Raná paměť na holocaust v dílech umělců, očitých svědků

Do 13. října můžete v Maďarské národní galerii v Budapešti navštívit výstavu My Story. Early Memory of the Holocaust in the Works of Eyewitness Artists (Můj příběh. Raná paměť na holocaust v dílech umělců, očitých svědků). Výstava je věnována památce holocaustu v Maďarsku, který skončil před téměř osmdesáti lety.

Vystavené kresby, grafiky a alba zachycují život v koncentračních táborech, ghettech a v pracovních táborech v narativních, figurálních a často komiksových dílech. Pojetí holocaustu ve výtvarném umění, pohled umělců, kteří byli jeho svědky, a umělecká dokumentace toho, co viděli, jsou pro pochopení a interpretaci holocaustu velmi důležité, přičemž tato díla se s odstupem času a s mizením vzpomínek přeživších stávají mimořádnými mementy.

Kurátorce výstavy Zsófi Farkas se podařilo umístit rozsáhlou výstavu do Národní galerie, což je v našem regionu unikátní počin. To potvrzuje i historička umění Eva Janáčová: „Smekám před svou drahou kolegyní Zsófi Farkas, které se podařil skutečně kurátorský majstrštyk. Oceňuji její erudici, nadšení i nesmírnou obětavost paní kurátorky, která se pustila do tohoto nelehkého úkolu. Pět let téměř každodenní práce, spousta diplomacie i nelehkého vytyčování hranic. V případě její budapešťské výstavy to však určitě stálo za to, kol ha-kavod!“ Prozradila, že podobná výstava zaměřená na české umění reflektující holocaust se chystá také v Praze. Chápe tedy, jak složité bylo výstavu připravit.

Zsófi Farkas je historička umění působící v Maďarském židovském muzeu a archivu. Naplno využila svoje zkušenosti a na výstavě představuje díla téměř třiceti umělců, mezi nimiž jsou (nejen) v Maďarsku známá jména, jako je Béla Kádár, Endre Bálint či Ilka Gedő. Velká část exponátů pochází ze sbírek Maďarského židovského muzea a archivu a je doplněna díly z dalších maďarských institucí a ze zahraničí.

Mnohá z vystavených děl vznikla bezprostředně po osvobození se záměrem přinést svědectví. Ačkoliv díla vznikala různými technikami a reprezentují různé umělecké přístupy, všechna vznikla na základě povinnosti, kterou přeživší svědci pociťovali. Návštěvníci výstavy díky tomu mohou (znovu)prožít minulosti a podílet se tak na osobním i kolektivním zpracování traumatu. Na výstavě jsou k vidění díla stojící na pomezí mezi uměním, historickým dokumentem a osobním zpracováním traumatu, která dosud nepatřila do maďarského uměleckého kánonu. Alba jsou osobní a intimní, i přesto jsou svědectvím, které by měl slyšet celý svět.

Výstava se snaží odpovědět na otázku, zda se osobní asociace – vyprávění příběhů individuálním výtvarným jazykem, někdy s humorem nebo hravostí – a samotné oceňování umění mohou vypořádat s hrůzami holocaustu. Jak mohou tyto prostředky pomoci při zpracování traumatu? Může umění vyjádřit to, co slova vyjádřit nemohou? Často se říká, že holocaust jako téma se v maďarském výtvarném umění objevil až dlouho po skončení války, a i tehdy jen implicitně. Díla vystavená na této výstavě, která vznikla převážně v letech 1944–1947 a veřejnosti byla prakticky neznámá, však vyvracejí tvrzení, že diskurs o holocaustu byl po válce považován za tabu. Série výjevů otevřeně ukazujících utrpení za války se v několika ohledech liší od těch děl, která vznikla v pozdějších desetiletích a která se tragédií holocaustu zabývají ve svých názvech a/nebo obsahu implicitně jako součástí kulturní (kolektivní) paměti, nepřímo a abstraktněji. Narativní a často brutální komiksové série scén odhalují to, co se stalo, jako mementa, připomínají události, nutí nás se s nimi vyrovnat a nikdy na ně nezapomenout.

Výstava představuje kresby, grafiky a alba zachycující život v koncentračních táborech, ghettech a v pracovních táborech v narativních, figurálních a často komiksových dílech. Vystavené obrázky/alba vytvořili přeživší, kteří se vrátili domů, na základě svých osobních zážitků a často se odchylují od výtvarného stylu, který je pro ně jinak charakteristický. I to potvrzuje, jak hluboký byl v umělcích pocit povinnosti: Odložili stranou své individuální aspirace, dostáli tomu, co se od svědků očekává, a zdokumentovali pro potomstvo události, které osobně zažili, někdy se záměrem podat svědectví, resp. jako váleční zpravodajové nebo jako neviditelní soudní kreslíři při trestním procesu.

Výstava provází návštěvníky jednotlivými časovými úseky. První oddíl představuje, jak umělci židovského původu prožívali antisemitismus, který se prosazoval od poloviny 30. let 20. století a v období stále většího porušování jejich práv. Následují díla, která vznikala v ghettech po nacistické okupaci, během pracovní služby a v koncentračních táborech. Jedinečnou charakteristikou těchto děl, která vznikala současně s událostmi, jež zaznamenávala, je, že umělci tím, že „ze sebe tyto zážitky dostali“, „vyprávěli“ je prostřednictvím tvorby, události nejen dokumentovali, ale umělecká tvorba jim pomáhala přežít. Další oddíl zahrnuje díla, která vznikla v období dvou až tří let po osvobození táborů. S pomalu se vytrácejícími vzpomínkami jsou tato díla často více symbolická a abstraktní a v některých případech se dokumentární zobrazení událostí mísí s metaforami a fiktivními výjevy. Konkrétní obrazy osobní paměti tak pomalu splývají se shrnujícími obrazy kolektivní paměti. V centru pozornosti posledního oddílu výstavy je kontinuita role svědků: Pamětníci, jejichž díla lze chápat jako vizuální obžalobu války, se v pravém slova smyslu stali dvorními kreslíři soudních procesů, když kreslili obžalované na lidových tribunálech a v procesu s Eichmannem.

Výstava provází návštěvníky jednotlivými částmi a představuje toto tragické období našich dějin očima pamětníků, kteří „prožívají události spolu s nimi“.

ZPRACOVALA ANNA MARIE VANČUROVÁ
Zdroj: Maďarská národní galerie