Dvě obdobně graficky upravené knihy s podobnou tematikou vydalo nakladatelství Dauphin. Šlomo Sand nazval své dílo vtipně – JAK BYLA VYNALEZENA ZEMĚ IZRAELSKÁ, jejíž podtitul zní – Od Svaté země k vlasti. Tento izraelský historik žijící v rakouském Linci je u nás dobře známý už svou předešlou knihou s provokativním názvem Jak byl vynalezen židovský národ. Na ní tato nová kniha, jak už její název napovídá, navazuje. Dokonce ji lze brát jako druhý díl předchozí knihy, což je důležitá informace pro ty, kteří ten první mají. Jde vlastně o komentovaný průřez dějinami Izraele.

Autor Šlomo Sand pochází z Rakouska a v novém domově, v Izraeli, se ve svém historickém bádání specializuje na dějiny nacionalismu a politické dějiny 20. století, které jsou v tomto ohledu opravdu velmi barvité. Mnohé jeho myšlenky jsou závažné a zároveň velmi podnětné, vedou nás k tomu, abychom o nich sami uvažovali. Říká třeba: „Vlast nestvořila nacionalismus, spíše tomu bylo naopak: vlast se vyvinula z nacionalismu… Po vzniku národních států získaly oblasti, které se dostaly pod jejich kontrolu, a hranice, které je vymezovaly, zcela nový význam. Kulturně-politický proces čerpající z hlubokého pocitu sounáležitosti jedince s vlastní národní skupinou, vyústil ve vznik Britů, Francouzů, Němců, Italů a později Alžířanů, Thajců či třeba Vietnamců, čili entit původně vzešlých ze směsice lokálních dialektů a kultur.“ V Izraeli to bylo poněkud jinak: „Biblické knihy se o politické dimenzi národní vlastní nezmiňují. … Teritorium je nicméně klíčové. Slovo erec (země) se v Bibli objevuje více než tisíckrát… a má obrovský význam.“

Jak je vidět, navzdory vtipnému názvu jde o publikaci seriózní, s poznámkami pod čarou a jmenným rejstříkem na závěr. A český čtenář je ještě obohacen o něco navíc – o doplňující a vysvětlující doslov politologa Pavla Barši, který jej vtipně nazval Od lidu knihy k lidu země. Barša dochází k názoru, že „na rozdíl od starého Žida není již židovská identita nového Hebrejce dána věrností Talmudu jako zdroji božích přikázání, ale typicky národními charakteristikami, jako jsou sdílená historie, jazyk a území“. Píše, že tzv. pohanské národy „jsou srostlé se svými územími a uctívají tamní posvátná místa, na nichž přebývají jejich bůžci jako patroni. Děti Izraele jsou ve své vlastní zemi cizinci, neboť plní příkazy svého nebeského otce, jenž nepřebývá na tom či onom místě…“ Působí to jako explikace toho, k čemu vedla diaspora – k tomu, že Židé nelpí příliš na místě, kde zrovna žijí. Zkušenost s pogromy a vypovídáním ze země je tomu naučila.

LUBOR FALTEISEK