Výbor z básnického díla

Z cyklu Margareta
(1851-1862)

Když nyní mlčíš…   

Když nyní mlčíš, svět je pro mne němý,
očima bezduchýma na mne zírá
i nejmilejší z lidí. Mezi svatyněmi
teď chodím, buším, nikdo neotvírá.

Tvůj hlas dal přesto mému životu
půvabnou melodii. Ta se mírou stala
toho, co v mém světě má pevnou hodnotu,
až v tobě pocítil jsem, co všechno mi dala.

Teď chybíš mi, mne vlastní odcizení tísní,
v mysli mám nelad, v citech sváry neplodné.
Krása si se mnou hraje, pravda mi srdce trýzní,
to ovšem jinak je naprosto svobodné.

Koruna života mi spadla z vlasů,
všechna chuť vládnout ze mne prchala,
i samu píseň, která dávala mi krásu,
mi bolest hrubě vyrvala. 

Z cyklu Nový život
(1867-1869)

Býval jsem starý,
teď jsem bujarý,
jako bych život žil znova.
Krásný je svět!
Smělý jak rek
pozvednu praporec slova.

Býval jsem němý,
teď zním písněmi –
tramtadá — život je skvělý.
Krásný je svět!
Sladký jak med,
bzučí a víří jak včely.

Býval jsem drzý,
teď roním slzy,slunce mi připadá jiné.
Krásný je svět!
Má drahá teď 
k ňadru své děťátko vine. 

Smíšené básně
Z lesního rozjímání        

Přicházíme – však odkud? Temnota.
Jsme kapkou v moři života
z hlubin, v nichž tone Zem.
Odcházíme – a nikdo neví kam,
chceme mít zisk, je to však klam
v tom svazku bratrském.

Netrap se, duše má,
už nebuď zkroušená
v své bázni němé.
Teplo je tu a světlo nezhasne,
když milujeme.

Věčná noci, jsi nepoznána.
Teď světu vládneš až do rána,
aby tě nikdo nepřelstil.
Držíš nás v pevném objetí;
kdo by — snad chudý, prokletý —
tak přišel o svůj díl?

Večerní píseň

Jsi-li z mladistvé chasy,
spánek tě unáší,
máš-li však šedivé vlasy,
probdíš noc na stráži.

Vrcholky stromů šumí,
srdce lne k výšinám,
nasloucháš za svitu luny,
zda tě už zavolá Pán.

Kdybys jak sokol vzlét
nad mraky v červáncích,
noc překoná tě hned:
vznese se ještě výš.

Z cyklu Lesní monology z Kreuthu       

(1907)                               

A až se jednou k spánku uložím,
rád bych se opět vzbudil za sto let,
na pouhý den, jenom se dozvědět,
jak lidé žijí, co je za režim.

Zda věčný mír vypudil armádu,
zda pryč je útisk carů starých časů,
zda už si nemohou vjíždět do vlasů
a kázat lásku z moci úřadu.

Jsem skeptický. Vždyť na německé scéně
si cizí často hlavní roli vynutí;
zda tedy máme už své právo zaslouženě.
Proč věčně podlézat, vždyť nic nás nenutí
sklánět se před vším cizím každodenně.

Dočkám se toho snad alespoň po smrti.
Od chvíle, kdy jsem toto všechno žil,
prošlo mi hlavou, srdcem na čtyřicet let;
ten zázrak nezklamal, neznechutil mi svět
a plně mi dal vše, co jsem si vytoužil.

Můj život, když jsem mylně cítil chátrání, 
omládl, vzňal se do vysokých vln
a mládí neodlétlo, byl jsem jej tak pln,
ač stařecky může znít toto doznání.

I dnes, když síla věkem značně ochabl
a stesky nahrávají stáří do noty,
stačí jen úsměv druhého mého já,
aby se duše zas probrala z mrákoty,
pohledem do očí jí křídla narostla,
neb oči zrcadlí svět lásky, dobroty. 

Z cyklu Průpovídky:
Životní moudrost

Škola života

„Co učí život? Stručně, čile
mi pověz, co mám znáti.“
Vzdávej se toho, co ti milé,
přijímej, co tě trápí.

Volební heslo

Jen správné ctít,
špatnému bránit,
obtížné stále konat,
obtížné stále konat,
krásné si zamilovat.

Co je třeba

S lehkým srdcem snášej svoje břímě,
cvič se v smíchu, žádný pláč.

Dbej, ať v tobě vlastní radost dříme,
od světa se žádné nedočkáš.

Přátelé

„Přátel v nouzi“ máme habaděj,
kdekdo tváří se jak dobroděj.

Opravdový přítel jenom ten je,
kdo ti bez závisti štěstí přeje.