Na konci srpna se bude v Brně konat festival židovské kultury ŠTEFL FEST. Jedná se o ohromnou událost, během které proběhnou desítky skvělých akcí, koncertů, výstav, přednášek a mnohého dalšího. Velmi zásadní částí festivalu jsou osobní setkání. Na každý ročník festivalu dorazily a i tento rok dorazí rodiny, které mají v Brně kořeny a jejichž předkové v Brně do holocaustu žili. Velmi silným momentem je pak setkání rozličných lidí snad ze všech českých židovských obcí, společně strávený šabat a znovu posílená nebo nově objevená vzájemná přátelství.
Zamýšlel jsem se, jakým způsobem napsat článek o festivalu, který se zabývá židovskou kulturou, vychází z židovské obce a není festivalem o židech a židovství. ŠTEFL FEST je festival vlastní židovské kultury, mnohá díla a projekty jsou vytvořeny židovskými umělci z Evropy, Ameriky a z Izraele. Festival se zároveň protíná s městem Brnem, brněnskou veřejností a propojuje skupiny různých lidí a posiluje pozitivní soužití naší společnosti jako celku. Fenomén židovského umění je starý jako samo židovství. První židovský umělec, o kterém se židovská tradice zmiňuje, byl Becalel, jenž byl samotným Hospodinem povolán, aby podle božích instrukcí sestavil miškan, stan setkávání, naši první svatyni, zhotovenou během putování pouští po odchodu z Egypta.
Becalel je zmíněn v Tóře jako ten, koho si povolal samotný Hospodin, aby naplnil instrukce ke stavbě putovní svatyně. Becalel byl člověk nadaný a zručný, a ke svému dílu navíc získal přímo Boží inspiraci. Není tak náhodou, že nejslavnější izraelská umělecká škola nese právě jeho jméno. S miškanem a Chrámem je spojeno i mnoho dalšího starého židovského umění. Na jedné straně se jedná o hudbu a zpěv, které zaznívaly během chrámových bohoslužeb (o nich máme spíše neúplné zprávy). Na straně druhé to jsou slova modliteb a jejich poetika. Toto je obrovským fenoménem. Židovská poezie zaznívající skrze Tanach, a to především v žalmech, je ekvivalentem Shakespearova díla v náboženské formě. V mnoha staletích židovského vyhnanství se myslím nejvýrazněji prosadilo právě umění slova. V každé generaci se vedle halachických pojednání objevovaly všemožné liturgické básně, vznikaly písně a nápěvy.
Pijuty a kinot, liturgické básně, zachycovaly někdy radostné pohnutí, náboženské rozjitření, ale velmi často byly reakcí na nějakou zlou událost, která postihla židovské společenství. S festivalem ŠTETL FEST se prolnul slavný pijut pražského vrchního rabína Avigdora Kary nazvaný Kol ha-tla-a, všechna ta protivenství, který rabín Kara zkomponoval na paměť hrozného pogromu, jenž se odehrál v Praze koncem čtrnáctého století. Tuto báseň si ve svém machzoru na Jom Kipur zaškrtl Cornelius Strach během svého věznění v terezínském ghettu. Cornelius Strach byl deportován do Osvětimi a zavražděn, machzor zůstal v Terezíně, následně se nalézal v Praze a rozličnými cestami se nakonec dostal k rodině Strachových v Anglii. Příběh machzoru a mimo jiné v něm zachycené básně rabína Kary se dočkal divadelního zpracování a uvedení na prvním ročníku festivalu. Snaha vyrovnat se s tragédií a nalézt sílu k dalšímu životu se tak prolnula místy a staletími. Rabi Kara reagoval na hrůzy, které zažil jako dítě, a vytvořil text, který si v našich zemích říkáme dodnes na Jom Kipur. Cornelius Strach se vědomě k této básni vztáhl během nejhoršího utrpení holocaustu a rodina Strachova mohla sdílet a prožít svou bolest s mnohými lidmi, kteří se poučili o jejich příběhu, ale vlastně mnohem šířeji o holocaustu.
V Terezíně působilo mnoho umělců, jak je dobře známo, a vzniklo tam množství skvělých uměleckých děl. Umělci v Terezíně se snažili udržet si svou lidskost navzdory všudypřítomnému zmaru. Tvořivost byla možná poslední hrází, která lidem zbývala v souboji s nesmyslnou destrukcí a snahou o dehumanizaci. Jednou z nejvýznamnějších postav terezínských umělců byla Friedl Dicker-Brandeis, umělkyně, jež se narodila ve Vídni a která byla nakonec deportována do Terezína spolu se svým mužem Pavlem, kde byli oba zavražděni. V Terezíně se snažila pomocí umělecké terapie pomáhat dětem. Příběh terezínských dětských kreseb je, myslím a doufám, dobře znám, takže ho zde nebudu široce rozepisovat. Hlavní metodou umělecké práce Friedl Dicker-Brandeis byla snaha o tvořivost, zájem o osobu, s níž se setkává, a hluboká víra ve význam lidského života, který by měl být respektován, rozvíjen, podporován a ctěn.
Linney Wix v článku Aesthetic Empathy in Teaching Art to Children: The Work of Friedl Dicker-Brandeis in Terezin (Estetická empatie ve výuce umění pro děti: FriedlDicker-Brandeisové v Terezíně) uveřejněném v roce 2009 v Art Therapy: Journal of the American Art Therapy Association (Arteterapie: Časopis Americké asociace arteterapie) uvedla: „Friedl respektovala bezmeznou dětskou fantazii a nesnažila se své žáky omezovat omezeními dospělých, ale snažila se tuto představivost využít a nechat ji hýbat. Pro Friedl umělecké dílo představovalo svobodu a tato svoboda mohla její studenty dostat za hranice jejich vězení, mimo hrůzu a útlak, které byly jejich každodenní realitou. Jedna z mála Friedliných studentek, které přežily holocaust, Helga Kinská (rozená Pollak) vzpomíná, jak pod Friedliným vedením děti nezobrazovaly bídu a hrůzu, která je obklopovala, ale spíše to, že Friedl „nás přenesla do jiného světa… Malovala květiny do oken, pohled z okna. Měla úplně jiný přístup… Nenutila nás kreslit Terezín.“
Letošní ročník festivalu se zabývá tématem vyrovnávání s traumaty v rámci židovského umění. To má samozřejmě různé podoby a reaguje různými formami na různé situace a okolnosti. Zdá se mi, že princip, který prochází tak odlišnými epochami a neskonale odlišnými formami, je hledání smyslu, který přesahuje danou situaci. Umění hledá záblesky smysluplnosti, lásky, pochopení a kreativity možná právě nejvíc v situacích, které jsou tomuto opakem. Záblesk božské stvořitelské síly dobra se odráží v umění, a umělci tak dosahují duchovního zážitku, který má sílu pomáhat lidem, společnosti a svět dělat lepším.
RABÍN ŠTĚPÁN MENAŠE KLIMENT
