Svatostánek, který stál v severočeském městě pouhých sedmdesát pět let.

Nová synagoga v České Lípě – lépe, neboť po celá staletí se zde tímto jazykem mluvila drtivá většina zdejšího obyvatelstva, bychom měli uvést název i německý: der Neuer Israelitischer Tempel in Böhmisch Leipa; a pro úplnost i hebrejsky: בית הכנסת בלאיפה – stála v tomto významném severočeském městě “pouhých” pětasedmdesát let. Přesně od roku 1863, kdy byla slavnostně zasvěcena, až do nechvalně proslulé tzv. Křišťálové noci z 10. na 11. listopadu 1938, kdy ji místní zfanatizované tzv. “sudetoněmecké” obyvatelstvo nejprve znesvětilo, pak vyrabovalo a následně byla samotná budova nacistickými žháři i podpálena – a vypálena. Zbytky zdí byly odstraněny na jaře roku 1941. Na jejím místě se dnes nachází parkoviště, stánek s gyrosem a neuměle vyvedený parčík, kterému dominují hned dva pomníky.

Židovské osídlení v České Lípě

Česká Lípa, do r. 1945 však spíše jen Lipa či Leipa (přídomek “Böhmisch” pochází až z doby národnostně vyhraněného 19. století; hebrejsky či v jidiš pak לעיפן Lajpa či לייפא Lípa), je starobylé město ve stejnojmenném okrese v Libereckém kraji, na severu Čech, poblíž Máchova jezera, ikonického hradu Bezděz a Lužických hor a hvozdů. Lípa leží asi 80 km severně od Prahy a necelých dvacet km od státní hranice s německým Saskem, na říčce Ploučnici, u jejíhož středověkého brodu a blízkého vodního hradu Lipý existovala již snad od 10. století malá rybářská osada. O povýšení této osady na město se zasloužil významný staročeský rod Ronovců, zejména pak pan Jindřich z Lipé, během 14. století, o jeho pozdější rozvoj pak Berkové z Dubé. O století později bylo – již plně fortifikované město – opanováno husitským vojskem Jana Roháče z Dubé a postiženo četnými ničivými požáry. O jeho další rozkvět v době pobělohorské se zasloužil založením kláštera a školy Albrecht z Valdštejna, později i rod Kouniců známý především z Moravy. Po vzniku Československa se město stalo centrem národnostních nepokojů, místem srazu 25 000 stoupenců Henleinovy Sudetoněmecké strany v roce 1934. K “nejvěrnějším” městům nacistické třetí říše se řadilo i během druhé světové války, kdy bylo téměř kompletně odsunuto, což se promítlo i na dnešní urbanistické dispozici i demografickém charakteru města. Česká Lípa dodnes nedosahuje předválečného počtu obyvatel, jako během “zlaté éry” v druhé polovici 19. století, a některé bývalé místní části města jsou tak dnes pro svoji odlehlost od historického centra města vedeny jako samostatné obce. Novodobý vzhled města a vývoj ovlivnilo taktéž socialistické “plánování”, těžká průmyslová výroba a blízkost těžby uranu, v 70. a 80. letech 20. století ve městě vznikla řada velkých panelových sídlišť. Centrum města – včetně dvou třetin bývalé židovské čtvrti – však naštěstí zůstalo kompletně zachováno a v 90. letech 20. stol. prohlášeno za městskou památkovou zónu.

Počátky židovského osídlení města České Lípy sahají patrně již do období před 14. stoletím, kdy se zde – nejspíše dočasně – vyskytovali židovští obchodníci putující po zdejší důležité přeshraniční kupecké stezce mezi Čechami a Lužicí. V 19. století bylo při úpravě českolipského náměstí nalezeno staré pečetidlo, které historik F. B. Mikovec popsal jako obchodní pomůcku ze 14. století, která údajně patřila Židovi jménem Rudigar. Pečetidlo bylo zapůjčeno na výstavu v Praze, kde se ztratilo, takže tento nejstarší důkaz o působení Židů v České Lípě nebylo možno dále zkoumat. První potvrzené zprávy o Židech ve městě jsou tak s jistotou doloženy až k roku 1529, kdy městské knihy výslovně zmiňují majetkoprávní transakce uzavřené mezi místními Židy a křesťany.

V roce 1541 byli Židé ze Zemí Koruny české vypovězeni císařem Ferdinandem I., a to pro obvinění z kolaborace s Turky během tzv. Osmanského nebezpečí. Židovské komunity, usazené ve Střední Evropě, byly logicky napojeny – a to jak obchodně, tak částečně I kulturně – na židovské obce v Osmanské říši. To posloužilo dvoru k nepravdivému argumentu, že „židé turčí proti panovníkovi“, což byl samozřejmě nesmysl. V roce 1564 nastoupil na český trůn Maxmilián I. Habsburský, který vzhledem ke své tolerantnosti povolil vyhnaným Židům návrat do království. Pravděpodobně z tohoto důvodu se opět začaly v České Lípě usazovat nově příchozí židovské rodiny.

V urbáři Jana z Vartenberka z 2. poloviny 16. století se nám dokonce dochovala jména několika místních usedlých Židů: „Každý žid, který sedí na páně gruntu (…) povinnen jest pánu dáti na sv. Jiří 48 grošů českých a na sv. Havla tolikéž dáti má. Jsou to tito Židi hospodářové do lepsaní: Mayr žid, Salomonym žid, Elias žid. Židi podruhové: Jokuff žid, Izrael žid, Lazarus žid, Isac žid.“ K roku 1586 se v městském urbáři dochoval první záznam o židovském majiteli nemovitosti, Šimonovi, synu již výše řečeného Jokuffa: “12. února 1586 zakoupil Šimon, syn Jokuffův od Valentina Schuberta dům před Křížovou branou, blízko Ploučnice, za 60 kop míšeňských grošů, kdež si židé školu žrídili.“ Toto lze tedy spolehlivě považovat za první písemnou zmínku o synagoze. Jednalo se spíše jen o prostou modlitebnu ze dřeva v lokalitě na pomezí dnešních ulic Jiráskovy, Moskevské a U Synagogy, pro postupně se nepatrně rozšiřující počet židovského obyvatelstva. Větší budovu jim město postavit dlouho nedovolilo.

Ke zcela trvalému usazení Židů v České Lípě tedy došlo už v 16. století, nikoliv však ve městě, jak by se mohlo zdát, nýbrž za jeho hradbami. Po výstavbě hradu Lipého ve druhé polovině 13. století na ostrově mezi rameny Ploučnice se v místech pozdější židovské čtvrti nacházelo jeho předhradí. Toto území se později po výstavbě a rozvoji města ocitlo vně městských hradeb a v dalších staletích bylo postupně osídleno převážně židovskými rodinami. Přesná doba vzniku židovské čtvrti v České Lípě tudíž není známa. Českolipské ghetto se nacházelo východně od náměstí, před Křížovou branou okolo křižovatky dnešních ulic Jiráskovy, Moskevské a v ulici U Synagogy, v rámci novověkého urbánního celku tak tvořilo sídelní enklávu, v českých poměrech poměrně vzácnou.

Komunita se rozrůstá

Počet židovských domů, označených římskými čísly, se do 19. století rozrostl na 21. Západní strana domů lemovala hradební příkop jak v dnešní Jiráskově ulici, tak v ulici U Synagogy. Dnešní ulice U synagogy (Tempelgasse) byla jako Juden Gasse zaznamenána v historických pramenech poprvé už roku 1600. V 19. století se lze setkat i s pojmenováním Judengraben (Židovský příkop), Synagogengasse (Synagogová) či Niederer Judengraben, tedy Dolní Židovský příkop, zatímco Horní Židovský příkop představovala dnešní Jiráskova ulice. Před rokem 1880 se pojmenování ustálilo na Tempelgasse a bylo tomu tak až do roku 1938.

Nejstarším hmatatelným důkazem židovského osídlení ve městě je však Starý židovský hřbitov, údajně založený před rokem 1575, k němuž pozemek – taktéž za tehdejšími městskými hradbami – věnoval Jan z Vartenberka. Nachází se v blízkosti městského parku, mezi ulicemi Roháče z Dubé a U Střelnice, poblíž železniční zastávky Střelnice. V roce 1758 došlo k jeho rozšíření a využíván byl až do roku 1905. Koncem 19. století středověké hřbitovy rozrůstajícímu se městu nedostačovaly a do jednání o zřízení centrálního hřbitova se zapojila i židovská náboženská obec. Byla si vědoma, že starý, neoplocený židovský hřbitov nestačí, navíc bylo jeho okolí zastavováno, poblíž byla vybudována železniční trať na Rumburk. Proto mezi lety 1904 a 1905 uspořádaly českolipské židovské spolky peněžní sbírku – dnešní terminologií “fundraising” – a v sousedství taktéž nově založeného křesťanského komunálního hřbitova ve svahu severovýchodně nad městem byl zakoupen pozemek, na kterém byl se souhlasem vedení města založen Nový židovský hřbitov. Vznikla zde i obřadní síň v historizujícím stylu. Tento hřbitov byl využíván od roku 1905 do začátku 2. světové války. Během okupace byly oba hřbitovy plundrovány, část náhrobních kamenů ze Starého hřbitova byla odvezena a použita k zasypání říčního ramene řeky Ploučnice, drahé náhrobní stély z Nového byly ukradeny a odvezeny neznámo kam, nicméně komplex jako takový i s obřadní síni, přežil. Nenávratně byl zničen až mezi lety 1970 až 1983, kdy byl celý hřbitov tzv. “úředně zrušen”, obřadní síň zbořena, a hřbitov byl patrně celý vybagrován při stavbě českolipské Základní školy Špičák. Zda se některá hrobová místa dochovala in situ, je předmětem dalšího výzkumu.

 Hřbitov

Větší štěstí měl Starý hřbitov, kde se do dnešní doby zachovalo přibližně 140 náhrobků. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1682. Většina náhrobků je ze 17. a 18. století a jde většinou o pískovcové stély. Jak bylo u židovských hřbitovů obvyklé, docházelo k pohřbívání ve vícero vrstvách, protože další rozšíření na stávajícím místě nebylo možné. Dočteme se zde jména jako Altschul, Dub, Gans, Schreiber či Schulhof), podle všeho se jedná o příslušníky rodin zde již dlouho usedlých, ačkoliv mnoho jich bylo vedeno až do 18. stol. jakožto familianti na blízkém zahrádeckém panství. Zajímavá je například klasicistní žulová maceva mecenáše židovské obce Šalamouna Ganse z r. 1890, potomka pražského Davida Ganse, a jeho chotě Babetty, zřizovatelů Domova pro chudé Israelity, jež dodnes ve městě stojí.

Na hřbitově se taktéž nachází obelisk se žalozpěvem, upomínajícímu ke katastrofě, jež českolipskou obec postihla během sedmileté války v prosinci 1744. Během právě probíhající prusko-rakouské války vpadly do města oddíly uherských pandurů a husarů a při té příležitosti se dopouštěly nesčetných brutalit a násilnostní na místních Židech. Synagoga byla znesvěcena, rabín Jonáš Nathan a dalších 29 místních Židů zabito, svitky Tóry i knihy byly spáleny, vše ostatní, včetně nádobí a svršků, zničeno či rozkradeno. Panduři také znásilnili ve městě a v jeho okolí několik židovských žen. Rb. Dr. Bernhard Wolff ve sborníku Hugo Golda k tomu udává: „Dne 5. prosince 1744 poté, co pronásledovali Prusy až k nedalekému Úštěku, přitáhlo do města na 400 pandurů a 60 husarských pod velením majora Simbchena. Místo toho, aby v pronásledování Prušáků pokračovali, začali vyrážet dveře a okna židovských domů a krást všechno, co jen mohli unést. Židů v Lípě se zmocnil nesmírný strach, aby je nestihl osud jejich bratří v Úštěku, a snažili se nabídnout vojákům vysoké výkupné, aby zabránili hrozícímu nebezpečí. Ale vojáci nechtěli o tom ani slyšet. Většina pandurů i husarů se vrhla do židovské ulice před Křížovou branou, kde napadali židovské domy, v kterých tušili kořist, i jejich obyvatele. Jejich řádění trvalo od desíti hodin dopoledne až do čtyř odpoledne. Třicet dva Židů bylo zabito, čtyřicet zraněno a škoda více než třicet tisíc zlatých, jak v hotovosti, tak ve zboží. Mučedníci místní svaté obce jsou dodnes připomínáni každý rok během modlitby selichot, žalozpěvu. Toto událo se ve městě Česká Lípa dne 4. tevetu roku 505 dle malého letopočtu.” Selicha k této tragické události se v českolipské synagoze četla každoročně o Jom Kipur.

Stavba synagogy

Další katastrofa nastala roku 1820, při celoměstském požáru lehla popelem i původní dřevěná synagoga. V roce 1826 židovská obec za podpory majitelů panství nechala zhotovit dokumentaci k obnově již zděné budovy synagogy. Ač se ji záhy podařilo postavit, přece však obci nepostačovala, chtěli mít velký, důstojný stánek po vzoru ostatních měst. V roce 1857 si utvořili komisi (tzn. „Tempelbauverein“), která měla stavbu zajistit. Povolení ke stavbě od města získali v únoru 1863. Pak se načas přestěhovali do provizória v Berkovském zámečku.

Dne 17. dubna 1863 se za velké účasti obyvatelstva, vedení města I kláštera konalo slavnostní položení základního kamene nové synagogy. Údajně akci přihlíželo tolik hostů, že „se nahrnuli i na ruiny zbořeného starého templu“. Rabín Dr. S. Beck za asistence činitelů českolipské židovské obce přednesl slavnostní modlitbu, kázání i zpěv žalmů. Dětský pěvecký soubor doplnil proslovy jednotlivých činovníků židovské obce hudebním doprovodem. Rabín Beck mj. prohlásil: „Nové dílo se počíná s vírou, nadějí a láskou – a lze doufat, že se tak i dokončí.“ Českolipský okresní hejtman Josef Zeidler poté slavnostně jménem císaře Františka Josefa I. poklepal na základní kámen, do nějž byly uloženy dobové dokumenty týkající se stavby synagogy, místní židovské obce a města. Necelý rok poté byla velká budova dostavěna a 23. září 1864 – tedy v předvečer nejvýznamnějšího židovského svátku Jom kipur (10. tišri 5624) – slavnostně zasvěcena.

Synagoga byla postavena v novorománském slohu s maurskými prvky. Podle dochovaného obrazového materiálu se jednalo se obdélníkovou, dvoupodlažní budovu orientovanou v ose východ-západ o rozměrech 14 x 7 metrů, výška 5 metrů, s jednou hlavní lodí a dvěma bočními. Hlavní průčelí synagogy prolamovala podlouhlá, půlkruhová rozetová okna a bylo zakončeno tympanonem s cibulovitými báněmi a deskami Desatera. Fasáda byla zdobena bosáží a dělena pilastry. Nad hlavním vchodem do synagogy byl v půlkruhovém novorománském oblouku vyveden plastický reliéf citátu z biblické pasáže Šemot v hebrejštině: ואת בקרך בכל המקום אשר אזכיר את שמי אבוא אליך וברכתיך „Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo Mé Jméno, přijdu k Tobě a požehnám Ti.“ (Exodus 20:24). Po obou stranách bočních lodí lze předpokládat schodiště na ženskou galerii. Templ byl s největší pravděpodobností tzv. reformovaného ritu, tj. lze předpokládat varhany a pěvecký sbor. Posledním rabínem synagogy byl dr. Bernhard Wolff, který byl deportován již r. 1940 do Dachau, odtud do Buchenwaldu a zemřel patrně roku 1942 v Berngrubu. Jeho manželka Marta a obě děti – šestnáctiletý Michael Leopold a jedenáctiletá Charlotte – prošli Terezínem a byli zavražděni r. 1942 v Izbici.

Vypálení synagogy

Synagoze i jejím mitpalelim, žel, bylo souzeno sloužit v míru, “s vírou, nadějí i láskou” ani ne sto let. Během tzv. Křišťálové noci byla znesvěcena, vykradena a dokonce nadvakrát vypálena. Dle reportáže z dobového tisku “šlehaly plameny ze židovského templu [ně]kolik metrů vysoko. Když je zpozorovali obyvatelé sousedních domů, zděsili se, že se požár rozšíří i na další domy, a hasiče zavolali. Ti oheň uhasili.” Jenže prý obyvatelé města vtrhli do uhašeného spáleniště a jali se rozkrádat, co se ještě po prvním rabování ukrást dalo. Ihned další den, brzy před rozbřeskem 11. listopadu, se však fanatičtí podporovatelé místní NSDAP jali požár znovu rozohnit tak, že tentokrát “se všeobecně hašení už pokládalo za marné.”

Ze synagogy zbyly jen trosky zdí. Starosta města Josef Turner ohlásil do norimberské redakce časopisu Stürmer, že “město Česká Lípa, kdysi silně požidovštělé, správně pochopilo židovský problém a brzy bude od této rasy zcela očištěno.” Ohořelé a pobořené zbytky templu stály in situ dál po následující tři válečné roky až do léta 1941, kdy se je místní okupační orgány konečně rozhodly kompletně odstranit. Nejprve byly rozmetány trhavinou a zbylé části strženy a srovnány se zemí. A s notnou dávkou cynismu dostala ulice jméno právě po židobijeckém plátku, který zničení synagogy zvěstoval: Stürmergasse. Ulici byl dán zpět původní název (již jen český) “U synagogy”, ale víceméně z piety, neboť již zde žádná nebyla.

Poválečná realita

Českolipský templ, symbol místní lipenské židovské obce, existující spolu s městem po téměř celou dobu jeho existence, tak definitivně došel svému naprostému zničení. Což, bohužel, předznamenalo i osud veškerého židovského obyvatelstva i komunitního života v tomto okrese. Po válce se do města navrátila z lágrů pouze hrstka přeživších původních českolipských Židů. S nimi však přišlo nové obyvatelstvo: tzv. dosídlenci z východních částí Československa – a s nimi i několik desítek židovských veteránů Svobodovy armády, zejména původem z východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ti dokonce na nějaký čas obnovili náboženský i spolkový život ve městě: vznikl zde synagogální sbor, jenž však v následujících letech vinou emigrace i asimilace zanikl. Na místě synagogy je dnes parkoviště a kromě dvou skromných památníků a názvu ulice “U synagogy” tak k historii tohoto významného místa vlastně nic neupomíná.

V těsném sousedství synagogy se nácházela i budova židovské školy postavená r. 1867 na místě starší školy (poprvé doložena v písemných pramenech k r. 1648). Vystavena byla v klasicistním slohu jako dvoupatrová budova obdélníkového půdorysu s lunetově zakončenými okny. Oproti o několik let starší synagoze se fasáda školy vyznačovala méně zdobným dojmem. Nacházely se zde učebny, byt rabína, studovna bejt midraš, kanceláře židovské obce a ve sklepě rituální lázeň mikve. Její pozůstatky, či možná i kompletně dochovaný exemplář, lze předpokládat pod úrovní terénu dnešního parkoviště dodnes. Její existenci však může do budoucna potvrdit pouze náročný archeologický průzkum.

Vedení města nechalo postavit v místech, kde synagoga stála, dva památníky. První má tvar židovského náhrobního kamene a vznikl již v roce 1948, ale nesměl být osazen, proto jej autor ukryl a k odhalení došlo 28. října 1995 v ulici U synagogy, připomíná utrpení Židů, obětí holocaustu, ve městě. Druhý památník město odhalilo nedaleko prvního roku 2008. Vedení města i jeho obyvatelé jsou si však na místní poměry tradičně dostatečně vědomi někdejšího významu židovského osídlení České Lípy i kulturního a hospodářského přínosu židovských obyvatel. Bez nich by například ve městě stěží vznikla většina architektonických unikátů města, jako například (dnes velmi zdařile zrekonstruovaná) secesní kavárna Union, v první půli 20. stol. centrum místních židovských intelektuálů a avantgardních umělců, k nimž patřil například světoznámý básník Hugo Salus, či historizující Villa Hrdlička, jedna z perel vilové čtvrti, postavená rodinou Altschulů. Před několika lety tak například proběhl celodenní festival “Židovská Lípa”, do kterého se zapojila místní radnice, Vlastivědné muzeum, všechny základní školy, a dokonce i několik restaurací a kaváren, které nabízely židovské “košer” speciality. Po městě jsou již několik let soustavně instalovány Stolpersteine, k nimž vznikla i naučná mini-stezka (k dispozici v městském infocentru). Co vzala válka, se už nikdy pochopitelně nevrátí, ale važme si alespoň toho, co se nám z kdysi jednoho z nejvýznamnějších židovských center na severu země dochovalo dodnes.

David Kraus