Teď už nic nebude jako dřív! Říká se to často, platí to málokdy. Skoro určitě je to pravda o 7. říjnu loňského roku a jeho dopadech na Izraelce, Palestince a na mnohé jiné. Vlastně jde o dvě věci. Co způsobil onen jediný den a co se pak dělo v následujících dvanácti měsících.

„Pisatelé dějin, stůjte při mně!“ zpívá izraelská zpěvačka Eden Golan v písni Hurikán, pojmenované původně Říjnový déšť. Je to ona píseň, kterou kvůli údajně příliš politickému obsahu málem nepustili na letošní Eurovizi. Původní i upravený text působí spíš emocemi než konkrétními významy, ale vystihuje důležitou pravdu: Velmi záleží na tom, jak kdo události reflektuje a které vůbec vnímá.

Nepoučení z krizového vývoje

Když se před rokem blížilo padesáté výročí jomkipurské války z roku 1973, izraelské noviny byly plné úvah o tom, jak kdysi selhaly politické, zpravodajské i vojenské elity. Jejich tehdejší pochybení bylo možná větším traumatem než proniknutí egyptských a syrských jednotek za izraelské linie a následné velké ztráty mezi izraelskými vojáky. Stát Izrael přece vznikl právě proto, aby se nic takového už nemohlo stát?

O to větším šokem bylo groteskní opakování stejné chyby, způsobené neopodstatněným sebevědomím a špatným zhodnocením protivníka. Tento neúspěch zůstane v izraelské, spíše židovské paměti mnohem déle, možná staletí.

Izraelská společnost drastický zážitek „prolomení hradeb“ znovu a znovu prožívá tím, jak jsou v ulicích i médiích všudypřítomné portréty unesených a zavražděných rukojmí a také několika set vojáků, kteří zahynuli v operaci Železné meče. Někteří izraelští psychiatři dokonce vyjádřili názor, že se Izraelci dostali kolektivně do stavu, jaký obvykle prožívají pouze jedinci. Příznaky psychického zranění prý projevují i lidé, kteří sami o nikoho blízkého nepřišli.

Bezprostředně po 7. 10. přešel Izrael do protiútoku a po dvaceti dnech izraelští vojáci vstoupili do Gazy. Optimisté očekávali několikatýdenní válku, po které se Hamás zhroutí. Už tehdy řada vysokých izraelských důstojníků k údivu mnohých hovořila o mnohaměsíční operaci. Skutečně se bojuje ještě po dvojnásobné lhůtě a v rukou Hamásu zůstává kolem sta unesených – pokud jsou naživu.

V izraelském i mezinárodním odborném prostředí se vyskytují dva velmi odlišné názory na to, jak IDF uspěla. Podle jednoho mínění se nepodařilo Hamás zlomit. Ještě stále funguje jako ozbrojená síla, má střelivo a je schopen zabíjet vojáky v Gaze i ostřelovat izraelské území. Nepodařilo se též najít Jahjáa Sinvára, vůdce Hamásu v Gaze, i když se v posledních dnech objevily úvahy o tom, jestli je vůbec ještě naživu. 

Podle opačného názoru je izraelský postup vítězný. Totiž v tom smyslu, že se podařilo zlikvidovat všechny „prapory“ Hamásu, který nyní funguje jen jako aliance menších jednotek zodpovědných jen za krátké výpady. Izraelci také obsadili „filadelfský koridor“ mezi Gazou a Egyptem a mimo jiné ke svému překvapení objevili desítky tunelů pod hranicí, kterou se Káhira zavázala střežit jako oko v hlavě. Izraelci také nadále drží silnici přetínající Gazu zhruba v polovině, což jim má umožnit lepší kontrolu nad územím Gazy. Je možné, že se blíží den, kdy Izraelci lapí Sinvára nebo zcela zlikvidují vojenské struktury Hamásu, ale laik si „vítězství“ představuje jinak. A je také evidentní, že převahu a taktické úspěchy zatím Izraelci nedokázali přetavit do strategického vítězství.

K rozkolu přispívá skutečnost, že v čele vlády stojí Benjamin Netanjahu, kterého jedni považují za nejlepšího možného vůdce do těžkých časů, zatímco druzí za předního viníka nastalé situace. Jeho vláda za sebou vleče zátěž dvou extremistických ministrů Becalela Smotriče a Itamara ben Gvira, kteří ani za války nepřestali naplňovat své vlastní politické cíle, jako je ovládnutí policie a rozdmýchávání neklidu na Západním břehu.

V čele válečného úsilí nestála po většinu doby regulérní vláda, ale „válečný kabinet“, který dával věci odbornou legitimitu a také pomáhal držet problematické členy vlády stranou rozhodování o zásadních věcech. Válečný kabinet se ale nakonec v létě rozpadl, když z něj kvůli neshodám s Netanjahuem odešel zástupce opozice a zkušený voják Benny Gantz ze strany Národní jednota.

Netanjahuovi se vládu s pochybnou legitimitou podařilo udržet, celý rok se udržel na tygřím hřbetu. Navíc umožnil některým jejím členům nenápadně se vrátit k plánům na justiční reformu, kvůli které se Izrael dostal krátce před 7. říjnem do těžké společenské krize. V tomto smyslu 7. říjen ani následující rok nic nezměnily. Pozorovatel tak může obdivovat sílu izraelské občanské společnosti, ale kroutit hlavou nad slabinami politické kultury.

Izrael do tohoto období vstupuje s nevyřešeným základním dilematem, které ho po dvanáct měsíců drtí – má ukončit válku i za cenu neporažení Hamásu, ale s nadějí na osvobození rukojmí? Anebo bojovat dál a Hamás zničit – a tedy otevřít tím šanci na novou kapitolu pro Izraelce i Palestince? Netanjahuovi nepřátelé to přičítají jeho snaze udržet se v čele co nejdéle a ztlumit dopady vyšetřování korupce i jeho selhání před 7. 10. Jenže nelze vyloučit, že bez ohledu na to, kým je, má pravdu.

Z tohoto dilematu Izraelce „vysvobozuje“ Jahjá Sinvár, protože jak se ukazuje, vůdce Hamásu je přesvědčen, že ukončení války je pro něj nevýhodné. A pro Gazu?

Palestinská dilemata

Izraelci se necítí být vítězi. Tím méně se za ně mohou považovat Palestinci, zejména ti, kteří žijí v Gaze.

Palestinský svět byl vždy rozdělen geograficky i politicky na několik sfér – Gazu, Západní břeh, Východní Jeruzalém (pod izraelskou správou), „exil“ (v Jordánsku, Libanonu i jinde) a samozřejmě také Araby, kteří jsou občany Izraele.

Gaza je momentálně i fyzicky zničená. Desítky tisíc lidí zemřely, ostatní rok přežívají v provizoriu a museli se i několikrát stěhovat. Podle odhadů Decentralizované skupiny pro mapování škod je v nějakém stupni poškození asi 59 procent budov. Tamní společnost bude v nějakém smyslu traumatizovaná ještě velmi dlouho. Co si o svém postavení myslí? Jejich apel na „pisatele dějin“ by byl jiný než u autorů písně Říjnový déšť.

Podle Palestinského centra pro výzkum politiky a mínění (PCPSR) drtivá většina 89 procent soudí, že Hamás se nedopustil žádných ze zvěrstev, o kterých hovoří mezinárodní média. V tomto smyslu zůstává v jejich očích„čistý“. Teprve v posledních dnech poprvé poklesl počet těch, kdo útok Hamásu schvalují (z čistě pragmatického hlediska). V Gaze pod padesát procent, na Západním břehu ho nadále kladně hodnotí nadpoloviční většina. Optimisté dodávají, že podle stejného průzkumu mírně roste počet těch, kdo jsou pro „dvojstátní řešení“, tedy vznik palestinského státu i za cenu existence Izraele, i když jde jen o 39 procent dotázaných. Jak moc takovou změnu přinesl 7. říjen, válka v Gaze a jak zpracují Palestinci tuto zkušenost v dalším roce?

Válka v Gaze zvýraznila jinou konstantu palestinské politiky, a to neoblíbenost a neefektivitu Palestinské autonomie. Prezident PA Mahmúd Abbás nebyl schopen zasáhnout do dění v Gaze jakýmkoli způsobem. Pod americkým tlakem Abbás obměnil vládu a jmenoval nového technokratického předsedu vlády, jehož jméno si nikdo nepamatuje (Mustafa Mohammed). Dotázaní Palestinci nepřičítají jeho reformám velký význam, což je v rozporu s očekáváním západních států, které vzývají „umírněné síly“ a přejí si, aby se chopily vlády v Gaze a připravily ji spolu se Západním břehem na vznik nezávislé Palestiny.

Gaza skoro nemá přítomnost, ale má jistě nějakou budoucnost. Zatím nikdo nemá odpověď na otázku, co bude s Gazou po válce. Netanjahu tam nechce nechat vládnou Hamás, ale ani Palestinskou autonomii. Mluví o blíže neupřesněných místních nezávislých osobnostech. Abbás i jeho západní a arabští spojenci nadále plánují návrat do Gazy, odkud je Hamás v roce 2006 vyhnal. Jenže se nemohou a nechtějí vrátit na izraelských tancích.

Arabské státy hrají svou vlastní hru a například Emiráty by rády vyslaly do Gazy „svého Palestince“ Muhammada Dahlana žijícího v Abú Dhabí v „exilu“. Jiní mluví o úloze pro Marvána Bargútího, který nyní sedí v izraelském vězení za podíl na několika atentátech. Oba politici mají společné to, že vzešli z Fatahu, ale střetli se s Abbásem, který je považoval za příliš nebezpečné rivaly.

Jenže zatím nejpravděpodobnější je varianta, podle které se k moci postupně vrátí Hamás. Ten i nadále kontroluje distribuci podstatné části potravin v Gaze, jeho ozbrojenci se ukazují v ulicích a ti Gazané, kteří ho nenávidí, a není jich zřejmě tak málo, se proto nadále bojí říkat to nahlas. 

Potíž je, že na výsledku války a také podobě politické obnovy tamní politiky závisí další rekonstrukce oblasti. Arabské země se budou předhánět v investicích, které by mohly Gazu brzy vrátit na nohy. Podmínkou je, aby to umožnil Izrael, ale de facto i to, aby tam nevládl Hamás.

Mimo zorné pole mezinárodních médií zůstávají reakce izraelských Arabů, tedy jeho občanů uvnitř mezinárodně uznaných hranic, kteří představují asi pětinu obyvatel. Podle nedávného průzkumu Centra Mošeho Dajana při Telavivské univerzitě se těsně nadpoloviční většina z nich domnívá, že dlouhotrvající válka proti Hamásu v Gaze u nich vyvolala pocit „společného osudu“ s ostatními Izraelci, a stoupá počet těch, kdo se dobrovolně hlásí do armády. Rok krvavých bojů se promítl do židovsko-arabských vztahů v Izraeli celkem překvapivým způsobem.

Perské konexe

Jenže se něco změnilo – ještě před válkou v Gaze, ale i během ní. Arabské vlády totiž chápou, že válka mezi Hamásem a izraelskou armádou je součást širšího pronikání vlivu Íránu do arabského světa. A v tomto konfliktu jsou arabské elity velmi často raději na straně Izraele, protože Hamás je pro ně především rušitel klidu, odnož islamistického Muslimského bratrstva, a navíc nástroj „cizího“ Teheránu. Je příznačné, že žádný ze signatářů Abrahámovských dohod s Izraelem svůj podpis nestáhl a Saúdská Arábie dala najevo, že námluvy s Jeruzalémem sice přerušuje, ale obnoví je okamžitě po válce, až to bude politicky únosné. Stejně tak Jordánsko pomáhalo zastavit íránský raketový útok na Izrael.

Válka v Gaze v uplynulém roce posílila další trendy. Do boje proti Izraeli se přímo zapojil nejen Hamás, Islámský džihád a v Libanonu Hizballáh, ale také různé skupiny v Sýrii, dokonce proíránské jednotky v Iráku, o účast na boji proti sionismu se hlásí i Teheránem financované šíitské organizace v Pákistánu a Afghánistánu. Nejvýraznější je tento trend v Jemenu, kde Húsíové dokázali poslat střelu až nad Izrael a je otázka, kdy dokážou dostřelit do Evropy. Už teď ohrožují plavbu nákladních lodí v průlivu mezi Jemenem a Džibutskem a ani americké ostřelování s tím zatím nedokázalo mnoho udělat.

Tím se poodhalil důležitý geopolitický lom, který vede právě přes izraelské hranice s Gazou (čti Hamásem) a Libanonem (Hizballáhem). Na jedné straně tak najdeme nejen očekávatelné, ale i velmi překvapivé spolunocležníky: Ameriku, Evropu, i „umírněné“ arabské státy, jako je Saúdská Arábie, a Izrael. Proti nim stojí „íránský“ blok, tedy nejen Írán, ale i Sýrie a nestátní aktéři, jako jsou Húsíové, Hizballáh nebo Hamás. Jenže tato trhlina vede celým světem. Írán nedodává rakety a drony jen Hizballáhu, ale i Rusku, a za to pravděpodobně dostává jaderné technologie. Další odnože tohoto spojenectví vedou do Číny nebo Severní Koreje, která pravděpodobně pomáhala Hizballáhu se stavbou tunelů. Na opačné straně najdeme tak vzdálené země, jako je Ukrajina nebo Tchaj-wan. Tento fenomén 7. říjen nestvořil, jen posílil a zvýraznil.

Řekni to písní

Na tuto skutečnost není tolik vidět, protože ji zastiňují protiizraelské nálady v arabské ulici. I v této věci se ale něco změnilo. Nynější zesílení konfliktu mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem má zajímavý ohlas v arabském sunnitském světě. Vidět je to na bývalém twitteru, kde tolik Libanonců, Syřanů nebo obyvatel zemí Arabského poloostrova vyjadřuje spokojenost se ztrátami v řadách Hizballáhu. Nezměnil to ani rok bojů v Gaze, systematický pokus Hamásu vtáhnout Izrael do městské války s vysokými civilními oběťmi, a dokonce ani paličské zpravodajství stanic, jako je Al-Džazíra.

Otázka Palestiny sjednocovala – a rozdělovala – po mnoho desetiletí arabský i širší muslimský svět. Platí to i pro Gazu, reakce na tamní dění zcela zastínila statisíce mrtvých z Jemenu, Sýrie nebo Súdánu, vesměs členů Ligy arabských států, o osudu muslimů třeba v Číně ani nemluvě.

Uplynulý rok zůstane dlouho v paměti mnoha amerických univerzit. Protesty proti „genocidě v Gaze“, případně „izraelskému apartheidu“ se staly prubířským kamenem příslušnosti k progresivní levici, která ve svém boji proti kolonialismu a genderovému šovinismu našla překvapivý soulad s nejrůznějšími islamistickými proudy přítomnými v Americe včetně akademického prostředí. Kritičtí pozorovatelé si všímají nejen extrémnosti jejich postojů, ale i zvláštního nihilismu a v jádru radikálně protizápadního smýšlení těchto protestů. O tom, zda tamní dění nějak nepodněcoval někdo z Íránu nebo Ruska, se zatím hlavně spekuluje.

Spor o výklad války v Gaze může mít samozřejmě zásadní dopad i na něco důležitějšího, než je atmosféra na amerických univerzitách, a to výsledek prezidentských i kongresových voleb. Kamala Harris se odmítla distancovat od Bidenovy podpory Izraele a za to ji budou chtít progresivní voliči – a spolu s nimi muslimští Američané – potrestat. Někteří podpoří Trumpa, jiní nepůjdou k volbám, anebo podpoří krajně levicovou a velmi protiizraelskou kandidátku Zelených Jill Steinovou – všechny tři varianty mohou vést k porážce Harrisové v nejistých státech, jako je Michigan, a tedy potenciálně i prohře v celostátním měřítku. To by mělo i vliv na podporu Ukrajiny, americkou politiku vůči Tchaj-wanu nebo i NATO a EU.

Silné protiizraelské emoce bylo možné zaznamenat i na univerzitách v západní Evropě, pro uznání nezávislosti Palestiny zřejmě i za cenu, že v ní bude vládnout Hamás, se vyslovily vlády ve Španělsku, Norsku, Irsku nebo ve Slovinsku. Co si ale myslí „Evropané“?

Pro mnohé z nich mohly být šokem „propalestinské“ demonstrace v ulicích velkých měst, na kterých se volalo po zavedení šaríe a vlály vlajky Islámského státu. Nečekaným lakmusovým papírkem veřejného mínění byla hudební soutěž Eurovize, během které se ozývaly velmi zapálené protesty proti pouhé účasti izraelské zástupkyně Eden Golan. Také organizátoři z Evropské vysílací unie byli nespokojeni s údajně příliš politickým textem písně Říjnový déšť, inspirované šokem ze 7. října. Izraelci tedy pozměnili text i název písně na Hurikán.

Ostře se vyjadřovali i někteří z ostatních soutěžících, loňská vítězka Loreen prohlásila, že v případě vítězství Golan nedodrží zavedený zvyk a odmítne jí předat cenu. Toho dilematu byla zástupkyně Švédska zbavena, protože Izraelka skončila až pátá. Stala se ovšem jiná věc, Golan nahoru nedostalo hlasování odborné poroty, ale „druhé komory“, totiž televizních diváků. Je možné, že to bylo vyjádření solidarity pro Izrael, a nikoli ocenění textu nebo zpěvu. A asi i reakce na nenávistnou atmosféru na některých propalestinských, rozuměj protiizraelských demonstracích.

Jak to zpívá Ester Golan – vlastně za úplně všechny, které říjnová smršť zachvátila? „Miláčku, slib mi, že mě zase budeš držet, ještě pořád jsem zlomená, zlomená z tohohle hurikánu…“

JAN FINGERLAND

Text původně vyšel v časopise Reflex. Děkujeme za možnost uveřejnění.