Chanuka je svátkem, který potvrzuje naši židovskou identitu. Když se podíváme na web americké unie reformního judaismu je Chanuka charakterizována následovně:
„Ačkoli historici diskutují o příčinách a výsledcích války, ve které Juda Makabejský a jeho následovníci porazili syrskou armádu krále Antiocha, není nejmenší pochybnosti o tom, že Chanuka v nás vyvolává představy o neutuchající židovské odvaze navzdory okolní nepříznivé situaci. Mezi další motivy svátku patří neochota podřídit se náboženským požadavkům říše praktikující modloslužbu, boj proti asimilaci do řecké kultury a ztrátě židovské identity a boj za židovskou politickou autonomii a sebeurčení.
Dnes svátek židům připomíná, aby sami sebe znovu zasvětili k udržování plamene židovského náboženství, kultury a společenství tak, aby mohly být předány dalším generacím.“[1]
A tak si dnes během Chanuky připomínáme udatné činy Judy Makabejského a jeho rodiny. Kde je v tomto textu ale zmínka o zapalování chanukije, pojídání koblih a latkes a hraní drejdlu? Liberální judaismus si židovské tradice hluboce váží, a proto se ji snaží zpřístupnit i pro dnešní dobu. A tak si spolu naložme na talířek latkes, zapalme chanukiji a pojďme se společně na chanukový zázrak podívat kritickým pohledem.
Chanuka není svátkem, který vychází z Tóry, jako je tomu například u Pesachu, vysokých nebo poutních svátků. Chanuka je svátkem historickým. Připomínáme si během ní Makabejské povstání, ke kterému došlo ve druhé polovině druhého století před občanským letopočtem. Spravují nás o nich dvě knihy Makabejské, které byly sepsány pravděpodobně velmi brzy po událostech Makabejského povstání. Ani jedna z knih se nám naneštěstí nedochovala v původní hebrejské podobě. Texty, které si dnes můžeme přečíst, se nám dochovaly v řecké Septuagintě. Do kánonu hebrejské Bible se sice nedostaly, přesto jsou dnes jedinou historickou zprávou o chanukových událostech a zasluhují proto naši pozornost.
Příběh o zázračném oleji, který vydržel hořet po osm dní, než byl pro zasvěcení Chrámu vyroben olej nový, v Tóře nikde nenacházíme. Nenajdeme jej ale ani v knihách Makabejských. Ty nám nicméně poskytují velmi zajímavou zprávu o stavu dobového judaismu. Autor knih Makabejských považoval za nutné sdělit čtenáři, co v jeho době znamenalo být židem, a tak se dozvídáme, že židé doby Judy Makabejského zachovávají šabat a neobětují cizím bohům, zachovávají zákony kašrutu a jsou obřezaní. Jelikož Juda Makabejský žil v době, kdy ještě neexistoval Talmud, vykládali si židé halachu sami (1. Mak 2:41: „Toho dne rozhodli: „Proti každému, kdo proti nám začne válku, budeme bojovat i v den sobotní!“).
Toto jsou podle autora první knihy Makabejské hlavní znaky židovského života. Byli však tací, kteří se od židovského způsobu života odrodili, přestali dodržovat šabat, začali jíst nevhodné potraviny a zrušili znamení obřízky. Přesně tito lidé přivedli na židovský národ pohromu v podobě krále Antiocha, který vyplenil Jeruzalémský Chrám a umístil do něj modlu. Juda Makabejský, který byl schopen vykládat Zákon sám pro sebe a svou rodinu, se však tradice přidržel. Hospodin mu proto přispěchal na pomoc, a tak se jim podařilo opět dobýt židovská území a získat zpět Chrám.
Líčení situace, jak Juda se svou družinou opětovně zasvětil Jeruzalémský Chrám, popisuje každá z knih Makabejských trochu jinak. Podle první knihy Makabejské (4:36-59) se židovská svatyně nacházela v troskách, byla rozbořená a poničená, a tak Juda s bratry nejdříve ustanovili ty, kteří uklidili to nejhorší. Znesvěcen byl také oltář zápalných obětí. Oltář zápalných obětí byl ovšem jedním z nejdůležitějších míst Chrámu. Právě na něm přinášeli kněží dvakrát denně povinné oběti Hospodinu. Oheň na zápalném oltáři hořel nepřetržitě a byl pro funkci chrámu nepostradatelný (Tamid 31b).
Juda a jeho bojovníci se proto sami rozhodli rituálně nevhodný oltář strhnout, jeho kameny uložit do úschovy a zbudovat oltář nový. Jakmile byl Chrám opraven, byly do něj vneseny nové nádoby a také nový svícen. Dvacátého pátého dne měsíce kislevu, v den výročí znesvěcení Chrámu Antiochem, pak opět zažehli oheň na oltáři zápalných obětí a přinesli zápalnou oběť Hospodinu. „Osm dní slavili posvěcení oltáře, s radostí přinášeli zápalné oběti, obětovali oběti za zachránění a oběti chvály […] Juda, jeho bratři a celé shromáždění Izraele se usnesli, že každoročně, od dvacátého pátého dne měsíce kislevu budou osmidenním veselím a díkůvzdáním slavit posvěcení oltáře.“ (1. Mak 4:56-59).
Druhá kniha Makabejská pojednává o stejných událostech, ale z jiného úhlu pohledu. Jde o paralelní záznam z pera jiného autora. Podle 2. Mak 10:1-10 váleční vítězové také uklidili a opravili Chrám a postavili v něm nový oltář. Zažehli nový oheň na zápalném oltáři a přinesli Hospodinu oběti. Zasvěcení Chrámu podle druhé Makabejské je jakýmsi završením svátku Sukot, který museli uprchlíci kvůli Antiochově krutovládě slavit nedostatečně v horách: „K očištění chrámu došlo ve výročí dne, kdy cizáci chrám poskvrnili: dvacátého pátého dne měsíce kislevu. Slavnost trvala osm dní s veselím jako o slavnosti stánků, kterou – jak vzpomínali – trávili ještě před krátkým časem v horách a jeskyních jako divá zvěř. Proto nesli pruty ovinuté listím, rozkvetlé ratolesti a také palmy a zpívali písně tomu, který je šťastně přivedl k očištění Místa jemu zasvěceného.“ (2. Mak 10:5-7). Po tomto zasvěcení se židovská komunita doby Judy Makabejského společně rozhodla, že od tohoto okamžiku napříště bude slavnost dvacátého pátého kislevu slavit každý rok.
Nejbližší zázraku podobnou informaci spojenou s ohněm nám přináší 2. Mak. 1:18-27. Podle tohoto textu vzali údajně židé vyhnaní do Babylonie plamínek chrámového ohně s sebou a ukryli jej v suché hluboké studni. Nehemjáš později pro plamen poslal, nicméně vyslanci našli pouze neznámou hustou tekutinu. Tou posléze zalili oltář zápalných obětí, aby jej mohli znovu zapálit. Poté, co tak učinili, rozlila se všude kolem převeliká záře a všichni užasli.
První zprávu o zázraku s olejem, jak si jej připomínáme dnes, nacházíme v Talmudu, který byl kanonizován téměř šest set let po událostech makabejského povstání. V traktátu Šabat 21b rabíni zdůvodňují chanukové oslavy: dvacátého pátého kislevu slavíme Chanuku, protože Řekové znesvětili všechen chrámový olej. Poté, co je Makabejští porazili, našli v Chrámu poslední lahvičku rituálně vhodného oleje, který měl vystačit pro chrámové osvětlení na jeden den. Zázrakem však vystačil na celých osm dní, tedy dobu, které byla potřeba pro výrobu oleje nového.
Jak dnes tyto události potvrzují naši židovskou identitu? Díky knihám Makabejským se dozvídáme o skupině našich předků, která vedla židovský způsob života. Dodržovala šabat, zákony kašrutu i obřízku a věřila v jediného Boha. Nebála se však v potřebných okamžicích vzít rozhodování do vlastních rukou a některé zákony přizpůsobit nutnosti vlastního přežití.
Z velmi radostné události dokonce ustanovila nový svátek, který nemá oporu v Tóře. Chanuka tedy více než kterýkoli jiný svátek svědčí o vnitřní pluralitě judaismu. Nebýt vnitřní pestrosti naší víry, nejspíše bychom se dnes z Chanuky už neradovali. Původní svátek totiž oslavoval nové zažehnutí oltáře zápalných obětí, bez kterého by Chrám nemohl fungovat. My dnes stejně jako rabíni Talmudu Chrám nemáme, a proto si společně s nimi radši připomínáme zázrak s posvátným olejem, vítězství světla nad temnotou. Neustálý vývoj a reakce na dobové potřeby je tím, co dělá judaismus živým a přetrvávajícím. A to je ten pravý zázrak.
Kamila Kohoutová