Rozhovor Terezie Dubinové se světově uznávaným odborníkem na hojení posttraumatu profesorem Moolim Lahadem o tragické situaci v současném Izraeli. Ve svém povídání navazují na konverzaci z roku 2020 o jeho přístupu k léčbě traumatu skrze slova, umění, dramaterapii, znovuprožití a uvolnění traumatických prožitků, jejíž přepis byl publikován v knize Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci.

Pohromu situace jsem si uvědomil okamžitě

Pane profesore, ráda bych se vás zeptala na současnou situaci v Izraeli z pohledu psychologa zabývajícího se léčením posttraumatu. Vaši spolupracovníci Jechiel Keisari a Smadar Cooper Keisari mi nedávno řekli, že první telefonát vyhledávající pomoc a podporu v krizi přijali v pondělí 9. října, tedy dva dny po útoku Hamásu na Izrael. Kdy jste si vy uvědomil, že jde o vážnou situaci, která bude vyžadovat velkou práci?

Pohromu této situace jsem si uvědomil okamžitě, když jsem se dozvěděl o způsobu útoku. A osmého října jsem řediteli našeho Centra pro prevenci komunitního stresu (Community Stress Prevention Center, CSPC) v Kirjat Šmona a přidruženým centrům pro odolnost řekl, že je jen otázkou času, kdy ze severu začne válku i Hizballáh. Je potřeba naplánovat pomoc pro evakuované. Musíme připravit lidi, kteří s nimi budou v hotelích a mohou pomoci koordinovat sociální pomoc od státu.

Mohu říci, že jsme si uvědomili, co se děje, mnohem dříve než izraelská vláda. Stát začal obyvatele severu evakuovat – a byla to velmi nenaplánovaná evakuace. Jen pro ilustraci, občanů Kirjat Šmony je dvacet dva tisíc a byli posláni do více než dvou set osmdesáti hotelů. Čili komunita byla rozptýlena. Jen lidé z malých kibuců či mošav přišli do tří čtyř hotelů. Bylo jasné, že budou potřeba koordinátoři pomáhající evakuovaným s naplněním emočních, kulturních, lékařských potřeb, s péčí o rodiny, potřeby dětí.

Okamžitě jsme vyhlásili, dá se říci, „operaci“. Zavolal jsem naší již penzionované ředitelce, starší dámě, a poprosil ji, zda by se vrátila do práce a pomohla nám. Do čela se také postavila dlouhodobá pracovnice organizující koordinátory. V hotelech jsme začali vykonávat skupinovou terapeutickou práci, uměleckou terapii a využívat všechny metody, které za ta léta používáme.

Jaký vzkaz to vysílá lidem?

Druhou věcí, kterou jsem velmi rychle předpověděl, bylo, že nebudeme mít dostatek trénovaných terapeutů pro léčení psychického traumatu. Je hodně zvláštní, ale na izraelských univerzitách – a já doufám, že se to touto válkou změní – není trénink pro léčení traumatu. Obecné porozumění tomu, co trauma je, není problém, ale jak s ním zacházet, to se neučí ani v sociální práci, ani v psychologii. Takže jsme otevřeli výcvikové kurzy. Rozhodnutím vlády bylo nabídnout pomoc každému. Což je ovšem velká chyba, protože jaký vzkaz to vysílá k lidem? Že jsou traumatizovaní a neschopní rozvíjet svoji odolnost.

Snažili jsme se zmapovat skutečnou zranitelnost a vysílat spíše vzkaz odolnosti než vyhlašovat „všichni jsou nyní traumatizováni a musíte přijít na terapii“. Zažíváme dopad tohoto vzkazu naší vlády, státních úřadů i prezidenta. S ním jsem o tom dokonce mluvil a říkal mu: „Netraumatizujte slovy, nemedikujte lidi!“ Problém je, že lidé úplně nerozumějí tomu, co je to trauma a skutečná posttraumatická porucha. Odhad univerzit Columbia a Hebrejské je, že nějakých 680 tisíc lidí bude potřebovat terapii, což je pro stát obrovská finanční částka! Někdy 15. října jsem napsal otevřený dopis, kam tato politika povede. Myslíte si, že nás poslouchali? Ne. Zjistili nyní, že je to kritické? Ano.

Satelitní kliniky a krizové linky

Takže další, co nyní děláme pro lidi ze severu, je rozšiřování kurzů a budování nových týmů pro komunitní odolnost vůči stresu. Uvědomili jsme si, že válka jen tak neskončí a že na obou stranách jsou lidé, kteří ji skončit nechtějí. Potřebujeme připravit programy pro vzdělávací instituce, mateřské školy, rodiče. Jsou to takové praktické balíčky. V současnosti máme padesát satelitních klinik pro duševní zdraví, ve kterých se osobně s lidmi setkáváme, od Eilatu na jihu až po sever, všude, kde žijí evakuovaní.

Máme i krizové telefonní linky, kde naši terapeuti poskytují terapii. Pracují osmnáct hodin denně ve čtyřech jazycích: hebrejštině, arabštině, ruštině a angličtině. To se děje od prvního dne.

Vedle toho jsme poskytli osobní setkání třem tisícům lidí. Především se ale soustředíme na odolnost, protože věříme, že to je hlavní odpověď na problém. Momentálně největší výzvou je pro nás práce pro nejsevernější komunity. Některé byly fyzicky zničené – například městečko Metula a kibuc Menara. Bude výzvou tato místa obnovit. Dále jsou tu evakuované rodiny, které mají děti a ty potřebují vzdělání.

Když se na vše podívám z optimistického úhlu pohledu, odhaduji, že dvacet procent občanů se na sever už nevrátí. A jsou to bohužel lidé, kteří jsou nejdůležitější pro udržení komunit – mají peníze, schopnosti, profesi, kterou mohou dělat kdekoliv. Takže i z tohoto důvodu jsme v prodloužené krizi. Nazývám ji prodlouženou traumatickou stresovou poruchou (prolonged traumatic stress disorder) nebo traumatem, před kterým nelze utéct (inescapable trauma). Každý jej cítí, i když žije třeba v Tel Avivu.

Smutek, beznaděj a společenská krize

Po příletu do Izraele jsem hned z letiště vyrazila do Beer Ševy. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem v Izraeli byla. A co cítím tentokrát, je velký smutek, což jsem čekala, ale také něco, co z Izraele neznám – apatii, pocit bezmoci.

Ano, beznaděj.

Já vím, že jste zkusili všechno, protože znám izraelskou realitu a historii. Lidé v zahraničí to obvykle nevědí, protože znají Izrael pouze z médií. Je to pro mne velmi smutné, když nyní říkáte, že se dvacet procent lidí nevrátí do míst, která jste v minulém rozhovoru nazval „periferií“. Protože to způsobí i společenskou krizi.

Společenskou krizi, vzdělávací krizi, protože jsou to učitelé, zdravotní krizi, protože jsou to lékaři, krizi duševního zdraví, protože jsou to psychologové a psychoterapeuti. Ano. Je zde na severu nyní zajímavý fenomén, že zdola budují hnutí, které se staví proti chování vlády.

Důvodem, proč tady v Izraeli cítíte ve společnosti beznaděj, je, že nám chybí leadership. Krize leadershipu, krize vedení, způsobuje, že jsme v mentalitě boxování – „dám ti ránu, počkám na ránu od tebe, pak ti dám další…“ Není tu žádná strategie, plán. Je to prostě skupina lidí, kteří se snaží udržet v úřadě a nechápou, že když nemáte plán, tak se nikam nedostanete.

Obyvatele to znejisťuje. A především to ovlivňuje ty ZDATNÉ, nikoli ty oslabené. Zdatní, schopní, mohou dělat rozhodnutí. Buď se rozhodnou žít v centru země, nebo někam na nějaký čas, či dokonce navždy odejít. A vůči tomu jsou politici slepí nebo to nechtějí pochopit. Kdybyste se mne zeptala, kde je největší překážka odolnosti, je to právě tohle.

Krize leadershipu je téma na celém světě. Tady v Izraeli je vidět silně, protože vše se tu projevuje s mimořádnou intenzitou. Když jsem vystoupila z letadla, viděla jsem velký nápis „Be-jachad nenaceach“, Společně zvítězíme.

(Pan Lahad dělá gesto, jako že se mu dělá špatně.)

Ano, přesně tak. Je to propaganda. Mluvila jsem o tom s drahou přítelkyní, profesorkou mystiky v Jeruzalémě Melilou Hellner Ešed. Chodí na demonstrace podporující rodiny rukojmích. Říkala, že jejich heslem je: Dohoda přináší život.

Ano. Ale to je jiný svět než extremismus, fanatismus, chybějící leadership. Když se rozhlédnete po světě, tak asi poslední skutečnou vůdkyní byla německá kancléřka. A kdo pak? Biden je senilní, Trump je blázen, Bibi je ztracený a zmatený. Býval to moudrý muž, ale už není. Všude přebírají vládu fanatici – v Íránu, Turecku, ve Spojených státech, v Evropě. Kyvadlo liberalismu se převrací.

Na začátku koronakrize jsem napsal text s názvem Zpátky v roce 1933 o tomto návratu k totalitarismu, ale nikdy jsem ho nepublikoval, protože lidé už tak byli dost deprimovaní. Nicméně mám čtyřiačtyřicet let praxe práce s traumatem a citlivost na procesy, které ještě nejsou vidět. A vnímal jsem závany fašismu a fundamentalismu. Nevím, jestli existuje způsob, jak to zastavit, ale musíme se o to minimálně pokusit a doufat.

Sedmý říjen probudil paměť holocaustu

Jak Izraelci vnímají nepochopení, kterého se jim dostává ze zahraničí pro jejich situaci? A nejen nepochopení, ale dokonce vzrůstající antisemitismus?

Deligitimizace Izraele nezačala nyní. Je to proces, který se již nějakou dobu odehrával. A současná vláda tomu dodala ještě palivo. Nevím, jak jej vnímají Izraelci, ale mohu říct, jak mu rozumím já. Sedmý říjen probudil v Izraelcích buněčnou paměť holocaustu. Zvěrstva, krutost, obrazy spálených domů a lidí… Probudilo to velmi hluboké staré vzpomínky Izraelců.

Ano. Připomínám také hluboké kolektivní trauma únosů Židů. V křesťanských společnostech to byl v minulosti způsob, jak přijít k penězům – unést Žida či Židovku a vyžadovat za ně výkupné.

Ano. Je to hluboké trauma a vede ke zlovolným reakcím na to, co se děje v Gaze. Bohužel. Měli bychom být v dnešní době už vědomější. Zároveň se trauma promítá vně Izraele. Reakce v zahraničí jen posiluje tyto hluboké strachy, že jiné národy se opět snaží zničit Židy. Vždyť to není tak dávno, osmdesát let, kdy tu byla snaha Židy pozabíjet. A vidíme, že nálady jsou nejen proti Izraelcům, ale proti Židům obecně, například na amerických univerzitách. A Amerika, centrum demokracie, není schopna si s tím poradit. Cítím závan roku 1933.

Samozřejmě vědomější, osvícenější lidé v Izraeli vědí, že bychom s tím měli něco dělat. Mimo jiné posílit spolupráci s těmi, kteří s námi spolupracovat chtějí. Ale protože tu máme také extremisty, převažuje zjednodušující pohled „jsou proti nám – měli bychom bombardovat“.

Kdyby se antisemitské útoky děly v Rusku, ve východní Evropě či v Jižní Americe, mohli bychom to ignorovat. Ale když se to děje ve Spojených státech, je to ohrožující. Demokraté jsou částečně propalestinští. Je to problém – nebo to může být cesta k řešení? Nemyslím si, že naše strana bude s něčím souhlasit, strach je příliš velký. A druhá strana teď má navrch, ale udělala kroky k sebezničení. Je to velmi pesimistický pohled. Myslím, že jste za mnou přišla, abych vám dal nějakou naději a já vám dávám víc a víc pesimismu.

Naděje v budoucnost jako podmínka obnovy

Já naději mám. Vychází z mé spirituality.

Moje naděje také vychází ze spirituality. Jen vidím, že je potřeba udělat zásadní změny.

Myslím, že si ani nedokážeme představit, jak velké to mají být změny.

Ano. Užil bych metaforu spáleného lesa. Dnes víme, že když les shoří, dvacet centimetrů pod povrchem zůstanou semena, která vyrostou. A vyrostou nejen do obnoveného lesa – vyrostou stromy, které tam dlouho nerostly. Tuto možnost mohu vidět. Uprostřed krize je velmi složité tento obraz udržet, ale já opravdu věřím, že metafora obnovujícího se lesa a schopnost přírody samu sebe znovuzrodit je důležitá.

Když se podíváte na lidi, kteří prošli holocaustem, byli v koncentračních táborech, bylo s nimi krutě zacházeno, měli minimum jídla… a když válka skončila, nejen že přežili, ale povedlo se jim žít nový život, založit rodiny, pracovat. Lidé mají schopnost obnovy. Ale podmínkou pro obnovu je schopnost mít naději v budoucnost v dlouhodobém horizontu: schopnost vidět za to momentálně viditelné. A to byl případ roku 1948. Lidé měli naději a vizi, že vybudují svoji zemi, svoje bezpečné místo. A tato naděje potřebuje být nějak znovu nalezena.

Máme v Izraeli potenciální leadership. Jsou to lidé, kteří proti vládě demonstrovali, a když viděli, že je jejich země v ohrožení, šli ji bránit. Podle mě změna přijde. Nikoli v nejbližších volbách, ale v těch dalších. To je moje optimistická předpověď. Do té doby ale budeme nejspíš několik dalších let trpět. Věřím, že je to proces vystoupení z tohoto traumatu – nikoli posttraumatu, ale traumatu – kdy si řekneme, že nechceme pokračovat v systému tak, jak je nastaven.

Vnímáte rozdíl v práci se židovskou a arabskou populací? I Arabové byli Hamásem uneseni, i oni jsou ostřelování raketami Hizballáhu.

Sedmý říjen měl velký dopad na komunity izraelských Arabů, ať už jsou to palestinští muslimové, křesťané nebo drúzové. Hlavním faktem, který si uvědomili, je, že jsou také ohroženi. Došla jim skutečnost, že byli vražděni a bombardováni stejně jako Židé. Vidím, že tyto skupiny obyvatel procházejí krizí identity. Na jedné straně se cítí jako Arabové, Palestinci či drúzové, na druhou stranu je pro ně velmi riskantní, pokud by Stát Izrael nepřežil. Kdyby byl Stát Izrael zničen, ztratili by jej stejně jako Židé.

Na závěr bych chtěl dodat, že i v mezinárodním měřítku potřebujeme žít procesy kolektivního uzdravení (collective recovery processes). Je jedno, zda jsme zasaženi povodněmi, suchem nebo válkou. Vlády tyto aktivity většinou finančně nepodporují, i proto je třeba je iniciovat zezdola nahoru, abychom přežili. A podívat se na toto období z historické perspektivy. Je to jen krátký úsek celkových dějin. Země již prošla mnoha katastrofami a stále jsme tu. Naše práce je kapkou v oceánu. Ale protože jsem také homeopat, vím, že kapka může mít velký dopad.

PTALA SE TEREZIE DUBINOVÁ
Redakčně editováno a kráceno. Celý rozhovor v původním znění najdete na www.oheladom.cz