Kenden Alfond, Američanka žijící v Paříži a autorka blogu Jewish Food Hero, se s Valerií Asher seznámila v pařížské progresivní synagoze Kehilat Gesher. Místní komunitu, která se skládá nejen z francouzských Židů ale i z expatů hovořících anglicky, vede rabín Tom Cohen. Když zjistila, že je Valerie průvodkyní se specializací na židovskou historii Paříže, rozhodla se ji pro svůj blog vyzpovídat. Nabízíme vám překlad jejich rozhovoru.
Paříž je jednou z nejlepších turistických destinací na světě. Dnes je také domovem největší židovské populace ve Francii. Historie židovské komunity tu sahá až do římských dob. Miluji život v Paříži a pochopení rozsáhlé židovské historie je pro mě důležitou součástí mozaiky mého zdejšího působení.
Můžete se prosím představit našim čtenářům? Řekněte nám něco o svém zázemí, své cestě k tomu, abyste se stala certifikovanou francouzskou průvodkyní, a o svém spojení s Paříží.
Jmenuji se Valeria Asher a narodila jsem se na Ukrajině a vyrůstala ve Spojených státech. Moje babička je bibliofilka a tuto lásku na mě přenesla. Od malička jsem ráda četla, mým oblíbeným žánrem je literatura faktu. Jako studentka Pensylvánské univerzity jsem se specializovala na psychologii, ale podařilo se mi do mého studijního plánu propašovat i několik hodin literatury, historie a umění.
O kariéře průvodkyně jsem neuvažovala, dokud jsem se v roce 2015 nepřestěhovala s rodinou do Francie. Výchova dvou amerických dětí mě přiměla vzdělávat se a sdílet své znalosti s rodinou. Francie má bohatou historii a já se tu po příjezdu ponořila do historických knih a zajímavých výstav. Jednoho dne se mě dcera zeptala, proč všechny ty příběhy, které čtu, nesdílím s ostatními. Tak vznikla myšlenka stát se oficiální francouzskou průvodkyní.
Co vzbudilo váš zájem o židovskou historii ve Francii a jak vás tento koníček dovedl ke koncepci speciálních prohlídek zaměřených na toto téma?
Během koronavirové pandemie jsme museli naše děti učit doma. Dcerám bylo tehdy osm a deset let. S manželem jsme se rozhodli přidat do jejich francouzského kurikula několik hodin americké historie. Chtěli jsme jim pomoci pochopit, co se dělo v rodících se USA paralelně s Francií. Mluvili jsme o tehdejších panovnících, generálu Lafayetteovi, revolucích a o druhé světové válce. Když jsme se dostali k tématu holocaustu, naše dcery chtěly vědět, co se stalo s francouzskými Židy. Uvědomila jsem si, jak málo vím o francouzské židovské historii, a zejména ve válečném období mám velké mezery. Naštěstí jsem měla spoustu času číst a sledovat konference na toto téma. Byla jsem ohromena bohatstvím židovské historie a působivým židovským dědictvím, které dnes vidíme v Paříži a i ve zbytku Francie. Řekněme, že bez Židů by dnes Paříž nevypadala tak, jak vypadá.
Nedávno jste se vrátila do školy, abyste získala oficiální průvodcovský certifikát. Jak toto další vzdělání obohatilo vaše chápání historie a kultury, které sdílíte během svým prohlídek?
Dokončuji studium na Národní konzervatoři umění a řemesel (Conservatoire National des Arts et Métiers) v Paříži. Je pro mě velikou výsadou navštěvovat hodiny v budově, která byla postavena v 7. století. Samozřejmě že původně nebyla postavena jako institut vyššího vzdělávání, ale klášter je svým způsobem také vzdělávací institucí. Studium dějin umění s odborníky mi umožnilo lépe porozumět jemným detailům uměleckých technik. Rozšíření znalostí, které mi tak umožnilo lépe srovnávat židovské, francouzské a evropské dějiny, mi pomáhá vidět širší souvislosti a lépe pochopit minulost.
Pocházíte z Ukrajiny, jak přistupujete a zajišťujete kulturní citlivost při prezentaci historie Židů ve Francii různorodým skupinám návštěvníků?
Historie je jako pointilistický obraz – musíte od něj poodstoupit, aby se vám tečky spojily a obraz se vám ukázal. Jsem přesvědčená, že jako cizinka mám schopnost vidět francouzskou židovskou historii z odstupu a to mi umožňuje ji pochopit. Jistě, člověk se musí nejdříve naučit všechny detaily, jména a místa, aby ty tečky správně spojil. Vidět ale obraz jako celek a všímat si dobrých i špatných částí je důležité.
Narodila jsem se v Sovětském svazu a vyrůstala v rusko-ukrajinsko-uzbecké rodině. Mluvili jsme rusky, jedli uzbecký plov a žili v Kyjevě. Vyrůstala jsem s příběhy o holocaustu a o tom, čím si různé větve mé rodiny prošly: od útěku z Babího Jaru až po život v Samarkandu a úkrytu v lese. Četli jsme Šoloma Alejchema, Chaima Potoka a Aharona Appelfelda. Nicméně nejvíce na mě zapůsobila věta od Tolstého, kterou jsem objevila v knize citátů A Book of Jewish Thoughts (Židovské myšlení). Zní nějak takto:
„Kdo je Žid? Je to jedinečné stvoření, které je pronásledováno, páleno a topeno a které navzdory hněvu a zuřivosti nadále žije a vzkvétá.“
Musela jsem si tento citát vyhledat, když jsem ho poprvé četla v ruštině v babiččině kopii Deníků Lva Tolstého, která je plná krátkých esejí včetně Tolstého korespondence se Šolomem Alejchem.
V březnu 2022 jsme hostili ukrajinskou uprchlickou rodinu několik měsíců, dokud jsme jim nenašli trvalejší bydlení. Během jejich pobytu jsme slavili Pesach a mnoho šabatových večeří. Mluvili jsme o válečných zvěrstvech a o tom, že je zármutek zármutkem a velikost bolesti nelze srovnávat. Historie je sbírka mnoha příběhů sestavených do knihy. Jako průvodkyně přizpůsobuji svůj výklad potřebám všech svých klientů.
Můžete našim čtenářům poskytnout stručný přehled židovské historie ve Francii?
Dějiny Židů v Paříži bych stručně shrnula do čtyř hlavních bodů.
Začínají v 6. století. Mnoho židovských obchodníků se usadilo v Paříži a stalo se velmi úspěšnými. Postupem času se Francie stala katolickou zemí a francouzští králové se stali více zbožnými. Židé žili v nejistotě po dobu 200 let, až je nakonec Karel VI. v roce 1394 vyhnal ze svého království. Na jedné z mých prohlídek ukazuji přesně, kde se některé z těchto událostí odehrály.
Přeskočíme-li dopředu, Napoleon Bonaparte udělil Židům francouzské občanství a tehdy začala opulentní část francouzské židovské historie. Nová pravidla umožnila Židům žít, kde chtěli, a vykonávat jakékoli povolání. Tyto pobídky přilákaly mnoho rodin včetně významných židovských bankéřů. Pařížští Židé financovali přeměnu města, stali se patrony a sběrateli umění, politiky a právníky. Psali opery a romány, bojovali ve francouzské armádě, pořádali nejluxusnější salony. Bohužel, jak víme, po „la belle époque“ přišly temné časy.
Když se Hitler dostal k moci, žilo ve Francii kolem 350 000 Židů. Během druhé světové války jich bylo z Francie deportováno 75 tisíc, z nichž se vrátilo pouze 2500. Ti, kteří se vrátili, se snažili znovu spojit se svými rodinami, které se skrývaly nebo se jim podařilo uprchnout do Švýcarska, Velké Británie, USA nebo do Izraele. Mnoho Židů trvale opustilo Francii a místní židovská populace se zmenšila.
V 60. letech 20. století přišlo po válkách za nezávislost severoafrických kolonií do Francie velké množství sefardských Židů. Přinesli s sebou lahodné jídlo, krásnou hudbu a nové tradice. Židovská scéna ve Francii se změnila. Od roku 2010 je více než 75 % francouzských Židů sefardských. Ráda svým zákazníkům představuji místní pekárny a restaurace, které jsou buď košer, nebo ve stylu košer, ve kterých mohou okusit sefardské pokrmy.
Ráda také sleduji, jak se lidem rozzáří tvář hrdostí, když se dovědí o slavných francouzských Židech a jejich úspěších.
Jak přizpůsobujete své prohlídky, aby zaujaly rodiny, a které aspekty židovské historie podle vás nejvíce rezonují s mladším publikem?
Pro mladé publikum mám pracovní sešit, který během prohlídky vyplňujeme. Během jedné z aktivit zkoumáme hraní rolí a přehráváme scénu z historie (nebojte se, trvá to jen asi 5 minut). Také se snažíme vymyslet nejlepší „knock-knock vtip“ o historických postavách a samozřejmě se zastavíme, abychom ochutnali něco lahodného, abychom zažili (nebo pro mladší účastníky prohlídky vytvořili) pravý proustovský moment.
Máte oblíbené historické místo nebo skrytý klenot v Paříži, který ráda sdílíte s účastníky svých prohlídek? Co je pro vás na něm zvláštního?
Absolutně miluji park Monceau a jeho židovskou historii včetně Muzea Camondo, jeho pokladů a rodinných tragédií. Ráda vyprávím o osudu rodinných relikvií a o tom, kde se nyní nacházejí. Je inspirující mluvit o úspěších židovských obyvatel v době jeho budování.
Dalším z mých oblíbených míst je ulička rue des Immeubles-Industriels (ulice Průmyslových budov). Je to krátká a jedinečná ulice v 11. obvodu, která, jak název napovídá, vznikla během pařížské průmyslové revoluce. Každá z jejích sedmnácti budov měla v přízemí malou dílnu, nad kterou žily rodiny řemeslníků. Ze 450 rodin, které v této ulici žily, byla asi polovina židovská, mnoho z nich z Polska. Polští Židé, kteří se tu usadili po první světové válce, patřili k prvními odbojářům po obsazení Paříže nacisty. Bohužel většina z nich zahynula během holocaustu. Jejich příběhy musejí být vyprávěny a jejich životy připomínány. Po prohlídce pak zamíříme do košer podniku, kde můžete na jejich počest zvednout sklenici košer vína a ochutnat košer sýr.
Jste aktivní v místní židovské komunitě, jak to ovlivňuje obsah nebo strukturu vašich prohlídek?
Moje rodina je členem synagogy Kehilat Gesher v Paříži. Název říká vše – je to komunita, která staví mosty. I když nebydlíme blízko synagogy, rozhodli jsme se ji navštěvovat kvůli zdejšímu rabínovi. Náš rabín Tom Cohen je nejlaskavější, nejchápavější a nejzajímavější rabín, jakého jsem kdy potkala. Bohoslužby pod jeho vedením jsou živé a jeho draši jsou vždy poutavé a poučné. Celá komunita je neuvěřitelná a to neříkám jen tak. Loni měla naše dcera bat micva a cítili jsme od celé komunity obrovskou lásku a podporu. Máme opravdu štěstí.
Bydlíme ve Versailles, kde je krásná historická synagoga postavená v roce 1884. V komunitě není mnoho rodin s dospívajícími dětmi, což je další důvod, proč cestujeme na bohoslužby do Paříže. Nicméně jsme si velmi blízcí s mnoha členy místní synagogy. Ráda bych pro členy naší pařížské komunity uspořádala do Versailles výlet a podělila se s nimi o jedinečný příběh vzniku a výstavby tamní synagogy.
KENDEN ALFOND
Jewish Food Hero
Foto: archiv autorky