V neděli 23. června se na pražské židovské obci konalo vystoupení tanečního kroužku, který vede izraelský učitel Lauderových škol Omer Tal. Kromě samotné radosti z tance bylo připomínkou obětí ze 7. října a zároveň vyjádřením ohromné nezlomnosti a vůle žít a tančit všemu navzdory. Vzhledem k velikosti tamního sálu se na něj mohli přijít podívat pouze rodinní příslušníci vystupujících. Vy teď můžete jeho atmosféru nasát na stránkách Maskilu.

Tereza Gafna Váňová, nastupující ředitelka Lauderových škol, všechny přivítala rekapitulací předchozího roku, který byl současnou situací velmi poznamenán. Přinesl spoustu bolesti a úsilí. „… byla to doba, kdy jsme společně s ostatními lidmi ze židovské komunity pořádali hned tři různé sbírky na pomoc různým důležitým účelům v Izraeli, a bohužel to byl také rok, kdy někteří z našich učitelů a někteří z našich rodičů přišli o své blízké.“ Svoji řeč zakončila citátem z rozhovoru Boha s Mojžíšem těsně před jeho smrtí: „Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život.“ A věřím, že většina přítomných by se mnou souhlasila, že taneční vystoupení neslo stejné poselství. 

Omer Tal, který představení zorganizoval, přišel do České republiky v roce 2015. „Chtěl jsem změnit svůj život. V Izraeli jsem v té době tančil a zpíval na různých akcích, působil jsem v divadle, vyučoval hudbu a tanec na středních školách. Bylo toho tenkrát moc a uvědomil jsem si, že se potřebuji na chvíli zastavit a nadechnout.“ Rozhodl se pro radikální změnu a svoje štěstí zkusil v Praze. Otevřel vlastní taneční studio a paralelně pracoval pro pražskou pobočku Chabadu. Pak přišla covidová pandemie a jeho situace se kriticky změnila. Studio musel zavřít a ani Chabad nefungoval tak jako předtím. „Na celý rok jsem se ocitl bez práce. Bylo to pro mě velmi obtížné období plné nejistoty. Naštěstí se mi ozval izraelský kamarád, který žije v Praze, aby mě upozornil na to, že v Lauderových školách hledají učitele do mateřské školy. Šel jsem na pracovní pohovor a od té doby – jak se u nás říká – je všechno historie.“

„Ve své výuce se zaměřuji na výuku formálního a neformálního hebrejského jazyka a tradic Izraele. Velmi dobře si uvědomuji, že svou prací ovlivňuji budoucí generace, a proto jim chci poskytnout nejen znalosti, ale i schopnosti je používat. Snažím se děti ve školní práci podporovat a oceňovat jejich i sebemenší pokroky ve výuce,“ popisuje svoji roli vyučujícího. A dodává: „Mým cílem, když učím, je, aby naše děti nezapomněly na svou minulost, na svůj jazyk a na svoje tradice. Mohu říci, že to, co zachovalo mou židovskou identitu, byly lekce v ješivě o tradicích a lásce k Izraeli.“

Omer vyrostl v ortodoxní rodině. Jeho otec byl mnoho let členem Knesetu a jeho maminka se věnovala speciální pedagogice. Roky strávil studiem Tóry a Gemary. Na léta strávená v ješivě vzpomíná rád. „Pak ale přišel okamžik, kdy jsem musel volit mezi svou vírou a svou sexuální identitou. Postupem času jsem si uvědomil, že mezi nimi není žádný rozpor. Dnes vím, že pokud je Bůh otcem nás všech, pak není pochyb o tom, že je i mým otcem. Jsme jeho děti, miluje nás takové, jaké nás stvořil.“

Ve škole nastoupil jako učitel hebrejštiny a judaismu ve školce. Brzy se začal angažovat také v družině a letos mu byla ve třetí třídě svěřena výuka hebrejského jazyka. Kromě toho vede taneční kroužek, který má takový úspěch, že na vyžádání „musel“ založit i jeden pro maminky svých malých tanečníků a tanečnic. Práce ho baví a je pro něj i zábavou. Říká k tomu: „Každé ráno, když děti přijdou, obejmou mě a zazpívají mi píseň, kterou jsem je naučil; dělá mi to potěšení a radost. Vidím na nich, jakou mají žízeň po dalším vědění.“ Je pro něj důležité, aby děti mohly svobodně vyjádřit svůj názor. Ve svých hodinách se proto snaží vytvořit bezpečný prostor ke sdílení myšlenek. K fungování ve škole dodává: „Náš učitelský sbor je víc než jen skupina kolegů z práce. Jsme jako jedna velká rodina. Cítím, že v případě jakéhokoliv problému si mohu být jistý, že se najde někdo, kdo mi dobře poradí nebo pomůže. A mám z toho velkou radost.“

Život v Praze má rád. „Praha mi dává pocit klidu a míru. Otevřelo se mi tu mnoho příležitostí. Zpočátku bylo trochu těžké pochopit, že se všichni neobjímají. Ale po nějaké době jsem si na to zvykl,“ usmívá se. „Cítím, že jsem se v Praze znovu našel. A za to jsem každý den vděčný. Opravdu jsem si zde vybudoval nový život.“

A jak vlastně vznikl nápad uspořádat taneční večer? „7. října jsem byl v Izraeli, abych se svou rodinou oslavil svátek Simchat Tóra.“ Co se stalo, byl pro všechny obrovský šok. „Po návratu do Česka jsem začal trpět záchvaty úzkosti. Můj bratr je hasič. Patřil k těm, co pomáhali hasit požáry způsobené během masakrů v kibucech. Dva z mých synovců byli nasazeni v bojích uprostřed pásma Gazy. Cítil jsem se úplně paralyzován.“ Své pocity začal zpracovávat uměleckou tvorbou. „Rozhodl jsem se svou bolest a strach vyjádřit pohybem. Začal jsem s dětmi tančit a v hlavě se mi při tom začala formovat vize tanečního vystoupení. Naším mottem se stalo WE WILL DANCE AGAIN (Budeme znovu tančit). Protože přesně tak jsem to tehdy cítil. I ty nejsmutnější a nejděsivější zážitky mohou být příležitostí k růstu. Tanec a příprava představení mi pomohly celou situaci zvládnout.“

Stejnou myšlenku vyjádřila i Tali (11), jedna z tanečnic, která všechny v sále jménem Omerova kroužku přivítala:

„Chtěla bych říct pár slov. Začnu tím, co se stalo 7. října. Pamatuji si, že můj táta se ráno díval na zprávy a řekl mi, že je válka v Izraeli. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo – co se stalo, co moje rodina, jsou všichni v pořádku? Pak mi máma připomněla, že tam je i Omer. Doufala jsem, že bude v pořádku se svou rodinou, ale za pár dní se vrátil, a i když byl hodně smutný, tak při hodinách tancování a kdekoli jsme ho viděli ve škole, byl šťastný a povzbuzující. Od této chvíle jsme se po třech letech tancování strašně zlepšili – uvědomili jsme si, jaká je síla v tancování – můžeme tím vyjadřovat nejen smutek, bolest, ale i naději a štěstí, a hlavně předávat pozitivní energii ostatním. Děkujeme Omerovi! A MY BUDEME zase tančit.“

Talina kamarádka Olí (11 let) s Omerem ve škole tančí již od založení kroužku. Omera a jeho hodiny tance popsala takto: „Omera mám jako učitele moc ráda. Na začátku hodiny si sedneme do kroužku a řekneme si, co budeme dělat. Jsem ráda, že vždycky vím, co mě čeká. Omer nás chválí, i když se nám něco nepovede, a říká nám, že nás má rád. To mě motivuje.“ K samotnému představení dodala: „Byl to skvělý nápad a atmosféra byla ten večer skvělá. Líbilo se mi, že i když to pro něj muselo být smutné a kvůli současné situaci v Izraeli, kde má rodinu, určitě depresivní, zůstal pozitivní. Nechtěl nám představení zkazit a moc nás povzbuzoval.”

O tanečním vystoupení, na kterém zazněly taneční hity jako Hurricane (Hurikán) od izraelské zpěvačky Eden Golan, Unicorn (Jednorožec) od Noy Kirel, Golden Boy (Zlatý kluk) od Nadava Guedje nebo Let’s Get Loud (Ať jsme slyšet) od Jennifer Lopez, jsem si povídala také s Lucií Doležalovou. Ta Omerovi pomáhala s produkcí a slavnostní večer také moderovala. Lucie od dětství několik let závodně tančila, a tak mohla naplno ocenit Omerovu profesionalitu: „Představení měl vymyšlené do nejmenšího detailu. Sám vybíral a stříhal hudbu, navrhoval kostýmy i osvětlení. Choreografii měl vymyšlenou tak, aby ji všichni zvládli a zachovali si radost z tance a z pohybu. Představení bylo emočně nabité, plné symboliky odkazující na oběti a unesené ze 7. října. Samotnou mě překvapilo, jak moc dokázal diváky zároveň dojmout i nadchnout. Roztančil celý sál!“

Ten večer byla mezi tanečnicemi i její osmiletá dcera Róza, která si prý představení také maximálně užila.Lucie vysvětluje: „Róze vyhovuje taneční dril, v tanci má ráda výzvy. A Omer dokáže z dětí vytáhnout to nejlepší. Rozdíl mezi zkouškou a samotným představením byl ohromný. Omer ví, jak s dětmi pracovat. Je to opravdový profesionál a ten večer předčil veškerá moje očekávání.“

Omer to ale evidentně umí také s dospělými tanečnicemi. Petra Hrouz Špačková je jedna z těch, které iniciovaly vznik souboru maminek malých tanečnic a tanečníků, který nadneseně pojmenovali Big Mamas. Na Omerovy hodiny pěla před vystoupením samou chválu: „Jeho hodiny jsou plné pozitivní energie. Někdy se tam sejdeme unavené, a ne úplně motivované, ale po pár minutách s ním jsme nabité pozitivitou a elánem. Pro tanec dokáže nadchnout opravdu každého.“

Velký význam mělo představení také pro izraelské rodiny. Omer k tomu dodává: „Myslím, že tento masakr ovlivnil každého z nás. Sám se bohužel stále potýkám s problémy. Chci ale věřit, že naše komunita se stala více sjednocenou. Chápeme, že jen společně můžeme vyhrát a překonat jakoukoliv překážku. Rozdělení je to, co vždy přináší našemu národu zkázu. Můžu jen doufat, že budeme nadále pokračovat v sounáležitosti a projevovat si navzájem respekt a lásku.“

A jak se dívá do budoucnosti? „Každou noc ležím v posteli a představuji si svou budoucnost. Věřím, že máme sílu ovlivnit to, co přijde. Své sny se snažím plnit.“ A na závěr dodává: „A jestli uspěji? To se uvidí. Úspěch podle mě ale nespočívá v penězích nebo v hmotné prosperitě. Úspěch se v mých očích měří všemi těmi malými kroky, které se v životě rozhodneme udělat. Když mi můj student umí na otázku odpovědět v hebrejštině, je to pro mě úspěch. Když vidím, že mám pozitivní vliv na své studenty, je to pro mě úspěch. Úspěch je velmi subjektivní a záleží na úhlu pohledu každého z nás. Může se skrývat i v těch nejjednodušších aspektech. Každý den se mi daří růst. Každá výzva, kterou se mi podaří překonat, je pro mě úspěch.“

V létě si chce odpočinout, věnovat se soukromým hodinám hebrejštiny a sbírat nápady na další školní rok. Letošní představení navazovalo na taneční program v rámci loňské přehlídky Izrael na Vltavě. Omer i Lucie se shodují, že by byli rádi, kdyby příští rok mohli všichni tančit na nějakém větším a veřejném místě. A já doufám, že se jim to povede!

RADKA LÍM LABENDZ
Foto: Pierre Pe’er Friedmann