinak, lze úplně vynechat očistný obřad taharu a pohřbívat nebožtíky tak, jak zemřeli, jen v obyčejných šatech? Guttmacher odpoví tak, že seřadí jednotlivé zvyklosti i rituály, jak je lze vzestupně v případě potřeby obejít. A nakonec také dochází k závěru, že pokud opravdu není zbytí, je možné pohřbít tělo pouze se symbolickým pláštěm přes obyčejné šaty – a bez provedení tahary.

Mimo vedení rabinátu v Grejdci a bohaté rabínské korespondence měl rabín Guttmacher ještě jednu vášeň – je považován za jednoho z raných náboženských sionistů v Evropě. Ti usilovali zejména o zvýšení povědomí o institucích a různých projektech ve Svaté zemi, ale také vybírali finanční prostředky na jejich uskutečnění mezi obcemi v galutu. Když na Sukot v roce 1865 vypukla cholera v Jeruzalémě, napsal vrchní rabín aškenázské obce Meir Auerbach dopis rabínovi Guttmacherovi, v němž popisuje šíření choroby a srdcervoucí okolnosti smrti rabína Nachuma Leviho ze Szadka, jedné z největších náboženských autorit Jeruzaléma. Také v něm děkuje za nedávný finanční dar polské komunitě v Jeruzalémě a nepřímo také žádá o další. Potvrzení cedaky zaslané rabínem Auerbachem rabínovi Guttmacherovi o rok později ukazuje, že Guttmacher skutečně v podpoře polské obce v Jeruzalémě pokračoval i nadále.

Nedlouho po smrti rabína Guttmachera v roce 1874 byla v Polsku vytištěna malá, nedatovaná příručka modliteb, postupů a zaklínadel na odvrácení moru i jiných katastrof. Její hlavní část pojednává o nošení kadidla do jeruzalémského chrámu, konkrétně o oddíle Lev 17:12–13, kde velekněz Áron pálí kadidlo, aby ochránil živé před morem, který pustoší tábor Izraelitů. Podle Talmudu to byl anděl smrti, který Mojžíšovi před jeho návratem ke svému lidu poté, co obdržel Tóru, prozradil tajemství o protizánětlivých účincích kadidla. Tak jako v případě mnoha jiných chrámových rituálů, jakmile je pro zboření chrámu nebylo možno vykonávat, místo nich nastoupila recitace jejich popisných pasáží. Jak jsme viděli v případu dopisu rabína Egera, kadidlo se často objevovalo při rituálech k odvrácení nákazy.

V případě, že k nákaze skutečně dojde, jsou v příručce uvedeny i další opatření. Kromě poměrně racionálních instrukcí typu „dbejte na čistotu v každé světnici, zejména záchodu, a čistěte vše od špíny, bláta, prachu i zápachu,“ zde lze nalézt též i o něco kurióznější návod na umístění „bílé cibule, česneku a některých druhů hub do každého z oken obydlí“. A také několik amuletů, včetně „věhlasného amuletu rabína Cadika z Grejdce [Rabbi Guttmachera], blahé paměti“. Čtenář se dovídá, že tento amulet vládl „úžasnou ochranou proti této nemoci“, tj. jako ochrana proti choleře během tzv. čtvrté pandemie:

„Za zázraků naší doby, cadik R. Elijáhu, blahé paměti, z Grejdce, který toto sám vytiskl roku 5627 (1866-7) a nechal poslat na všechny hranice Izraele, a nákaza pak ustala.“

Z čehož vyplývá následující jedinečný aspekt odkazu rabi Guttmachera: jeho věhlas coby nechasidského cadika, mystika a zázračného rabína.

V pozdějších letech se pověst rabína Gutmachera, jakožto zázračného rebbeho natolik roznesla po okolí, že dostával tisíce osobních proseb, tzv. kvitlechů, zejména z Ruskem okupované části Polska (Polsko bylo až do 1. světové války rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko). Glenn Dynner (viz „Brief Kvetches: Notes to a 19th-Century Miracle Worker“, 2014) a Marcin Wodzinski shromáždili množství kvitlechů, ze kterých se dozvídáme cenné informace o všemožných stránkách židovského života v 70. letech 19. století. Jako například tento: manželský pár z Krakova, jejichž patnáctiměsíční syn Avigdor Kalonymus trpěl vleklými záchvaty „choli ra“ („zlá nemoc“), což byla slovní hříčka s podobností slova „cholera“.

Během současné pandemie koronaviru jsme i my svědky toho, že reakce náboženských autorit mohou mít zcela zásadní dopady na společnost. Skrze své vlastní chování jsou – či naopak nejsou – schopni pomoci se v zásadní situaci zorientovat i mnohým ze svých oveček. Ať už jde o bagatelizaci ochranných opatření či naopak tím, že se budou snažit vyplnit nastalé vakuum nedostatečným zásahem úřadů tváří v tvář bezradnosti. Dopady jejich chování lze v dnešní krizi měřit v jednotkách životů. Musí poskytnout útěchu a naději, řešit duchovní a materiální potřeby těch, kdo trpí, a rozhodnout, kdy je situace natolik zlomová, že vyžaduje přizpůsobení či přímo zrušení staletých konstantních rutin a postupů. Dějiny židovského národa jsou plny utrpení a zkoušek a dnešnímu leadershipu se tak naskýtá mnoho vzorových modelů chování – ale snad žádná z nich není tak univerzální a tak dobře zdokumentovaná, jako odkaz rabína Elijáhu Guttmachera, rabína – rava – za časů cholery.

Přeložil David Kraus se svolením autora